neděle, 25 červenec 2021 16:46

Operní ráj nad polenským Peklem.
Petr Nekoranec, Lada Bočková a Vincent Scalera v Polné

Autor:

„Oba sólisté těží zaplaťpánbu z toho, co někdejší kancléř Helmut Kohl příhodně nazval ‚milost pozdního narození‘.“

„Petr se v Nových Dvorech coby součásti Polné narodil; tady se odehrály jeho první hudební krůčky, odtud se vydal dobývat operní svět.“

„Takříkajíc do kolen mě Lada Bočková dostala tím, jak se vyrovnala s natolik nadužívaným číslem, jakým je v rámci podobných koncertů árie Měsíčku na nebi hlubokém.“

 

0

 

Polenský zámek, z jehož areálu je výhled na mohutnou trojlodní baziliku, kam koncem 19. století asi chodívala i mladá katolička Anežka Hrůzová, leží nad rozsáhlým rybníkem zvaným Peklo. Právě na zámeckém nádvoří, v těsné blízkosti místní „zušky“, se s ročním zpožděním, zaviněným covidem, odehrál v sobotu 24. 7. 2021 koncert dvou mladých hvězd českého operního nebe. A jestli jsem měl, jako mnozí, dosud Polnou podvědomě spojenou spíš s dávnou hilsneriádou a statečností TGM, pak od zmíněného večera budu vzpomínat hlavně na operní ráj, který se nad místním Peklem rozprostřel.

Při vší úctě k tomu, co oba sólisté za doprovodu velezkušeného klavíristy předvedli, míním slovo ráj i v širší souvislosti. Oba totiž – a dodávám, že zaplaťpánbu – těží z toho, co někdejší kancléř Helmut Kohl příhodně nazval „milost pozdního narození“. Zatímco hromotluk v čele německé vlády měl na mysli to, že se díky datu svého narození nestačil smočit v nacismu, dva křehcí interpreti z české Vysočiny těží z jiné, nedávnější skutečnosti. Oba přišli na svět až po Listopadu 1989 – a tak se jim hranice otevřely tak snadno, až to pamětníku předchozí reality bere dech. Je skvělé, co vše jim život přinesl a jak to svými výkony splácí.

 

1

 

Jen pro letmé připomenutí. Lada Bočková se po vítězství na Písňové soutěži Bohuslava Martinů v roce 2011 vydala do světa. Přišlo stříbro na pěvecké soutěži Cesare Vallettiho, po němž zamířila do operního studia Teatro Lirico Sperimentale ve Spoletu; poté následovala účast na dalších soutěžích, které ji zjevně bavily, neboť jen v roce 2017 absolvovala přinejmenším čtyři. Až přišel rok 2019 a Ladina (vlastním jménem Zdislavina) úspěšná účast ve dvou významných kláních – mezinárodní pěvecké soutěži královny Soni v Oslu a na pražské Operalii, kde ji Plácido Domingo po postupu do semifinále označil za „živel“. Právě tam byla v porotě tehdejší bonnská operní intendantka Carolin Wielpütz. A od loňského září je proto Bočková stále váženější sólistkou operního domu v Bonnu.

A Petr Nekoranec? Také on se roku 2015 zúčastnil soutěže v Oslu, kde se probojoval do semifinále; a pak, v lednu 2017, přišel triumf v podobě absolutního vítězství na Mezinárodní soutěži Francesca Viñase, kde navíc získal Cenu Plácida Dominga. To už měl Petr za sebou – v letech 2014 až 2016 – školení v operním studiu Bavorské státní opery. A následně, od roku 2016 do roku 2018, se stal jako první Čech frekventantem Lindemannova programu v newyorské MET. Z něj se – už jako sólista – přesunul do stuttgartské Opery a od nové sezóny jej v téže pozici přivítá Národní divadlo v Praze.

 

5

 

„Když se přesně před deseti lety konal v Karlových Varech další z ročníků Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, zavolal mi Peter Dvorský, který působil v porotě,“ vzpomíná Alena Kunertová, jejíž agentura Nachtigall Artists v součinnosti se záslužným Spolkem přátel hudebních talentů polenský koncert připravila. „Prý že se tam v soutěži vyskytl úžasně talentovaný kluk. A že mám okamžitě sednout do auta a přijet si ho poslechnout. Sedla jsem, poslechla si ho a věci se postupně vyvinuly tak, že moje agentura Petra Nekorance zastupuje.“

