„Paco Seco i Vladislav Bláha si oba svým nenapodobitelným způsobem dokázali získat přízeň a obdiv posluchačů.“

„Festival by neměli minout kytaristé, kteří pro sebe a svou hráčskou kondici chtějí něco dobrého udělat.“

„Co se týče diváků, atraktivnější koncerty než ty, které nabídl letošní ročník, si už nelze představit.“

Všechny kytarové cesty dřív nebo později vedou do Brna. Posledních třicet let to tak alespoň pravidelně bylo a je. A že do moravské metropole zavítaly světové osobnosti, o tom není při pohledu do historie Mezinárodního kytarového festivalu Brno vůbec pochyb. Stačí zmínit největší kytarové skladatele 20. století Leo Brouwera, Johna W. Duarteho, Nikitu Koshkina či Máxima Diega Pujola, od nichž vede cesta k největším interpretům současnosti, kterými jsou Pavel Steidl, Zoran Dukić, Thomas Fellow a pochopitelně také Vladislav Bláha a Paco Seco. Společný koncert posledně jmenovaných kytaristů nabídl Mezinárodní kytarový festival Brno v pátek 6. srpna.

Právě Vladislav Bláha je tím, kdo udělal z Brna v podstatě kytarovou velmoc a adresu, kterou znají, obdivují a navštěvují kytaristé z celého světa. Vybudovat takto kolosální festival, masterclass a kytarovou soutěž a udržet si prvotřídní pověst a mezinárodní prestiž není vůbec jednoduchá věc. Organizace si žádá své, proto jsem byl docela překvapen, že se ředitel festivalu Bláha odhodlal k půlrecitálu, jehož druhá polovina byla vyhrazena španělskému kytaristovi jménem Paco Seco. Koncert zpočátku poznamenaly drobné technické problémy, začal o dvacet minut později, a navíc s pozměněnou dramaturgií, ale výsledek předčil veškerá má očekávání.

V úvodu koncertu se po změně programu nakonec představil nejprve Paco Seco. Španělský kytarista uvádí ve svém portfoliu učitele jako David Russell, Abel Carlevaro, Leo Brouwer či Roland Dyens. Na svém kontě má dvanáct nahrávek a věnuje se také vlastní tvorbě. Právě jeho autorské kompozice byly náplní koncertu. Seco zahájil osobitě modifikovanou verzí slavné skladby Gaspara Sanze Canarios. V té propojil své harmonicko-melodické cítění s proslulou barokní melodií v novém a překvapivě nevšedním vyznění. Podobné zásahy do tradičních melodií nemusí vždy končit dobře, ale v případě Seca bylo aranžmá jednoznačně přesvědčivé a vzrušující.

Španělský mistr pokračoval už výhradně autorskými skladbami, v nichž uplatnil svůj geneticky zakódovaný temperament. Vyznačovaly se syntézou klasické hudby, jazzu a andaluského folkloru. Seco píše charismatickou hudbu: je obarvená jazzovými akordy, něžnou lyrickou melodikou a finále vás zbourá flamencovou technikou, kterou má tento kytarista v malíčku jako málokdo!

Musím bezvýhradně ocenit kvalitu skladeb španělského interpreta, který si získal srdce účastníků festivalu i návštěvníků konkrétního koncertu. Nejvíc mě oslovily Portrait of the night a Homenaje a Camarón, ale všechny byly nesmírně zajímavé a fascinující. Seco po každé skladbě poděkoval tak, že ukázal kytaru napravo a nalevo, hluboce se uklonil a na závěr svůj nástroj políbil. Bylo to srdečné a bezprostřední gesto, které jen potvrdilo jeho hlubokou lásku k hudebnímu kumštu. Jeho hru provázela úžasná brilance a virtuozita, která brala dech. Nic však nebylo samoúčelné, prvoplánové a pro efekt. Za vším bylo cítit srdce, přesná intuice, fantazie a promyšlený názor.

Seco si svými autorskými skladbami, úžasnou hrou a laskavou komunikací s publikem zasloužil kolosální potlesk a pochopitelně musel přidávat. Večer však ještě zdaleka nekončil. A já měl oprávněně jisté obavy, jak po takové smršti muzikality, feelingu a španělské duše vyzní koncert skvělého, leč festivalovým maratonem jistě unaveného ředitele a kytaristy Vladislava Bláhy.

Bláha to vymyslel perfektně. Na úvod svého recitálu poděkoval snad všem, kteří se o letošní festival zasloužili. Sice to bylo dlouhé, ale velmi hezké a kolegiální gesto, které přítomní ocenili. Potom už se všichni zaposlouchali do dvou Reflexí Milana Tesaře, na kterého Bláha moc krásně zavzpomínal. Následovala věc vskutku unikátní – kubánský kytarový „bůh“ Leo Brouwer totiž napsal svou novou skladbu Motivos de son právě pro Vladislava Bláhu. Věnování „na počest jeho maminky Elišky“ naznačuje, že mezi oběma kytaristy existuje silné přátelské pouto. Bláha Brouwerovu náročnou kompozici zahrál v evropské premiéře úctyhodně. Podobný interpretační nadhled prokázal také v následujícím díle Usher Waltz ruského autora Nikity Koshkina. Ten se rovněž řadí k Bláhovým blízkým přátelům a mne napadlo, že bude asi větší oříšek najít někoho, kdo se s internacionálně proslulým ředitelem brněnského festivalu ještě nesetkal, než naopak.

Bláha si přizval na pódium také svou manželku Taniu Drobysh, která spolu s ním zahrála na u nás nepříliš známý třístrunný nástroj jménem domra Café Ástora Piazzolly. Nástroje spolu moc hezky barevně souznějí, škoda jen problémů s laděním, které jejich procítěnou hru poznamenaly. Nádherně Bláhovi vyzněly také Moraviana Johna W. Duarteho a závěrečný Bugatti Step Jaroslava Ježka. Festivalový ředitel před Moravianou zmínil, že je velmi rád, že kytaristé mohou hrát moravský folklor také v kvalitní úpravě. V jeho slovech byly znát radost a patriotství, které je velmi krásné. V rámci přídavku si Bláha podmanil publikum tremolovou prskavkou Hora Štěpána Raka a s publikem se rozloučil po boku své manželky Tanii Drobysh.

Byl to impozantní koncert, který nakonec trval více než dvě a půl hodiny. Myslím ale, že se nikdo z posluchačů ani chvíli nenudil. Jak Paco Seco, tak Vladislav Bláha si oba svým nenapodobitelným způsobem dokázali získat přízeň a obdiv posluchačů. Ukázali, jak rozmanité a různostranné jsou cesty současné klasické kytary, a je-li v rukou těch správných interpretů, lze na ni zahrát úplně všechno.

Mezinárodní kytarový festival Brno v letošním roce potvrdil, že je skutečnou českou kytarovou velmocí. Důkazem byli i účastníci, kteří se sjeli z několika zemí, a vedle češtiny byla na masterclass slyšet často i italština, španělština a další jazyky. Potěšující je, že Vladislavu Bláhovi zjevně nechybí morální a finanční podpora ani chuť pokračovat. Jeho festival by neměli minout kytaristé, kteří pro sebe a svou hráčskou kondici chtějí něco dobrého udělat. Co se týče diváků, atraktivnější koncerty než ty, které nabídl letošní ročník, si už nelze představit.

Foto: Michal Růžička