pondělí, 26 listopad 2018 08:59

Opera o opeře
Ostrava nalezla k Janáčkovu Osudu klíč

Autor:

 

„Dílo má poněkud problematický námět a libreto, ale obsahuje mimořádně zajímavou hudbu.“

„Nejen Živný, ale právě sám Janáček napsal značně autobiografickou operu.“

„Nekvasil s Dvořákem dokázali příběh vyprávět tak, že hudba může vyniknout. Našli rozumnou cestu, jak nesoulad potlačit.“

 

scena--4649540622195153380999266611652855663165440n

 

Národní divadlo moravskoslezské je teprve druhým na světě, které nastudovalo všechny Janáčkovy opery. Tou poslední, která scházela, byl Osud, uvedený v Ostravě letos na podzim. Je logické, že soubor s inscenací přijel hostovat na festival Janáček Brno 2018, a je logické, že v té souvislosti dostal od Nadace Leoše Janáčka medaili. Sobotní představení bylo pro režiséra Jiřího Nekvasila, scénografa Daniela Dvořáka i dirigenta Jakuba Kleckera úspěchem, dokonce svého druhu triumfem.

 

scena-46906608102127931052506456638132389899927552n

 

V 99. roce existence ostravskému divadlu za pozornost dílu skladatele, který z regionu pocházel a také tam zemřel, ocenění rozhodně sluší. Přijet s ostravskou inscenací do města, kde Janáček žil, jehož operní soubor završil poznání všech jeho oper už dávno a většinu z nich inscenoval už mnohokrát, není však nošením sov do Atén. Osud totiž patří k minimálně uváděným operám Leoše Janáčka. I v Brně. Není proto divu, že nové nastudování vzbuzovalo zvědavost. Ve výsledku je víc než uspokojivé, zejména ve světle skutečnosti, že tato opera platila zatím za těžko inscenovatelnou. Ostravský Osud potvrzuje, že dílo má poněkud problematický námět a libreto, ale že obsahuje mimořádně zajímavou hudbu. To je nesoulad, který byl kupodivu za Janáčkova života nastaven při odmítání díla divadly spíše opačně: Zajímavý civilní námět provázela hudba, kterou sólisté nechtěli zpívat, protože by si prý hlasově ublížili… To už dnes neplatí. A Nekvasil Dvořákem dokázali příběh znázornit a vyprávět tak, že hudba může vyniknout. Našli rozumnou cestu, jak nesoulad potlačit.

 

scena-Luha-4652268622195161680998438342165590915416064n

 

Skladatel Živný se v Luhačovicích setkává s Mílou Válkovou. Vychází najevo, že ho nezradila, ale že za skončení jejich dřívějšího vztahu mohla Mílina matka. Živný s Mílou se rozhodnou žít spolu a vychovávat svého syna. Šílená matka, která s nimi sdílí byt, se však jednoho dne vrhá z okna a Mílu strhne bohužel s sebou. Živný je stíhán strašným osudem… Komponuje operu. Před studenty na konzervatoři přiznává, že jde o autobiografické dílo, které zůstane však zřejmě nedokončeno…

 

DSC3346

 

Je zřetelné – a ostravská inscenace to podtrhuje – že nejen jeho Živný, ale právě sám Janáček napsal značně autobiografickou operu. Vždyť prožíval několikaleté, v Luhačovicích počaté poblouznění Kamilou Urválkovou… Možná právě v tom spočívá problém jeho čtvrté opery – rozpor mezi silnou, prožitou hudbou a divadelně obtížně realizovatelným, nekriticky posuzovaným příběhem podchyceným ve veršovaném libretu Fedorou Bartošovou. Janáček na Osudu pracoval delší dobu, vznikly postupně různé verze. Od roku 1907 marně po několik let usiloval o uvedení opery v Praze, ostatně stejně jako v případě Její pastorkyně. Tu nakonec Národní divadlo vzalo na milost. Osud však za jeho života skutečně zůstal neproveden.

