„Houslista Daniel Matejča hbitě zvládal výběhy až na konec hmatníku i dvojhmatovou techniku. A co víc, bylo znát, že si své vystoupení patřičně užívá.“

„Ze hry klavíristy Vsevoloda Zavidova je patrné téměř nadpřirozené propojení s nástrojem a jeho ovládnutí do nejmenších detailů.“

„Po progresivním Martinů zahrnujícím mimo jiné trubky a perkuse působil Beethoven až trochu moc slušně a při zdi.“

V pondělní podvečer se zaplnil koncertní sál Anežského kláštera u výjimečné příležitosti. Posluchačům bylo dopřáno krásných hudebních zážitků, o které se postaral Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Roberta Kružíka se svými sólisty. Ti však tentokrát nebyli nositeli zvučných jmen uprostřed své kariéry majícími za sebou nekonečnou koncertní historii, nýbrž mladými talenty, které pravděpodobně tato dráha z velké části teprve čeká. Houslista Daniel Matejča a klavírista Vsevolod Zavidov předvedli, co umějí a na co se od nich ještě můžeme těšit.

Ačkoliv se blíží finálový koncert letošního ročníku rozhlasové soutěže Concertino Praga, ani v tom loňském doposud nebylo dohráno. O pořadí už samozřejmě bylo rozhodnuto, vítěz byl znám, avšak Symfonickému orchestru Českého rozhlasu zbývalo dostát slibu a přizvat laureáty coby sólisty ke společnému koncertu. Večer nesoucí název Sólo pro vítěze Concertina Praga se uskutečnil v pondělí v prostorách Anežského kláštera. K poslechu byl také v přímém přenosu na stanici Český rozhlas Vltava.

Houslista Daniel Matejča, šestnáctiletý rodák z Liberce, má za sebou bohaté soutěžní zkušenosti a také řadu úspěchů – obsadil první místa snad na všech významných soutěžích pro mladé houslisty na naší scéně. Představuje tedy jakéhosi lídra své generace. Na soutěži Concertino Praga 2020 byl ve finále oceněn druhým místem, o které se zasloužil interpretací Prokofjevova Prvního houslového koncertu D dur, Op. 19. Pro společný večer se SOČRem si Daniel připravil dvě skladby. Na úvod celého koncertu zazněla úprava Saint-Saënsovy klavírní valčíkové etudy pro housle a komorní orchestr Caprice d’après l’Etude en forme de Valse de Saint-Saëns, jejímž autorem je Belgičan Eugène Ysaÿe.

Houslista, který bývá označován za Paganiniho 20. století, je známý svými virtuózními houslovými skladbami, především šesti sólovými sonátami. Také uvedené Caprice je pro instrumentalisty velkou výzvou. Tu mladý houslista nejenže přijal, ale zdolal ji s nadhledem. Všechna „ta nehratelná místa“ vyšla skvěle, mladík hbitě zvládal výběhy až na konec hmatníku i dvojhmatovou techniku. A co víc, bylo znát, že si své vystoupení patřičně užívá. Souhra s orchestrem nebyla vzhledem k dosti volnému metru vůbec jednoduchá, avšak fungovala bezvadně – jak ze strany sólisty, tak ze strany dirigenta Roberta Kružíka, který bez zaváhání provedl orchestr všemi nesnadnými nástupy.

Druhou skladbou uvedenou houslistou Matejčou byla Česká rapsodie, H 307a, Bohuslava Martinů. Sympatické dílo plné různorodých nálad provedl sólista spolu s orchestrem opět na výbornou. V jejich podání vyznělo současně živě, radostně i slavnostně. V pasážích upřednostňujících sólové housle vynikl krásný tón Matejčova nástroje, který by mu mohl závidět leckterý profesionální houslista. Po krátké přestavbě pódia, během níž došlo k přesunutí klavíru, na scénu nastoupil k výkonu loňský vítěz soutěže.

Ještě o rok mladší klavírista Vsevolod Zavidov původem z Ruska nadchl porotu svým provedením Lisztova Prvního klavírního koncertu Es dur. Pro svoje nynější vystoupení zvolil a nastudoval také koncert, tentokrát klasicistní – Beethovenův Druhý klavírní koncert B dur, Op. 19. Z Vsevolodova projevu by se mohlo skoro zdát, že se pro nástroj narodil. Brilantní technika v současnosti už nebývá ničím výjimečným, byť u takto mladých umělců. Procítěnou interpretaci lze u vítěze prestižní soutěže očekávat taktéž. V případě Zavidova je tu však ještě něco navíc, co se těžko popisuje. Ze hry je patrné téměř nadpřirozené propojení s nástrojem a jeho ovládnutí do nejmenších detailů. Především citlivě zvládnutá piana s nesmírně zajímavou barvou odhalují, jakou moc nad nástrojem má.

Beethovenův koncert provedl mladý klavírista společně s komorněji obsazeným SOČRem velmi pěkně a stylově. První větě nechyběla slavnostní atmosféra, druhá věta byla krásně vybarvená a třetí přirozeně hravá. Společné souhře s orchestrem v některých okamžicích sice chyběl malý kousek k dokonalosti, v tomto ohledu ale nelze přisuzovat vinu sólistovi. Co bohužel vystoupení příliš neprospělo, bylo dramaturgické uspořádání večera. Po progresivním Martinů zahrnujícím mimo jiné trubky a perkuse působil Beethoven až trochu moc slušně a při zdi. Je zřejmé, že vítězi patří závěrečný aplaus a přídavek, při vhodném komentáři by se však zajisté mohli sólisté alespoň prostřídat a programově by pak koncert nabral příznivějšího směřování.

Zavidov nicméně závěr koncertu odlehčil drobnou „prskavkou“ ve formě přídavku, kterým bylo publikum odměněno za neutuchající potlesk. Kdo koncert obou mladých umělců nestihl, může si jej poslechnout ze záznamu v archivu Českého rozhlasu Vltava. Jak už bylo zmíněno, nebude trvat dlouho a dojde k finálovému večeru letošního ročníku soutěže Concertino Praga (17. a 18. září). Nezbývá než se těšit na další hudební naděje. Jejich vystoupení jsou totiž jedinečná ještě v jednom ohledu. Ve svém věku nebývají takto mladí interpreti ještě ovlivněni jakýmsi sólistickým patosem, což (pokud se naopak nepohybují hluboko pod hranicí nevyzrálosti – to však u finalistů Concertina Praga nelze čekat) vnáší do jejich vystoupení značnou míru svěžesti a pocitu svobody.

Foto: Vojtěch Brtnický