„Sólista si s dirigentem v neobvyklých zpomaleních a ztišených úsecích Koncertu h moll docela porozuměli.“

„Do Novosvětské symfonie vstoupil dirigent mnohem temperamentněji, ale i v ní nacházel epizody, které skoro zastavoval.“

„Hudba je ohebnější, než si často myslíme.“

I hodně známou hudbu je ještě stále možné uslyšet zahranou jinak a nově. Filharmonica della Scala, orchestr milánského operního divadla, otevřel v pondělí v Rudolfinu další ročník festivalu Dvořákova Praha dvěma nejznámějšími a nejhranějšími skladatelovými opusy: Koncertem h moll a Novosvětskou symfonií. Dirigent Andrés Orozco-Estrada obdařil partitury takovou mírou osobitého vidění a slyšení, že vyvolal údiv. U někoho rezervovaný, u někoho potěšený.

Většina často hraných hudebních děl má více méně zažitou tradici, očekávaný průběh a obvyklou podobu. Andrés Orozco-Estrada u Violoncellového koncertu i u Symfonie Z Nového světa obohatil interpretační kánon, zejména v tuzemsku hodně vycizelovaný a velmi přesně ohraničený, o tolik jiných dynamických a agogických řešení, že vyvolal velmi příjemný dojem: i v tak notoricky známém repertoáru je ještě skryto tolik možností, tolik dalších souvislostí, tak mnoho dosud nevyužitých detailů…

Dvořákův Koncert h moll přijel zahrát renomovaný německý sólista Daniel Müller-Schott. Není typem interpreta, který by hrál romantickou hudbu rozevlátě a s patosem, jeho cítění hudby je emotivní, ale uměřené. Zdálo se, že si s dirigentem v neobvyklých zpomaleních a ztišených úsecích docela porozuměli. Pochopitelně, že se poněkud vytratil kontrast při nástupu druhé věty, ale její vyprávění, její epizody, způsob dokončování hudebních frází v ní, pomalé dýchání jejího průběhu a její nekonečně krásné uzavření se poslouchalo opravdu dobře. Stejně jako proměnlivé finále s melancholicky pastorálním dovětkem, s nímž se pojí povědomí o tiché dedikaci těchto minut zrovna tehdy zesnulé Josefině Kounicové.

Do Novosvětské symfonie vstoupil dirigent mnohem temperamentněji, ale i v ní nacházel epizody, které skoro zastavoval. Ve velmi pomalém Largu mělo sólo na anglický roh měkká nasazení a vlasově tichý doprovod, před závěrem věty došlo na neslýchané zámlky. Ve finále inicioval Andrés Orozco-Estrada velmi rychlá tempa, ale při každé vhodné příležitosti z nich kontrastně uhýbal a promyšleně si připravoval pocitové vyvrcholení díla.

Široce rozkročená agogika velkých ploch, zasahující opravdu až do tektoniky děl, byla asi nejcharakterističtějším znakem celého večera. Lyrizující zpomalení, zvýrazňující krásu a klid, byla v pojetí jihoamerického dirigenta a italského tělesa dvojnásob překvapivá; dotýkala se hranic vkusu a stylu, ale nepřesáhla je. Byl to v mnohém zcela „nový“ a hodně „jiný“ Dvořák, ale neustále zajímavý. Koncert h moll a Novosvětská jsou těmi nejhranějšími a nejohranějšími díly, jaká si lze představit. Jejich zařazení vedle sebe do jednoho večera je samo o sobě až kontroverzní. Festival nesoucí Dvořákovo jméno nicméně asi jinak zahájit, respektive tradičně zahajovat, nelze… Pokud i v tomto světle nebyla první večer přehlídky přítomna rutina na pódiu a zdvořilá pozornost v auditoriu, ale silně převážila nápaditost u interpretů a zvědavost u publika, pokud byl koncert tak podnětný, jak byl, potom se podařila dobrá věc.

Jen škarohlíd může po takovém koncertě pohoršeně mručet, že takhle se to přece nehraje… Zahraniční orchestry jsou zvány a jezdí do Prahy s českou hudbou právě proto, aby nám nastavily zrcadlo, aby nám pootevřely oči směrem, kterým se sami nepodíváme, aby nám ukázaly, že v interpretaci neexistuje jedna jediná pravda. Hudba je ohebnější, než si často myslíme. Má a musí to samozřejmě mít své hranice, zejména v úpravách, aranžích a podivínských svévolných výkladech, ale takové hranice nebyly v tomto případě překročeny.

Přídavek, předehra k Rossiniho opeře Lazebník sevillský, se do dvořákovského večera moc nehodil, ale zahraniční orchestry skoro vždy přidávají… A co mohou Italové zahrát raději a lépe, než to, co mají v krvi. Filarmonica della Scala je koncertní podoba operního orchestru milánské La Scaly. Má v ryze symfonických programech pod tímto jménem jen čtyřicetiletou tradici, na rozdíl od Vídeňských filharmoniků, kteří z opery vycházejí na pódia od devatenáctého století. Není ani v první desítce světových těles. Ale když jde o operní repertoár, těžko může někdo zahrát Rossiniho brilantněji a samozřejměji než oni.

Foto: Zdeňka Hanáková