pondělí, 26 červenec 2021 19:57

V Českém Krumlově se představili žáci Vladimíra Chmela

Autor:

„V duetu Vaška a Mařenky ze Smetanovy Prodané nevěsty se uvedli sympatickým projevem tenorista David Cizner a sopranistka Petra Prýmková.“

„Vilém Cupák árií Rudolfa z Pucciniho Bohémy velmi příjemně překvapil.“

„Dagmar Drechslerová má od přírody velký klad – charisma, které si vždy dovede získat srdce posluchačů.“

 

CHmelo-2

 

Letní mezinárodní interpretační kurzy se konají v Českém Krumlově už počtvrté. Od 19. července do 1. srpna jsou dějištěm v několika uměleckých oborech. Pořadatelem je Pražský hudební institut v těsné spolupráci s Městským divadlem Český Krumlov a Základní uměleckou školou v Českém Krumlově. V letošním roce vedou zájemce o Mistrovské pěvecké kurzy slovenský barytonista Vladimír Chmelo a německý basbarytonista Franz Hawlata. Na prvním ze dvou koncertů dne 24. 7. (druhý se koná 31. 7.) předvedli výsledky svého snažení svěřenci Vladimíra Chmela. Výstupy se odehrávaly v kostýmech a v aranžmá quasi jevištního charakteru, které připravil s účinkujícími režisér Jaroslav Brych. Klavírní doprovod zajistil Robert Pechanec, kostýmy navrhla Kateřina Slavíková.

Paralelně probíhají interpretační kurzy ve více oborech, houslovém, klavírním, violoncellovém, letos nově i v tanečním oboru. Tato reflexe cílí na Mistrovské letní pěvecké kurzy. V jejich programu se představili posluchači tohoto kurzu vedení pěvcem Vladimírem Chmelem, dne 24. července ve Velkém sále Kláštera Klarisek. Od původního záměru uspořádat koncert v Rajském dvoře Klarisek bylo nutno upustit kvůli náhle zhoršenému počasí a vydatnému dešti.

Kdo se zabývá problematikou sólového operního zpěvu, ví velmi dobře, o jak velice citlivé téma se jedná. Vrozené dispozice adepta musí být pedagogem během studia co nejlépe rozvinuty, aby mohl poté absolvent konzervatoře či vysoké hudební školy přemýšlet o zdánlivě tak prostém faktu, jakým je uspět u některého z konkurzů do operních divadel. Snad nikoho zainteresovaného v oboru nepřekvapím konstatováním, že se tak stává po dlouhá léta u menšiny absolventů. Buď se nepodaří otevřít plný rozsah hlasu, což je specifický operní problém striktně daných poloh a rozsahu partů, které nelze transponovat, nebo se nepodaří hlas rozvinout do patřičné nosnosti tónu, potřebné pro prostorové zpívání bez mikrofonu. Někdy se nezdaří pedagogicky obé…

Ale když se už podaří absolventu školy umělecky přesvědčit u konkurzů, zalíbit se šéfům divadel, dostat první důležité úkoly, není zdaleka vyhráno. Vše v tomto okamžiku závisí na dalším dobrém rozvoji pěvecké techniky, jistě v návaznosti na adekvátní úkoly, které jsou šéfy divadel ukládány. Je známo, že většině pěveckých adeptů nechybí často snaha ani píle, ale dosáhnout pěveckého pokroku znamená vedle dispozic především výbornou pěveckou školu, dobrou interakci s pedagogem, který je do techniky hlasové zainteresován vlastní praxí, ale také umí tuto praxi předávat různým typům hlasů. Sopranistka barytonistovi, basista sopranistce, altistka tenorovému hlasu, tenor basistovi, basista tenoristovi… Na rozdíl od houslistů či klavíristů, altistka nestudovala party barytonistů ani barytonista repertoár altistek. Znal jsem vynikající sopranistku celostátního významu, která zásadně odmítala vyučovat mužské hlasy, neb jejich registrální struktura je jí neznámá. Totéž může být zajisté naopak, ale tato specifická situace nemůže „hrozit“ u houslistů, violoncellistů, klavíristů nebo třeba klarinetistů.

 

IMG9673

 

Pěvecká pedagogika má svá zvláštní specifika oproti nástrojové pedagogice v mnoha aspektech. Je obtížná už ve faktu, že krásný tón nemusí být funkčně správný a naopak. Je doslova zapeklitá v prosté skutečnosti, že řada vynikajících umělců nemá schopnosti pedagogické, které může mít naopak průměrný pěvec nebo i čistý pedagog bez jevištní praxe (viz například legendární profesor Rudolf Vašek). To jsem pouze lehce načrtnul úvodem nepatrnou výseč problémů pěvecké pedagogiky, kterým jsou vystaveny při školení obě strany pedagogického procesu – žák i učitel. Na jejich interakci a vzájemném vztahu, na důvěře, závisí mnoho. Samozřejmě, že také na výborných diagnostických schopnostech pedagoga. Mohl bych sepsat takřka knihu o tom, jak byla budoucí výtečná koloraturní sopranistka vedena na konzervatoři šest let na alt, mezzosopranistka na soprán, baryton na tenor, tenor na baryton a tak dále, a tak dále… Nejde, bohužel, o nic ojedinělého.

