„Oratorium rozšiřuje obraz o odkazu skladatele, od něhož jinak posloucháme především instrumentální hudbu.“

„Je koncipováno jako disputace ctných a blažených s nevěřícími pochybovači. Není to však přes veškerou abstraktnost tezí nic odtažitého.“

„Telemann si pro toto finále schoval rozverný popěvek, invenční, dobře zapamatovatelný, který korunuje dílo výrazně pozitivně.“

S velkými oratorními nebo operními díly má Hudební festival Znojmo ve výběru i v realizací setrvale šťastnou ruku. Telemannovo duchovní oratorium Den posledního soudu se hraje ve znojemském kostele sv. Michala potřetí a naposledy ještě dnes večer. Páteční premiéra byla mimořádným hudebním i vizuálním zážitkem. Stáli za ní režisér a choreograf Radim Vizváry, scénograf Marek Cpin a dirigent orchestru a sboru Czech Ensemble Baroque Roman Válek. První dva fantazií, nápaditostí a imaginací, třetí nesmlouvavě temperamentním muzikantstvím.

Na vyznění poloscénického koncertu měli vedle orchestru lví podíl také sólisté, integrovaní současně do sboru. Výstupy alegorických postav jako sled árií a recitativů obdařili virtuozitou i emocemi a jasným osobním zaujetím pro hudbu i její náznakové jevištní oživení. Scény situovali autoři projektu především na vyvýšené pódium v presbytáři před hlavním oltářem, ale nechyběl zpěv i na jiných místech kostelní lodi. Nevelký orchestr dobových nástrojů byl klasicky umístěn pod pódiem a zaplnil zvukový prostor standardním obsazením se smyčci, dřevěnými dechy, tympány, trubkami, přirozenými lesními rohy, cembalem, malým varhanním pozitivem a nad vše do výšky vyčnívající theorbou.

Dílo s názvem Der Tag des Gerichts, překládaným v biblickém kontextu jako Soudný den nebo Den posledního soudu, napsal Georg Philipp Telemann v roce 1762 pro veřejné provedení v hamburském Drillhausu, místě, kde se připravovala občanská domobrana a kde se také konaly slavnostní koncerty, v sále, který však v roce 1802 vyhořel. Oratorium bylo pro tuzemské publikum letošním skutečným objevem, zaznělo s největší patrností v české premiéře. Rozšiřuje obraz o odkazu skladatele, od něhož jinak posloucháme především instrumentální hudbu, který však vedle světských děl přispíval jako hamburský hudební ředitel odpovědný za provoz v pěti evangelických kostelích i do repertoáru luteránské duchovní tvorby, a to snad ještě častěji a rozmanitěji než jeho lipský současník Johann Sebastian Bach.

Telemannova hudba se ukázala být mnohotvárná. Víc a uvolněněji než ta Bachova využívá mísení německých, italských a francouzských stylových prvků, charakterizuje charakteristické emocionální afekty, nevyznívá přísně ani formálně, ale velmi divadelně. I při zachování prvků úzce svázaných s textem a jeho vyzněním ve prospěch upřímné a zbožné osobní víry. Poslední soud je teologické memento s dvojím nábojem. Tím prvním je připomínka finálního zvažování prožitých dnů každého člověka, která má motivovat ke slušnému využití života. A tím druhým je připomenutí poselství Boží lásky, naděje, se kterou přišel na svět Ježíš, jehož druhý příchod, právě v závěru věků při posledním soudu, křesťané zvěstují. Ostatně, o teologii a víru v díle opravdu jde: je koncipováno jako disputace ctných a blažených s nevěřícími pochybovači. Není to však přes veškerou abstraktnost tezí nic odtažitého, hudebně nachází skladatel v tématu jak dramatické kontrasty, tak prostor pro krásné vyjádření vděčného a důvěřivého, oduševnělého životního postoje.

Zejména vstupy tenoristy Jaroslava Březiny, ztělesňujícího v dané alegorii bezbožné postoje, přinášely v první části večera potřebné konfliktní i oživující okamžiky. Ke stylovému zpěvu přidal čitelnou mimiku a v rámci zdařile vymyšlené pohybové stylizace i jasná gesta. Když zálibně hladil transparent s nápisem pojmenovávajícím negativně koncipovanou postavu, přidělený v jevištní koncepci v rámci zpřehlednění obsahu jeho roli, byl neodolatelný. Březinova současná všestrannost, sahající s jistotou od staré hudby po Janáčka, je obdivuhodná… Výborná sóla přednesly Markéta Böhmová, Romana Kružíková, Pavla Radostová a Lucie Karafiátová Netušilová, stejně jako další mužští sólisté, jimiž byli basista Jiří Miroslav Procházka, tenorista Jakub Kubín, kontratenorista Matej Benda a zejména Tadeáš Hoza, kterému byl svěřen majestátní part Ježíše, celému dílu přirozeně dominujícího.

Druhá polovina večera byla proměnlivější a hudebně ještě zajímavější než první. Byla v ní krásná místa duchovního zastavení, zvláště v okamžiku vystoupení Evangelisty Jana. A v samém závěru pak poslední zpěv, pojatý vícesborovou technikou. Několik skupinek pěvců, každá se svým partem, si vzájemně odpovídalo z různých míst kostela. Telemann si pro toto finále schoval rozverný popěvek, invenční, dobře zapamatovatelný, který korunuje dílo výrazně pozitivně. Poslední soud není hrůzostrašným okamžikem. Je jako součást daného pojetí dějin světa logickým vrcholem. V oratoriu pochopitelně netriumfuje bezbožník, ale víra, nicméně – slovy Radima Vizváryho – ne jako bezhlavé následování dogmatu, ale jako vrozená touha duše po poznání dobra.

Projekt završující letošní Hudební festival Znojmo krásně využil barokní chrámový prostor, pomocí hry se světlem a jeho proměnami hladce spojil a umocnil vizuální působení s hudebním – a nabídl díky tomu i hodně k zamyšlení. Tak, jak to zamýšlel i Telemann.

Foto: Hudba Znojmo – Petr Vokurek