úterý, 20 červenec 2021 14:00

Živly a katastrofy versus hudba

Autor:

„Slyšeli jsme Annu Prohasku, pěvkyni, která má velmi dobře ošetřenou intonaci a její propojení s dikcí a tvarem slov; temperamentní ženu, která nezpívá ani trochu odtažitě.“

„Sdružení dobových nástrojů La folia Barockorchester, uvolněně i zapáleně hrající, skvěle na sebe reagující a občas lehce improvizující.“

„Slyšeli jsme program, který nepůsobil extrémně nacvičeně, spíše naopak,“

 

107

 

V logické souvislosti s rokem pandemie má letos Hudební festival Znojmo podtitul Pocta živlům a katastrofám. Je to myšleno pozitivně. I když bývaly doby všelijak zlé, hudba v nich vždy našla způsob, jak potěšit. A pokud se dotkla i tématu smrti, stejně tak uměla vzápětí oslavit život. Přesně tak ostatně koncipovala svůj festivalový program rakouská sopranistka Anna Prohaska, doprovázená barokním souborem La folia: jako volné pásmo světských i duchovních vokálních kompozic s tématem konečnosti i věčnosti života. Název Hudba v dobách moru by bylo ovšem třeba trochu rozklíčovat, přiblížit a slovně vysvětlit, což se ale nestalo.

Co jsme tedy na nádvoří Althanského paláce ve Znojmě v pondělí večer slyšeli? Vesměs barokní hudbu, ale také pár nenápadných úkroků stranou ke starým lidovým písním a k Beatles a Leonardu Cohenovi a v přídavku k rockové klasice sedmdesátých let. Ve vokálně skvělé interpretaci mladé pěvkyně, která po světě exceluje ve staré hudbě, ale je ochotná si pohrát i s něčím jiným. A to vše plynule a nenásilně propojené v jeden hudební a zvukový svět vytvářený ani ne deseti muzikanty patřícími do mezinárodního sdružení dobových nástrojů La folia Barockorchester, uvolněně i zapáleně hrajícími, skvěle na sebe reagujícími a občas lehce improvizujícími. Hudební svět několika smyčcových nástrojů, zobcových fléten, fagotu, loutny, bicích, cembala a varhanního pozitivu, tedy zvuk velmi vitální, podmanivý a chytlavý, nicméně zvuk výrazně komorní, vytvářený jednotlivými osobnostmi, které společně mistrně muzicírují a uchylují se s nevinnou tváří k vědomým přešlapům za hranice striktně vymezeného světa barokní hudby.

 

101

 

Slyšeli jsme starou německou píseň Schnitter Tod o Smrtce a starorakouskou „O, du lieber Augustin“, ale také píseň o Eleanor Rigby z repertoáru Beatles nebo Cohenovu Klaglied (Žalozpěv). Vyslechli jsme hudbu Guillauma de Machaut ze 14. století. Především jsme ale slyšeli barokní hudbu: árii z Cavalliho opery Eliogabalo z poloviny 17. století; árii z raně barokní duchovní kantáty Nikolause Bruhnse, autora obdivovaného Bachem, dílo vyzývající k zastavení „záplavy slz“; Graupnerovu duchovní kantátu „Die Krankheit, so mich drückt“ s vyznáním vin a prosbou o smilování, dílo z Bachovy doby; slyšeli jsme duchovní hudbu u nás neznámého německého autora raně barokní doby Franze Tundera… a několik dalších. Danse Macabre, oslava život a smrti. Nejen v době moru… Bližší vysvětlení k volnému i sofistikovanějšímu propojení idejí a textů by musela asi nejlépe podat sama sólistka… V tištěném programu to bohužel nebylo.

Slyšeli jsme pěvkyni, která má velmi dobře ošetřenou intonaci a její propojení s dikcí a tvarem slov; temperamentní ženu, která nezpívá ani trochu odtažitě a které velmi pěkně vycházejí jak luteránské duchovní kantáty, tak jednodušší a přímočařejší písně. Zpěvačku, které nevadí bezprostřední kontakt s publikem, téměř tělo na tělo. Na nádvoří historického paláce bylo určitě přes dvě stě lidí, ale prostor působí velmi intimně, kompaktně, jako malý komorní sál s akustikou příjemně utlumenou, opravdu z první ruky.

 

102

 

Slyšeli jsme komorní soubor využívající zvuk dobových nástrojů k zajímavým kombinacím, k sugestivnímu podmalování zpěvu, ke kontrapunktům a krátkým mezihrám. Největší pozornost přitahovala Manuela Maria Mitterer s několika zobcovými flétnami, ovládanými s naprostou samozřejmou virtuozitou a s grácií; reagovala na sólistku i na kolegy, doplňovala, dotvářela a zdobila, měla v zásobě nepřeberné množství artikulačních a výrazových detailů. Je to muzikantka se širším zázemím dosahujícím i k alternativě, hrající starou hudbu neodolatelně tvůrčím způsobem. Umělecký vedoucí souboru Robin Peter Müller vedl zcela nápadně, vlastně to ani nebylo potřeba, šlo o samostatně tvořící hudebníky, podobně jako v jazzu. Logicky vystupoval v některých okamžicích do popředí i perkusionista Peter A. Bauer.

 

114

 

Slyšeli jsme program, který nepůsobil extrémně nacvičeně, spíše naopak: velmi bezprostředně, s chvílemi až neopakovatelného okamžitého výsledku vytvářeného tady a teď. Dvakrát pětačtyřicet minut hudby s bezprostředním dopadem, díky atmosféře místa silným a jedinečným. S dlouho pauzou na skleničku vína.

A slyšeli jsme a viděli i opravdový zápas se živly, to když brzy po začátku koncertu začaly v závanech večerního větříku poletovat hudebníkům noty. Kolíčky na prádlo pomáhaly jen omezeně, ale naštěstí to netrvalo dlouho. Pak už prostor občas opanovaly jen nehudební zvuky, jako pokřikování usínajících ptáků, a vedle toho srpek měsíce, tmavnoucí obloha a nakonec poletující netopýři. Hudba ale vítězila, až k poslednímu přídavku, kterým byla zopakovaná sefardská píseň Morena v jazyku ladino. To už asi nebylo ani vidět na noty, ale evidentně to moc nevadilo, hudba měla v uvolněném projevu veškerý potřebný výraz.

 

Pod titulkem Chceme ve Znojmě vrátit vykloubenou dobu zpátky do kloubů si můžete připomenout náš nedávný rozhovor s prezidentem festivalu Jiřím Ludvíkem.  

 

100

 

99

 

104

 

111

 

108

 

Foto: Lenka Jíšová

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.