Pěvecké kurzy jsou jednou z důležitých forem pěveckého zdokonalování. Dokonce zde vůbec nehrozí někdy chaotické střídání pedagogů (rovněž zajímavá okolnost, ve zpěvu častá), které nemusí být ku prospěchu, slovy národního umělce Zdeňka Otavy: „mnoho psů, zajícova smrt“. Ne, toto vůbec v interpretačních kurzech nehrozí, adept dostává impulzy technické i výrazové, nejde o radikální proměny metodik různých škol, což v časové ohraničenosti kurzů ani nelze. Pokud jsou impulzy pociťovány pozitivně, dotyční se rádi vrací na „místo činu“, aby znovu dostávali nové podněty. Ve zpěvu je možný i překvapivý pokrok v krátkém času, ba i z hodiny na hodinu je dobře možný. Ale studující musí dostat podněty tak říkajíc „pod kůži“, do podmíněného reflexu, nestačí jen porozumět pocitově i dobrému technickému podnětu pedagoga na lekci. Zmáhání zakořeněných špatných reflexů bývá velmi obtížné, žádá píli a vytrvalost z obou stran pedagogického procesu.

Pokládám za nutné předeslat, že poměrně malý prostor zvoleného sálu je velmi akusticky příznivý, hlasům dodává alikvóty, zvučnost, je obtížně srovnatelný s prostorami všech českých operních divadel. Čili méně ukazuje, co bývá u konkurzů do operního divadla podstatou, proto sedí posuzovatelé výkonů vzadu v hledišti, proto je zván úspěšný adept na orchestrální zkoušku. V daném prostoru nelze spolehlivě posoudit nosnost a barevnost hlasu v divadelním prostoru, je akusticky až příliš výhodný. Nebývá dobré v podobné akustice ani zkoušet se sborem.

 

IMG9581

 

Na koncertu dne 24. 7. vystoupilo sedm účastníků Mistrovských pěveckých kurzů barytonisty Vladimíra Chmela. Mezi účinkujícími panovaly značné rozdíly ve věku i v uměleckých zkušenostech, od studentů uměleckých škol po vyspělé pěvecké osobnosti, hledající na kurzu jednak technické zdokonalení, jehož není nikdy nadbytek, jindy oborovou transformaci, jistě i společenské zážitky z kontroly vlastního uměleckého tvoření. Výkony není možné porovnávat, jmenované osobnosti pěveckého světa si už svá místa v uměleckém světě vytvořily, jiní je budou teprve hledat.

V první části večera jsem byl svědkem výkonu velmi mladých pěvců. V duetu Vaška a Mařenky ze Smetanovy Prodané nevěsty se uvedli sympatickým projevem tenorista David Cizner a sopranistka Petra Prýmková. David Cizner doplnil své vstupní vystoupení vděčným kupletem Triqueta z Čajkovského Eugena Oněgina. Jeho tenor je ve stadiu slibného vývoje, vše důležité má před sebou, věřím, že jeho další hlasový rozvoj v pěvecko-technické oblasti bude příznivý a přivede ho až k polohám prvních oborů.

 

IMG9456

 

Druhým tenoristou v pořadí večera byl Vilém Cupák, rovněž velmi mladý adept pěveckého řemesla. Árií Rudolfa z Pucciniho Bohémy velmi příjemně překvapil, hlas má potřebnou špičku, koncentraci, hladce se přenáší v pocitu „shora“ přes přechodové tóny, bez problémů si vychutnal i závěrečné vysoké cé této polohově nesnadné árie. Jeho partnerka v roli Mimi – Marie Novotná – vládne barevně příjemným, vyrovnaným sopránem s průbojnými vyššími polohami. Představila se úspěšně už v začátku koncertu v duetu Giulietty a Niklase z Offenbachovy jedinečné opery Hoffmannovy povídky. Partnerkou jí byla mezzosopranistka Dagmar Drechslerová. U této zpěvačky jsem oceňoval přirozenou mimiku, bez sebemenší stopy afektu či viditelné stylizace. Dovedla správně mimicky reagovat během večera na repliky partnerů až po jejich artikulaci, ne dříve, což jsem pozoroval u jiných. Pěvec či herec ví, co partner sdělí, ale zareagovat v mimice musí, až když je něco sděleno, ne dříve. Zdánlivá maličkost, jevištně nicméně moc důležitá. Dagmar Drechslerová zaujala ve své interpretaci známé kavatiny Rosiny ze začátku druhého dějství Rossiniho Lazebníka sevillského, pěvecky i výrazově. Má od přírody velký klad – charisma, které si vždy dovede získat srdce posluchačů, namnoze více než pěvecká ekvilibristika. Spodní tóny svého rozsahu jistě ještě více zkoncentruje do masky, aby podpořila zmíněnou nosnost v akusticky méně příznivých prostorách. K tomu jsou ostatně zdokonalující kurzy určeny.

