sobota, 11 září 2021 14:00

Jolanta jako komorní pohádka

Autor:

„Děj nese ušlechtile vznícená, líbezná, něžná i náruživá, podmanivá Čajkovského hudba, nijak bolestná, ale ani idylická.“

„David Janošek vytvořil barvité kostýmy a jednoduchou scénu, prostředí pro pohádku, která je trochu naivním, ale přesto milým příběhem.“

„Se zkušeností činoherce a s napojením na příběh a jeho poselství se Petr Jeništa intuitivně ve svém operním režijním debutu dobral správného klíče.“

 

DFXJolantaLvia-Obrunk-VenosovAndrij-ShkurhansborDFX

 

Liberecké Divadlo F. X. Šaldy předkládá publiku Čajkovského operu Jolanta. Inscenace, kterou musel soubor na jaře kvůli bezprecedentním celostátním omezením nedlouho před premiérou zmrazit, je režijním operním debutem Petra Jeništy. Jednoaktovka o slepé princezně, o moudrosti, síle lásky a touhy a o vděčnosti Stvořiteli je hudebním skvostem, stupňovaným až k extatické citovosti, dílem se zápletkou oproštěnou až k podstatě, inscenací s pozitivním vyzněním dovedeným až k upřímnému duchovnímu patosu.

Jeviště ani orchestřiště libereckého divadla není velké, Čajkovského jednoaktová opera, poprvé uvedená v prostorném petrohradském Mariinském divadle, by se dala inscenovat zvukově a vizuálně i mnohem velkolepěji, než je tady možné, ale realizovaná verze v podobě veskrze komorní je dostatečně výstižná a stejně hodnotná. Hraje se devadesát minut bez pauzy a poselství silně idealistického díla, poselství o lásce a světle, o lidské duši a také o vymanění se z omezujících hranic, vyvstává postupně zcela jasně. Vedle režiséra Petra Jeništy, který vede zpěváky jednoduše a jasně, se na jednoznačném výsledku páteční premiéry podílel dirigent Martin Doubravský. Vnímá a předává hudební podstatu romantické pohádky lyricky i vášnivě, i s omezením zralého symfonismu do stísněných prostor ji řídí se zřetelným důrazem na expresivní naléhavost.

 

DFXJolanta1

 

Princezna Jolanta je milujícím otcem, králem René, držena v nevědomosti o své slepotě. Náhoda nahraje povolanému maurskému lékaři, který moudře požaduje jako podmínku úspěšné léčby poznání vlastního stavu: Jolantě naštěstí ve stejné době prozradí vše o krásách světa hrabě Vaudémont. Poruší tak králův zákaz. Jelikož se ukáže, že Jolanta – aby zachránila muže, do kterého se rázem zamilovala – je ochotna podstoupit léčbu, projeví však král nakonec velkorysost. A když se šťastně vyřeší i komplikace s jejím původním zasnoubením, vše může dobře dopadnout. Princezna, které Maur vrátil zrak, přichází za podvečerního světla a obdivuje v dojemné scéně vše, co vidí. Získává plnohodnotný život a ženicha a všichni děkují Bohu.

Děj, vycházející ze hry dánského dramatika Henrika Hertze, nese ušlechtile vznícená, líbezná, něžná i náruživá, podmanivá Čajkovského hudba, nijak bolestná, ale ani idylická, hudba stále směřující kupředu a vzhůru, velmi koncentrovaná a intenzivní. Hudebním středobodem je duet ústřední dvojice, ve výrazné melodice velmi ruský, pravý operní hit, který nelze od prvního zaslechnutí už zapomenout. A vrcholem je závěrečný chvalozpěv, téměř duchovní kantáta. Jak mimochodem velmi trefně poznamenává dramaturg Vojtěch Babka: „Čajkovskému vděčíme za zprávu, kterou nám, po generace trénovaným v ruštině, nikdo ve škole nesdělil – totiž, jak klíčovým kořenem ruské společnosti je víra ve Stvořitele…“

 

DFXJolantaPavel-Vanura

 

Pěvecké obsazení je na dané poměry vynikající. V titulní roli splňuje vše, co je potřeba, sopranistka Lívia Obručník Vénosová, pěvkyně, která figuruje a exceluje jako hlavní primadona souboru už řadu let ve všech libereckých inscenacích. Jolantě umí dát emoce i vokální jasnost, psychologický vývoj i jemu odpovídající a věrohodný výraz v tváři. Má protihráče jednak v králi René, kterého spolehlivě, vyrovnaně a pěkným témbrem ztvárňuje Pavel Vančura, jednak v hraběti Vaudémontovi. Jeho vysoko položenou exponovanou roli obdařil ve všech kantilénách ukrajinský tenorista Sergej Kostov zcela autentickou dikcí a v rámci dispozic, charakteristicky výrazné barvy hlasu a školení i neméně typickým „ruským“ hudebním výrazem.

Ruštinu a výrazový charakter ruské hudby pochopitelně vystihují v této inscenaci ideálně obsazení Andrij Škurhan v roli doktora Ibn-Hakii i Jurij Kruglov jako Bertrand, oba s pěkným hlasovým fondem. Vaudémontovým společníkem, přítelem a kumpánem, tím, kdo se tak emotivně vyznává v árii z lásky k Matildě a kdo pak prosí o zproštění závazku k Jolantě, byl při premiéře sympaticky uvolněný Pavol Kubáň

 

DFXJolantaPavol-KubSergey-Kostov

 

David Janošek pro libereckou Jolantu vytvořil barvité kostýmy a jednoduchou scénu, prostředí pro pohádku, která je trochu naivním, ale přesto milým příběhem. Hraje se tu docela realisticky divadlo, které se nesnaží o velké iluze. Divadlo beroucí na vědomí prostor, který je k dispozici, divadlo poctivě zahrané a zazpívané.

Jolanta měla premiéru v Petrohradě v roce 1892, v jednom večeru s baletem Louskáček. Dirigoval Eduard Nápravník. Přestože jde o hudebně nádherný kus, dává se u nás minimálně. Když už, tak s jinou jednoaktovkou. V Liberci se rozhodli uvést ji samostatně. Má to své výhody…

 

DFXJolantaAndrij-ShkurhanLvia-Obrunk-VenosovPavel-VanuraSergey-KostrovDuan-Rikasbor-DFX

 

Jak se režíruje opera? Petr Jeništa se prý ptal několika vážených mužů a všichni se shodli na tom, že „srdcem“. Se zkušeností činoherce a s napojením na příběh a jeho poselství se s touto radou obrátil do vlastního nitra a intuitivně se ve svém operním režijním debutu dobral správného klíče, kterým Čajkovského intenzivně emotivní pozdní dílo lze odemknout. A odemkl. Nesnažil se o aktualizaci, nevytvořil nějaké vesmírně platné, nadčasové podobenství. V měřítku odpovídajícím velikosti libereckého divadla nechal této zvláštní pohádkové opeře v prvním plánu zřetelnou, nekomplikovanou, ale i tak velkou působivost.

Oživit téměř hotovou inscenaci, která skončila pro několik měsíců takříkajíc „v mrazáku“, nebylo v srpnu asi snadné. Ale podařilo se. Druhá premiéra se koná 12. září, nebližší další představení 23. září a pak 3. a 27. října.

 

DFXJolantaLvia-Obrunk-VenosovAndrij-Shkurhan

 

DFXJolantaSergey-KostovJurij-KruglovPavel-Vanurasbor-DFX

 

DFXJOLANTA

 

DFXJolantaLvia-Obrunk-VenosovSergey-Kostov

 

Foto: Karel Kašák

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.