neděle, 12 září 2021 08:51

Dvořákova Praha. Suk nad Rachmaninovem

Autor:

„Oporou homogenního zvuku orchestru je kontrabasová sekce, dle mého názoru, jedna z nejlepších na světě.“

„Tetzlaffovo ‚trhnutí‘ houslemi směrem k orchestru a následné vrácení nástroje k publiku vyvolávalo nebývalé zvukové efekty, stejně také jeho schopnost ‚jalových‘ tónů střídaných s různými frekvencemi vibrata.“

„Symfonie sice vykazovala romantický styl, ale takový zapouzdřený. Dává vyniknout zejména smyčcům, které jsou místy exponované, ovšem točící se okolo jednoho tónu.“

 

107

 

Česká filharmonie v pátek se svým hlavním hostujícím dirigentem Tomášem Netopilem vystoupila na festivalu Dvořákova Praha. Dvořákovu síň Rudolfina rozezněla hudba Zdeňka Fibicha, Josefa Suka a Sergeje Rachmaninova. Sólistou byl německý houslista Christian Tetzlaff.

Festivalový hudební večer otevřela předehra k opeře Bouře, op. 46 Zdeňka Fibicha. Tu autor napsal v letech 1893 až 1894 na libreto Jaroslava Vrchlického. Předehru však zkomponoval o třináct let dříve jako samostatnou skladbu, která byla označována koncertní předehrou nebo symfonickou básní. Kontrastní skladba má dvě polohy, dramatickou – velmi trefně vyjádřenou bouři, a lyrickou – zpodobňující lidské milostné city. Už u první skladby bylo zřejmé, že je Česká filharmonie s Dvořákovou síní sžitá a umí využít její akustiku, která je pro uvádění symfonických, ale i komorních děl velmi příznivá. Tempo nasadil Tomáš Netopil opravdu svižné, místy se zdálo, že až hraniční pro možnost artikulace, zejména smyčcových skupin. Dynamické odstíny vyzněly přirozeně, přejímání toku hudby mezi nástrojovými skupinami bylo uchu lahodné. Oporou homogenního zvuku orchestru je kontrabasová sekce, dle mého názoru, jedna z nejlepších na světě.

 

105

 

Druhým dílem na programu byla Fantazie g moll pro housle a orchestr, op. 24 Josefa Suka, na kterou filharmonie „zeštíhlila“ o několik hráčů smyčců a harfu. I když skladba spadá do období před proměnou autorova kompozičního stylu, ovlivněnou tragickými událostmi jeho života, je zřejmé, že Sukův hudební jazyk je zcela mimořádný a nadčasový. Místy nezapře Dvořákův vliv, ale vždy téma rozvede harmonicky i instrumentálně do jiné dimenze, například chromatickými postupy, které zněly velmi moderně a jako by předjímaly svou pochmurnou náladou vývoj skladatelova života. Jeho Fantazie je velmi neklidná, rozervaná.

 

108

 

Houslového sóla se ujal německý umělec Christian Tetzlaff, který se na Dvořákovu Prahu vrátil nejen po festivalové spolupráci s klavíristou Ivem Kahánkem v roce 2015, ale také jako někdejší laureát soutěže Concertino Praga, která stála na začátku jeho úspěšné kariéry. Svým rozměrem a technickými požadavky patří Sukova Fantazie spíše do sféry houslových koncertů. Part je velmi náročný a Tetzlaff se ho ujal s mimořádným nadhledem a osobitým uměleckým vkladem. Patří mezi houslisty, kteří svou hru vyjadřují i většími pohyby těla a gesty, avšak všiml jsem si, že to má svůj podíl na akustickém vjemu posluchače. Jeho „trhnutí“ houslemi směrem k orchestru a následné vrácení nástroje k publiku vyvolávalo nebývalé zvukové efekty – vlny, stejně také jeho schopnost „jalových“ tónů střídaných tóny s různými frekvencemi vibrata, od houpavého po rychlé. Technicky se v základu jedná o hráče majícího evidentně smysl pro čistotu zvuku, artikulaci, která připomíná Mozarta, ale i pro oduševnělost, expresi a určitou rozervanost. Nebojí se švitořivých pianissim, která sálem prosvítila, a zároveň se umí opřít do zvuku, který ale nástroji neublíží. Tetzlaff má širokou škálu výrazových prostředků a je i známým komorním hráčem. Orchestr předvedl skvělý výkon po dynamické stránce i v souhře. Fantazie Josefa Suka měla veliký úspěch u publika, které si vytleskalo houslistův přídavek v podobě Sarabandy z Partity d moll Johanna Sebastiana Bacha. Byl to vznešený, meditativní závěr první půlky večera.

 

104

 

Koncert završila Symfonie č. 2 e moll, op. 27 Sergeje Rachmaninova, na kterou se orchestr opět rozšířil. Aniž bych znal podhoubí vzniku skladby, zejména pak historii jeho První symfonie, už od prvních tónů mi jakoby „něco nesedělo“. Nejednalo se o práci orchestru, ucho se mi zaměřilo na kompozici jako takovou a nemohl jsem se zbavit dojmu, že dramaturgicky se jedná vůči předchozím dílům večera o krok zpět. Symfonie sice vykazovala romantický styl, ale takový zapouzdřený. Dává vyniknout zejména smyčcům, které jsou místy exponované, ovšem točící se okolo jednoho tónu – nerozvedené melodie bez invence. Dle mého názoru je v díle mnoho plochých míst, která jsem si poznamenal jako nezajímavou hudební hmotu, místy hlasitou, místy tišší. Pianissima bylo velmi pomálu. Netypicky zařazené rychlé tempo druhé věty vzbudilo mou pozornost a díky skvělým hráčským výkonům jednotlivých muzikantů jsem začal dílo vnímat i jinak. Utkvěla mi úžasná souhra žesťů a místy mě překvapil i samotný Rachmaninov, když jeho hudba „vystrkovala růžky“ směrem k verismu a v třetí větě dokonce kamsi k broadwayskému muzikálu. Zde musím zmínit skvělý výkon klarinetisty Jana Macha, který předvedl krásné sólo. Čtvrtá věta symfonie odkazuje na předešlá témata a po plochách, které mě místy opět úplně nenadchly, vyústila do efektního burácivého závěru.

 

103

 

Foto: Petra Hajská

Josef Zedník

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál taky na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal) a nyní je s Českým rozhlasem spjat jako produktový specialista u jeho symfonického orchestru, kde se stará o náklady za notové materiály (koncerty, vysílání a natáčení). Má rád své nejbližší, pejska Endyho a přátele. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.