Hvězdou daného večera byla sopranistka Tereza Mátlová, dcera špičkového českého sbormistra extra třídy – Lubomíra Mátla. Jistě byla už doma v útlém věku panem sbormistrem Mátlem korigována, zajisté dozíral na dobré pěvecké vedení, sám byl znamenitým tenoristou, který dokázal sboru vše dobře předzpívat. Obě vystoupení Terezy Mátlové – v Donizettiho Lucii z Lammermooru a velké árii Violetty z prvního dějství slavné opery Traviata – nesla pečeť technické svrchovanosti. V tomto momentu večera bylo už použité adjektivum „mistrovské“ u pěveckých kurzů plně na místě.

 

IMG9521

 

Velká árie Violetty vyšla muzikálně, ve frázování i ryze výrazově velmi přesvědčivě. Dlouho jsem tuto árii neslyšel live tak bezvadně předvést ve frázování a v plném rozsahu (vysoká des nečinila v nasazení sebemenší potíž), snad naposledy v Linci roku 2014 od jihokorejské sopranistky. V Čechách jsem toto štěstí v poslední dekádě neměl, takže ryze podvědomě před exponovanými místy této velké árie v jejím Allegru vždy trochu trnu. Na tomto večeru opravdu zcela zbytečně! Bravo! Pěknými vstupy se opět krásně etabloval disponovaný tenorista lyrického, pěkně koncentrovaného fondu, Vilém Cupák. Neopomněl přidat nepovinné, Verdim sice nepsané, leč výškově disponovanými tenory užívané efektní vysoké cé.

S Vladimírem Chmelem spolupracuje rovněž Daniel Hůlka, absolvent Pražské konzervatoře u tenoristy Zdeňka Jankovského, jehož pedagogickým úspěchem nesporně byl, jakožto velmi perspektivní baryton. V devadesátých letech získal popularitu především na poli nonartificiální hudby, zazářil v muzikálech. Na operním poli byl Escamillem, Figarem, upoutal titulní rolí Mozartova Dona Giovanniho, v roce 2015 se o něm uvažovalo v Plzni jako možném Přemyslovi v Libuši při otevření Nového divadla a televizním přenosu. Jeho operním kreacím jsem nebyl v poslední dekádě přítomen. Na koncertě, o němž referuji, se představil v basových áriích z tvorby Giuseppa Verdiho. Jednak to byla árie Banca z opery Macbeth, poté v závěru koncertu snad nejslavnější basová árie všech epoch opery – velká árie krále Filipa z Dona Carlose, rozjímání v překladu z italštiny – „Nebyla nikdy mou, ne, ni jediný den mne ráda neměla…“ Není světový basista, který by tuto árii nenahrál, není basista skutečného formátu, který by netoužil po této atraktivní Verdiho roli, vždyť Verdi není k basistům tak štědrý jako k barytonům. Je zjevné, že Daniel Hůlka, narozen roku 1968, hledá další možnou cestu v operní oborové transformaci směrem k basu.

 

IMG9481

 

Pěvec tónově výrazněji rezonančně zahustil ve zvukové koncentraci střední polohy, zhutnil polohy hluboké. V obou áriích měl promyšleně vypracované frázování. To vše píši při vědomí, že se nalézáme v sále s moc dobrou akustikou, teď bude třeba vyzkoušet si míru nosnosti zhutněného projevu spodních poloh ve větším, akusticky běžnějším prostoru. V dané akustice zněl Hůlkův pěvecký projev barevně atraktivně. Představí se znovu na koncertu 31. července, kde se bude pedagogicky podílet patrně na výsledku rovněž německý basbarytonista Franz Hawlata, který ztělesnil na Mackerrasově snímku Dvořákovy Rusalky postavu Vodníka. Pěvec se představí na samostatném písňovém večeru 26. července, kde přednese výběr ze Schubertových a Dvořákových písní.

První z pěveckých koncertů Letních mistrovských interpretačních kurzů měl velmi příjemnou, až odlehčenou atmosféru. Podle zjevné nonverbální přátelské komunikace mezi frekventanty kurzu a jejich vyučujícím mohu dobře usoudit, že pan Vladimír Chmelo požívá mimořádné důvěry, která je vždy ve zpěvu předpokladem jakéhokoliv pokroku technického a interpretačního.

 

IMG9728

 

Foto: archiv projektu, Mattia Peli

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.