„Schopnost udržet neskutečné napětí a delikátní vedení frází je něco, co dělá Sekerův výraz geniálním.“

 „Miroslav Sekera dává pocit hlubokého klidu a harmonie.“

„Hravost, lehkost, čistota a přirozená citlivá muzikalita prolétly Rudolfinem jako samozřejmost.“

Klavírní festival Rudolfa Firkušného nabídl další událost, která se zapíše do historie českého klavíru a Dvořákovy síně Rudolfina – recitál Miroslava Sekery. Hravost, lehkost, čistota a přirozená citlivá muzikalita prolétly Rudolfinem jako samozřejmost.

V duchu romantiky se nesla velká část večera, protože to je, jak se Miroslav Sekera nechal slyšet a číst, jeho oblíbený repertoár. Sólista se ale nejdříve rozehř(r)ál na šesti sonátách Domenica Scarlattiho (E dur, h moll, G dur, c moll, d moll, D dur) a hned bylo jasné, že si Rudolfinum podmaní nejen svou dokonalou technikou a vřelým zvukem. Hned první nadšení předznamenalo to, co jen umocnily další skladby.

Sonáta Es dur op. 81a „Lebewohl“ či „Les Adieux“ svými programními názvy dává také tušit budoucí romantické tendence. Dílo zkomponované při událostech Napoleonova útoku na Vídeň a následném nevyhnutelném opuštění města arcivévodou Rudolfem je plné hlubokých emocí a niternou výpovědí skladatele o ztrátě jeho žáka a hlavně blízkého přítele z císařské rodiny. První část „Lebewohl“ začíná třemi naléhavými tóny, nad které Beethoven nadepsal „le-be-wohl“= žij blaze. Druhá věta, „Abwesenheit“ mluví oním smutkem, steskem a stejně tak hovořila hra Miroslava Sekery. Jeho schopnost udržet neskutečné napětí a delikátní vedení frází je něco, co dělá Sekerův výraz geniálním. Mnoho velkých jmen světových klavíristů tak zůstává lehce ve stínu, zvlášť ti, kteří dávají najevo určitý narcismus sólisty. Sekera svou skromnou dokonalostí ukazuje, že to není vůbec potřeba. Třetí věta „Wiedersehen“ je výtryskem naděje a ideje opětovného šťastného shledání. Nadstavbové pojetí interpretace jí vtisklo ještě radostnějšího a intenzivnějšího ducha. To, že něčí hra umí pohladit, je celkem oblíbená a často používaná fráze. Ale jsou interpreti, u kterých fyzicky cítíte, že jejich hudební produkce vyrovnává disharmonie ve vašem těle a působí podobně jako dobrá masáž nebo podobná terapie. Sekera hraje, jako když s láskou mažete pastovaný med na chleba. Nikde nic neruší, vše má přesné místo, smysl, každý tón a fráze jsou vedeny tak, že si říkáte: „ano, takhle a ne jinak“, dává pocit hlubokého klidu a harmonie. A to jsem cítila nejen u Beethovena. Mohli jsme postřehnout spektrum témbrů a barev, něžnou měkkost úhozu na koncích frází i ráznější zakročení ve zvuku, který se sálem krásně nesl.

Akvarel a duha se mísily při živé a efektní Étude „Pour les arpèges composés“ z Dvanácti etud Claude Debussyho. Dokazuje, že můžou být stejnou výzvou jako třeba ty od Chopina. Nejen všechny milovníky impresionismu potěšila slavná „Clair de Lune“ (Svit luny) ze Suite Bergamasque. Zalila jemností, sentimentem, intuicí dřímající a čekající na projevení se. Nádherné pojetí pod Sekerovými prsty. Zdánlivý měsíční chlad byl tentam, zůstal hřejivě vroucí pocit. Možná se vynořily vzpomínky na jeho první profesorku Zdenu Janžurovou a jejich práci na této skladbě. Při „L’Isle Joyeuse“ (Ostrov radosti) jsem si vzpomněla na Ohňostroj z Debussyho cyklu Obrazů pro orchestr. Perličky, tanečky a brilantnost zvuku klavíru se proměnily ve výtrysk štěstí a živosti před přestávkou.

Roztomilé Kinderszenen op.15 Roberta Schumanna a jejich třináct částí bych zhodnotila jako typickou ukázku kultivovanosti Sekerova projevu. Tento velmi oblíbený cyklus komorní atmosféry jsem vnímala jako sympatickou volbu pro Dvořákovu síň. Vznikl údajně z tehdy nevinné věty Clary Wieck, že jí skladatel „připadá jako dítě“. Co dokáže způsobit pár slov…! Reminiscence z dětství, ze kterých je však cítit zralost a fakt, že člověk už v životě něco prožil, vyžadují stejné emoční zapojení od interpreta, aby nevyzněly naivně. Sólista jako by zde předložil romantický příklon k minulosti, ale se vším realismem a pravdou, která se obzvlášť za některými výjevy skrývá.

Koncertní etuda gis moll „Na břehu mořském“ Bedřicha Smetany je další vzpomínkovou záležitostí, a to na autorův pobyt v Göteborgu. Voda dokáže být velkou inspirací a u této skladby sehrála podstatnou roli. Rozevlátá a svobodná jako mořské vlny se vlila do dalšího kusu, „Přívětivá krajina“. Nemůžu zastírat, že jsem si připadala jako v nějakém románu od Jane Austen. Z malebného obrázku mě však vytáhly čarodějnice a s nimi Macbeth. Inspirací k této skice je scéna ze 4. jednání Shakespearova Macbetha, kdy mu čarodějnice vyslovují věštbu, že ho nepřemůže nikdo zrozený z ženy a že jeho vláda bude trvat, dokud se proti němu nedá na pochod les. Tato virtuózní perla na závěr večera, plná lisztovské vášně, divoké chromatiky, harmonických postupů a nadpřirozených sil vlastně obhájila všechno zatím řečené. Zrcadlila se v ní hloubka projevu a bravurní technika, která zaplnila každý kout Rudolfina. Publikum si nadšeně vytleskalo několik přídavků.

Už na Gymnáziu Jana Nerudy chtěla spousta studentů se Sekerou hrát a spousta jich měla to štěstí. Jeho hudební osobnost je geniální. Je vynikajícím sólistou na pódiu i nesmírně citlivým spoluhráčem v komorních skladbách. Uvolněné napětí, s jakým Miroslav Sekera vede své plastické fráze a modeluje je jako Michelangelo Davida, musí být obrovskou inspirací nejen pro pianisty, ale všechny muzikanty. Vše navíc korunuje jeho skromnost a klid. A ta role malého Mozarta v Amadeovi? Na to jsem si skoro nevzpomněla, i když mu to už asi nikdo neodpáře.

Foto: Zdeněk Chrapek