 

DSC3348

 

Dílu nyní pomáhá jeho realistická vizuální podoba, daná na prvním místě kostýmy Simony Rybákové a pak i Dvořákovou scénou. Opravdový začátek dvacátého století. Opravdové Luhačovice v prvním dějství. Opravdové domácí prostředí v druhém. Opravdoví studenti o pár let později v dějství třetím. Pomáhá i Nekvasilova režie, nevzdalující se kontaktu se skutečností. Společné uchopení díla v divadelní nadsázce, v operní stylizaci, ale nikoli nereálné. Fungující.

 

DSC3338

 

V paměti je pražská inscenace Roberta Wilsona, výstřední ve své odtažité sošnosti. Americký výtvarník a režisér prohlašoval, že Janáčkovu všemi problematizovanou operu Osud inscenovat lze a že jeho způsobu práce právě její „zvláštnost“ vyhovuje. Ano, našel tehdy klíč. Výtvarný. Abstraktní inscenace působila sugestivně až přízračně, k Janáčkově hudbě Wilsonovo vidění, i když bylo z jiného světa, paradoxně pasovalo. Ukazuje se však, že i šikovně uchopené realističtější pojetí je možným klíčem. Režijním. Přirozenějším a bližším. Lepším. A ostravské inscenaci pomáhá i Kleckerovo hudební nastudování, nevyhrocené, ale dostatečně dramatické, vystihující dobové zakotvení i tušené novátorství Janáčkovy invence. Hudební vyznění orchestrem a sborem Národního divadla moravskoslezského při hostování v Brně víc než dostatečně podpořené.  

 

DSC3333

 

První dějství odehrávající se v mondénních Luhačovicích je kaleidoskopem – a s epizodami různých postav je nejproblematičtější. Druhé je tragickým intermezzem. Utkví v paměti nezapomenutelným hudebním motivem spojeným v dramatickém výstupu Míliny matky se slovem fatum – osud, ale i větou malého chlapce „Mami! Víš, co je láska?“ Třetí dějství přichází s hudebně působivou sborovou scénou na pozadí bouře a s výrazným dlouhým monologem Živného. To už je opravdový Janáček. Výjev ze současnosti, jako později ve Věci Makropulos. Živného výstup střídá klidnější retrospektivní polohy, v kterých už probleskne pozdější melodika z Bystroušky, a vypjaté okamžiky, v nichž jakoby už roste základ vysoce vzrušených zpovědí vězňů v Mrtvého domu. Tenorista Martin Šrejma zde na svém maximu dosáhl k velkým dramatickým momentům a zdařile vygradovaným a hlasově přesvědčivým výstupem dodal opeře vrchol. Veronika Holbová mu byla předtím adekvátní partnerkou, Petra Alvarez Šimková na krátké ploše ztvárnila matku sugestivně. V dalších rolích výrazně zaujal mimořádně znělým hlasem a krásnou dikcí mladý barytonista Lukáš Bařák.

 

DSC3319

      

Janáčkův Osud je v Ostravě do určité míry rehabilitován. Jeho civilní příběh, v podstatě veristický, trochu bizarní, se sice vzpírá bezvýhradnému přijetí a pocitu plné věrohodnosti, jeho text je komplikovaný. Neobratně koncipované libreto však přesto nepostrádá některé momenty, vycházející vstříc Janáčkově zkratkovitému, někdy i úsečnému hudebnímu myšlení. Radili mu, že by musel libreto proměnit a zkomponovat operu asi znovu. To neudělal. Hudebně jde tedy o zakonzervovaný doklad stavu jeho skladatelského uvažování v prvním desetiletí nového století. O neoposlouchané dílo mezi Jenůfou a operou Výlety páně Broučkovy, stojící v sousedství vokálně-instrumentálních děl Amarus, Na Soláni čarták a Věčné evangelium. Osud byl nakonec slepou uličkou, ale ne klikatou ani dlouhou. Janáček v ní naštěstí neuvízl. A stojí za to do ní nahlédnout.

 

DSC3354

 

Foto: FB Národní divadlo moravskoslezské, Petr Veber

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.