Petr se v Nových Dvorech coby součásti Polné před devětadvaceti lety narodil. Tady se odehrály jeho první hudební krůčky, odtud se vydal dobývat operní svět – a nyní své rodině, zdejší ZUŠ a městu vrací úsilí, které do něj bylo vloženo. A zároveň chce místním ukázat, co vše je možné, když se talent propojí s úsilím a nezbytnou špetkou štěstí. Na koncert za sobotního večera, požehnaného ideálním počasím, si pozval dvě osobnosti. Kromě lyrické sopranistky Lady Bočkové doprovázejícího klavíristu Vincenza Scaleru, jehož křestní jméno – coby potomka italsko-americké rodiny z New Jersey – se někdy píše Vincent. Ať tak či onak, už od roku 1980 působí v milánské Scale, jako korepetitor je legendou tamní Accademie d'Arti e Mestieri a doprovázel za svůj dlouhý umělecký život prvořadé pěvecké hvězdy. Počínaje Carlem Bergonzim, jejichž společný recitál v Carnegie Hall z roku 1985 je stále obdivován, přes Montserrat Caballé, Josého Carrerase, Katiu Ricciarelli, Luciana Pavarottiho či Rainu Kabaivanskou až po Andreu Bocelliho jak na turné, tak při recitálu v MET. Anebo Juana Diega Flóreze, s nímž jsme jej poznali v Praze. „Zrovna příští sobotu budu s Flórezem na festivalovém pódiu v nádherném prostředí španělského Cap Roig. Ale tady je taky krásně! A navíc, vystupovat s Petrem a poznat se s Ladou je pro mě obohacením.“ Když tohle řekne muž, který prožil na jevištích to, co Scalera, je to pomyslným razítkem na kvalitě dotyčných, kterou jejich polenský koncert potvrdil.

 

870

 

Nekoranec jej zahájil hlasovým výšlapem do výšin v populární árii Ah! Mes amis, quel jour de fête z Donizettiho opery Dcera pluku – a okamžitě měl publikum v hrsti. V jeho a Ladině podání následovaly další árie, dvojzpěvy a též jedna píseň. Opomenuti nebyli Verdi či Bizet, došlo i na Granadu, ale vše bylo dramaturgicky vkusně sestavené a – kromě jiného – odkazovalo na dvě aktuální hudební výročí. Sto osmdesát let od narození Antonína Dvořáka, jehož „blokem“ z Rusalky koncert vrcholil, si připomínáme letos; příští rok uplyne dvě stě dvacet pět let od chvíle, kdy roku 1797 přišel na svět Gaetano Donizetti. Z celého koncertu na mě osobně nejvíc zapůsobily dvě dueta a dvě árie.

Nekorancovi to s Bočkovou ladí nejen zvukově, ale i projevem, herectvím. Prokázali to spolu v odlišných polohách. Dvojzpěv Nemorina a Adiny z prvního dějství Donizettiho opery Nápoj lásky pojali – a rozehráli – jako dva rození klauni, ovšem s citem pro uměřenost; prolínání obou hlasů zůstalo určujícím prvkem a herecké etudy jej nezastínily. Úplně jinak se oba zmocnili finálového čísla programu, duetu Rusalky a Prince Miláčku, znáš mne znáš ze třetího dějství Dvořákova nejznámějšího operního díla. Citovost, jaká z jejich hlasů i gest čišela, byla natolik podmanivá, že divák Petrovi pár závěrečných slz snadno uvěřil. Co se árií týká, o jeho vstupním majstrštyku už byla řeč a sluší se zmínit i rozvernost, s jakou Bočková rozehrála překvapení večera, árii Meine Lippen, sie küssen so heiß z Lehárovy operety Giuditta. Ovšem takříkajíc do kolen mě dostala tím, jak se vyrovnala s natolik nadužívaným číslem, jakým je v rámci podobných koncertů árie Měsíčku na nebi hlubokém z prvního dějství Rusalky. Slyšel jsem ji naživo v bezpočtu podání, v uších mi dodnes zní třeba hlas Renée Fleming z Českého Krumlova roku 2009. Jenže je přece jen znát, když se do textu, jemuž bylo tentokrát díky vzorné výslovnosti dobře rozumět, „položí“ rodilá mluvčí. A prožije jej s vnitřní vroucností a s pokorou před skladatelem.

 

2

 

Před koncertem jsem hovořil s hlasovou pedagožkou, která Petra kdysi objevila a zároveň byl jejím posledním žákem. Paní Arnoštka Zemanová, byvší učitelka polenské ZUŠ, se sem kdysi dostala řízením osudu – a tato náhoda ji propojila s mladičkým Nekorancem. „Když mě na něj upozornili, šla jsem si ho poslechnout, jak zpívá na náměstí s big bandem,“ vzpomíná. „To, jakou kariéru udělá, jsem tenkrát nemohla tušit, ale že v něm něco je, mi bylo jasné. Přemluvila jsem rodiče, aby se u nás v zušce věnoval kromě klavíru i zpívání. A brzy jsem zjistila překvapivou věc. Ten kluk neuměl noty! Přitom do jisté doby zvládal učivo na klavír… To znamená, uvědomila jsem si, že má hudební nadání i paměť od pánaboha! Chtěl směřovat k muzikálům, což jsem mu rozmluvila, a dali jsme se do opery, kterou do té doby vůbec neznal.“ Sledujete ho dodnes? „Samozřejmě, jsme v kontaktu přes telefon, ať je za mořem, nebo v Evropě, a dodnes se mnou občas radí.“

Ještě jedné osobě chtěl Petr Nekoranec sobotní koncert v Polné věnovat. Své babičce. Když přiznal, že se roku 2021 bohužel nedožila, stěží ovládal pohnutí. Tímto okamžikem se završil večer, který byl čímsi víc než jen koncertem. Návratem, po kterém bude další kariéry obou sobotních protagonistů záhodno sledovat.

 

6

 

Foto: Petr Dyrc  

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.