„Náznak, pěvci nicméně zazpívaný i zahraný skvěle, jako skutečné drama.“

„Kristine Opolais má výhodu mladšího neopotřebovaného hlasu, schopného lyričtějších poloh stejně jako dramatického vzepětí.“

„Kaufmannův projev je emotivní, silný, postava Cavaradossiho má v jeho pojetí sebevědomí i nadhled.“

Očekávaná událost, hvězdná, lákavá. Taková byla Pucciniho Tosca ohlášená na letní scénu Kasematy ve Štýrském Hradci. Nejdříve se s velkým předstihem na oznámení skvěla jména Nětrebko, Kaufmann, Terfel. Později se to první vyměnilo za Kristine Opolais. Na první uvedení 22. srpna pak nakonec zbyl z původní trojice už jen Jonas Kaufmann – Bryn Terfel sice o den dříve odehrál neveřejnou televizní generálku, ale pro premiéru, s malým zpožděním živě přenášenou Rakouskou televizí, ho musel nahradit Ludovic Tézier.

Ze způsobu, jakým byl projekt oznámen, sice nevyplývalo, že půjde o skutečnou divadelní inscenaci. Jména režiséra a scénografa chyběla. Chyběla však i jiná jména, například pěvců u všech ostatních rolí, a tak z toho ani nutně hned nevyplývalo, že půjde o koncertní provedení. Nakonec to bylo něco mezi. Stylizované divadlo na forbíně před orchestrem sedícím na jevišti, bez kulis, bez světelného designu, jen s pár rekvizitami. Náznak. Nicméně pěvci zazpívaný i zahraný skvěle, jako skutečné drama. Tedy hodně víc než jen koncert. A režii ten večer mít musel a měl. Byla přesná, působivá.

Schloßbergbühne Kasematten je open-air scéna na Zámeckém vrchu vysoko nad městem. Hrají se tam přes léto nejrůznější žánry. Klasika výjimečně. Z někdejšího sklepení v hradním či pevnostním areálu zbyly jen boční cihlové stěny jakoby zapuštěné v terénu, porostlé břečťanem; podlouhlý prostor pod otevřenou oblohou, zakrytý však výsuvným zastřešením. Prostředí, které svou magickou temností činí produkci jedinečnou. Ostatně, poslední dějství opery se odehrává v Římě na Andělském hradu. Organizátoři nemohli nepřipomenout, že tu mohou vidět jistou paralelu.

Kristine Opolais, která Toscu zpívala naposledy v Královské opeře Covent Garden v Londýně, a s velmi dobrým ohlasem, má výhodu mladšího neopotřebovaného hlasu, schopného hladkých lyričtějších poloh stejně jako respekt budícího dramatického vzepětí. Vytvořila lidsky uvěřitelnou postavu. Neafektovanou umělkyni, která je žárlivá spíše roztomile a která k vraždě tyrana dospěje opravdu jen shodou okolností a v zoufalství. Zahrála a zazpívala klíčové okamžiky bez patosu, ale s naléhavostí a nesmírně působivě. Vášnivě v souboji se Scarpiou, nejprve v souboji dvou vůlí, pak i v krátkém souboji fyzickém. Láskyplně v duetu s Cavaradossim. A impozantně v samotném závěru. Jen ten sebevražedný skok z hradeb už přesahoval možnosti režie poloscénického nastudování, a tak ho nahradilo gesto.

Jonas Kaufmann v sobotním představení zpíval v dobré formě, se všemi charakteristickými rysy činícími jeho zpěv nezaměnitelným. Využívá často pro dramatický účinek (ale i jako technický postup) zúženou a nízkou dynamiku, jeho pevné posazení hlasu mu ale umožňuje hladké a postupné opětovné propojení ztišených tónů s plně otevřenými. Jeho projev je emotivní, silný, postava Cavaradossiho má v jeho pojetí sebevědomí i nadhled. Přes všechny zaručené zprávy o tom, že mu to už nezpívá jako dříve, je ještě stále ideálním představitelem melodramatické postavy malíře, který byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Bryn Terfel byl při neveřejném předpremiérovém sobotním provedení, vlastně televizní generálce, překvapivě málo slyšitelný. Oznámení z následujícího dne, že ho totiž večer pro indispozici nahradí Ludovic Tézier, mnohé vysvětluje. Ať už se šetřil z jakéhokoli důvodu, kličkoval občas mezi dosud neohlášenou indispozicí a markýrováním. Hrál však úžasně, nenapodobitelně. Jeho policejní vládce Scarpia je neotřesitelně všemocný, odpudivě zlý, krutý, seběvědomý, podřízené má za sluhy a s oběťmi si hraje jako kočka s myší. Dokáže výrazem v tváři, jediným malým gestem, chůzí, postojem i pohledem vyjádřit postavu skutečného tyrana do nejmenších detailů. Opravdový požitek z jeho ztvárnění této úlohy lze vychutnat ze záznamu z Covent Garden, dostupného na nosičích; jsou tam s ním Angela Gheorghiu a Jonas Kaufmann, diriguje Antonio Pappano.

Dirigentem uvedení Pucciniho geniálního díla ve Štýrském Hradci byl mladý německý umělec Marcus Merkel, letos třicetiletý. Působí v Berlíně i v Grazu a mnohde jinde. Určitě o něm bude ještě hodně slyšet. Byl nakonec nejzajímavější postavou večera. V Pucciniho opeře zvýraznil intimnější místa, drama učinil pomocí časté nižší dynamiky a pomalejších temp znatelně komornějším. Orchestr Grazer Philhamoniker, který hraje jak v tamním operním divadle, tak symfonické koncertní programy, vedl k výrazně jemnému a ztišeně pozornému i k dostatečně masivnímu projevu. Věděl o každém hnutí i nadechnutí pěvců, i když byli de facto za jeho zády. Věděl o každém detailu v partituře. A přitom dirigoval zpaměti.

Foto: Werner Kmetitsch, Veronika Paroulková