„Nezpívá Biblické písně jako pokorně věřící člověk, s akcentem na to nábožné a posvátné, ale jako člověk hrdý, moudrý, uznávající Boží autoritu.“

„I s velikým hlasem nacházel cestu, jak vyzpívat v Schubertových písních intimní sdělení textů.“

„Jeho nejparádnější rolí určitě musí být baron Ochs ze Straussova Růžového kavalíra.“

Jméno německého basbarytonisty Franze Hawlaty známe nejspíš ze studiové nahrávky Dvořákovy Rusalky, pod kterou je podepsán Sir Charles Mackerras. Figuruje tam vedle Renée Flemingové, Bena Heppnera, Evy Urbanové a České filharmonie. A samozřejmě jde o jméno patřící do okruhu Metropolitní opery, Vídeňské státní opery, Bayreuthu a dalších světových domů. Franz Hawlata je teď v Českém Krumlově. Vyučuje na Mezinárodních interpretačních kurzech a v pondělí večer měl ve městě při té příležitosti písňový recitál. Bylo to setkání se světovým uměním, živým a suverénním.

Basbarytonista Franz Hawlata vládne přirozeně znělým a mohutným hlasem. Ve Dvořákových Biblických písních ho místy uplatnil v plné míře. Jeho porozumění desítce písní a jejich pojetí je z hlediska tuzemské interpretační praxe značně neortodoxní. Niternost nechává problesknout spíše jen vzácně, ale umí ji vyjádřit. Mnohem víc ovšem využívá ty momenty žalmových textů, které oslavují Hospodina. Nezpívá Biblické písně jako hluboce a pokorně věřící člověk, s akcentem na to nábožné a posvátné, ale jako člověk hrdý, moudrý, uznávající Boží autoritu, člověk, který se umí i ztišit. Bylo jasné, že ví, o čem zpívá. S češtinou se popasoval velmi dobře, i když se dají najít místa, ve kterých ho vedení melodické linky jako cizince svede k jinému spojení slabik…

Mnohem dokonaleji se samozřejmě přimkl ke slovům ve své mateřštině, v písních ze Schubertova cyklu Schwanengesang. Nabídl písně měkké i baladické, jemnější i dramatické. I s velikým hlasem nacházel cestu, jak vyzpívat intimní sdělení textů Ludwiga Rellstaba a Heinricha Heineho. Jeho způsob zpěvu mu dovoluje, a bylo tomu tak hodně ve Dvořákovi, ale v celkově klidnějším projevu i v Schubertovi, výrazně různými akcenty tvarovat jednotlivá slova. Zpívá chlapsky, plný síly, ale stále pod kontrolou.

Českokrumlovské vystoupení v nevelkém, na Hawlatův hlas jakoby až malém sále, bylo vlastně neuvěřitelné. Podobný recitál by klidně mohla hostit londýnská Wigmore Hall, mekka komorní hudby, či třeba pražské Rudolfinum. A nebo by tento pěvec mohl vystoupit, s méně intimním repertoárem, s operními áriemi, jako jedna z hvězd na některém našem letním festivalu. Takhle dal až marnotratně své umění ve prospěch účastníků kurzů a publika soustředěného kolem nich. Pianista Robert Pechanec, který korepetuje na kurzech v Hawlatově třídě, se zhostil klavírního partu ve Dvořákových i Schubertových písních bezchybně. A zkušeně podpořil i přídavek, který nakonec nemohl chybět: známou Vodníkovu árii z Dvořákovy Rusalky. Technicky i výrazově pěvcem skvěle zvládnutou. Má s rolí řadu zkušeností a ještě stále mu to opravdu zpívá.

I tak zajímavě a skvěle pojatý písňový recitál nemůže ovšem dát zapomenout na skutečnost, že Franz Hawlata v posledních třech desetiletích exceluje po světě v rolích typu Leporello, Sarastro, Osmin…, ale také jako Vojcek a k tomu už dlouho rovněž v řadě impozantních wagnerovských postav. A že tou nejparádnější určitě musel být – a podle množství inscenací zmiňovaných v jeho životopise určitě je – baron Ochs ze Straussova Růžového kavalíra: neomalený i dobrosrdečný, hrubý, vlezlý a trapný i politováníhodný. Hlasu i hereckých schopností na tuto komickou figuru, vyjadřující se bez empatie a značně nespisovně, na postavu, které je a musí být při jejích výstupech plné jeviště, má víc než dost. A jako rodák z Bavorska k tomu má určitě i jazykové předpoklady.

Foto: Petr Veber