„S přibývajícím časem hrál orchestr čím dál uvolněněji.“

„Nejenže zahrál kadenci technicky bravurně, ale mohl si dovolit vytvořit autonomní ´skladbu ve skladbě´.“

„Nelze než souhlasit s názorem, že by se skladba Sylvie Bodorové mohla jmenovat ´Jinosvětská´.“

Co bylo hlavním programovým magnetem koncertu Plzeňské filharmonie 22. listopadu v tamější Měšťanské besedě, na to měl jistě každý návštěvník svůj názor. Večer orámovaný Schubertovou Nedokončenou a Mozartovou symfonií č. 41 C dur Jupiter musel přilákat všechny věrné i příležitostné posluchače. Mezi těmito oblíbenými symfoniemi se však rozprostíral skvost, kvůli němuž nebylo možné tento koncert pominout. Concerto dei Fiori pro housle a smyčce Sylvie Bodorové v podání Marka Pavelce.

Plzeňskou filharmonii řídil srbský dirigent Bojan Sudjić, který od prvních taktů upoutal velmi elegantním, spíše měkčím, oblým, ale zřetelným a pro hráče čitelným gestem. Jak bylo uvedeno v programu, Sudjić je nejvýznamnějším srbským dirigentem současnosti, od roku 1992 je šéfdirigentem srbského Rozhlasového a televizního symfonického orchestru a je vedoucím katedry dirigování na Fakultě múzických umění bělehradské univerzity. Dirigoval více než čtyřicet orchestrů a k sólistům, s kterými spolupracoval, náležejí například Maxim Vengerov, Nigel Kennedy, Plácido Domingo, Shlomo Mintz… Za pozornost stojí, že tento dirigent absolvoval mistrovské kursy u Ilji Musina a Otmara Suitnera.

Své dovednosti prokázal již v úvodní Symfonii č. 7 h moll Nedokončené Franze Schuberta. Dlužno ovšem dodat, že mu v tom byli – jako ostatně po celý večer – velmi nápomocni hráči Plzeňské filharmonie. Jistě a citlivě hrající smyčce bezezbytku naplnily onu líbeznost hlavního tématu první věty, v níž na sebe upoutali pozornost také hobojistka i po celý večer výborně hrající flétnista. Lehkému zaváhání horen není nutné věnovat větší pozornost. Co však bylo slyšitelné, byly až přehnané kontrasty jednotlivých témat. Schubertova symfonie je vystavěna na kontrastech, ale o to větším uměním je zahrát je tak, aby nebyly patrné „švy“, předěly mezi nimi. S přibývajícím časem hrál orchestr čím dál uvolněněji a druhá věta se mu povedla náramně, včetně výborně vygradovaného závěru.

Po návnadě jménem Schubert přišel onen „hlavní chod“ – Concerto dei Fiori pro housle a smyčce Sylvie Bodorové v podání Marka Pavelce. Devětadvacetiletý houslista, který patří k nejvýraznějším talentům své generace, studoval na plzeňské konzervatoři u profeorky Holotové, ve Vídni u profesora Pospíchala a v Curychu u Zakhara Brona. Skladba Sylvie Bodorové zazněla poprvé v roce 1997 na Pražském jaru, rok poté ji v USA představil Pavel Šporcl. Marek Pavelec ji v Plzni zahrál vskutku dech beroucím způsobem. Od počátku bylo zřejmé, že má tuhle těžkou skladbu dokonale nastudovanou, promyšlenou, technicky i mentálně obsáhnutou. Záludnost – a zároveň krása – kompozice spočívá v jejím vystavění do dvou linií: sólové a orchestrální, které plynou jakoby nezávisle na sobě, občas se přiblíží, okamžik jdou společně a zase se oddálí… To klade nepředstavitelné nároky na sólistu i orchestr: nic nesmí znít násilně, a přitom je třeba dosáhnout souznění.

Velmi těžké musí být pro sólistu i orchestrální hráče vyrovnat se se složitým temporytmem skladby. Posluchač si tuto obtíž dobře uvědomoval, a zároveň úlevně kvitoval, s jakou samozřejmostí se s ní interpreti vyrovnali. Zapeklité a současně vrcholně virtuózní místo pro sólistu určitě představuje poměrně rozsáhlá kadence (předepsaná autorkou). Marek Pavelec se jí zhostil výtečně. Nejenže ji zahrál technicky bravurně, ale díky tomu, že skladbu hrál zpaměti, si mohl dovolit kadenci vystavět – se zámlkami, pohrát si s tempem, předvést svou techniku i muzikálnost, vytvořit autonomní „skladbu ve skladbě“. Concerto vrcholí v citaci bachovského kontrapunktu, v němž se konečně hlasy sólisty a orchestru stávají jednou řekou, jedním tělem. Tento vrchol má takovou sílu a působivost, že nelze než souhlasit s názorem Marka Pavelce, že by se tato skladba mohla jmenovat „Jinosvětská“. Po bouřlivém potlesku houslista přidal další virtuózní skladbu – Tanec kostlivců Camilla Saint-Saënse.

Večer uzavřela jedna z nejkrásnějších, nejsyntetičtějších a také interpretačně nejnáročnějších  Mozartových symfonií – Symfonie č. 41 C dur Jupiter. Dirigent Bojan Sudjić zkušeně vedl Plzeňskou filharmonii k tomu, aby předvedla své nejlepší stránky: výbornou souhru, cit pro jemné odstíny, zřetelná, a přitom křehká pianissima, rychlé a nenásilné přechody v dynamice, skvěle znějící smyčce a vynikající dřevěné dechy. Vrcholem interpretace byla čtvrtá věta, syntéza fugy a sonátové formy, kde vedle výše zmíněných orchestrálních sekcí výtečně zahrál fagotista. Pod dojmem takové interpretace tak náročné skladby nelze než konstatovat, že Plzeňská filharmonie je vynikajícím tělesem, kterému stojí za to věnovat soustavnou pozornost.

Foto: FB Plzeňské filharmonie