„Trio Fialová–Polák–Bárta provedlo Brahmsovu skladbu v naprostém soustředění a zároveň – v pasážích, kde je to zapotřebí – s patřičnou vášní.“

„Potlesk vestoje bývá, obávám se, poslední dobou nadužíván. Zde, v otovickém kostele svaté Barbory, byl ale na místě.“

„Paralelně s festivalem je první srpnový týden vyhrazen mistrovským kurzům na lesní roh, kam se letos přihlásilo sedmdesát účastníků, jimž bude předávat svůj um i své zkušenosti například profesor Jörg Brückner.“

Dvě klíčové postavy hudebního festivalu Za poklady Broumovska, Tereza Kramplová a Zuzana Rzounková, mohly stěží předpokládat, jak prorockým se ukáže být motiv letošního 16. ročníku. Zní totiž „Léto ve všech jeho podobách“. Míněno samo sebou hudebních. Jenomže širší kontext, ve kterém se od 2. května do 28. září odehrává čtrnáct koncertů v jedenácti barokních kostelích Broumovska, nám ukazuje odvrácenou tvář letního období. Tornádem počínaje a záplavami konče. Slovy klasika, tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným… Leckoho to může uvrhnout do splínu, přestože nebyl osobně postižen. Co s tím? Po zážitku ze soboty 17. července mohu potvrdit pravdu zdánlivě omšelou, ale nadčasově platnou. Jedním z nejlepších, doslova duši nadnášejících léků je hudba. Nejlépe v podání úžasných muzikantů i v nápadité dramaturgii večera. A navíc v inspirujícím prostředí.

Začnu-li od konce, pak nemohu nepřipomenout, že broumovská skupina venkovských kostelů je dechberoucím unikátem. Před třemi staletími si vizionářský investor, kterým byl opat broumovského kláštera, benediktin Otmar Daniel Zinke, najal velikány barokní architektury, otce a syna Dientzenhoferovy, aby v odlehlé části země vytvořili desítku svatostánků, z nichž každý je svého druhu skvostem. Ten, který byl svědkem sobotního vystoupení, je zasvěcen svaté Barboře a leží v obci Otovice, tři kilometry od Broumova. Dlouhé jak Lovosice, s příznačným mixem opravených rodinných domů a polorozbořených, opuštěných statků. Pod dokonale vyklenutým kostelním stropem se na pódiu před oltářem představilo pět osobností, z nichž hned tři zastupovaly letošní festivalovou novinku. Statut rezidenčního umělce či skladatele, jehož interpretační nebo kompoziční, případně aranžérská dovednost se prolíná celým festivalem a je opakovaně zpřítomněna. V Otovicích tuto kategorii zastupovali violoncellista Jiří Bárta, hornistka Zuzana Rzounková a skladatel Tomáš Ille. Sestavu doplňovali klavíristka Terezie Fialová a klarinetista Milan Polák.

Večer před zcela naplněným hledištěm otevřelo čtyřvěté Trio pro klarinet, klavír a violoncello a moll, op. 114, Johannesa Brahmse. Než se roku 1891 dočkalo premiéry, měl za sebou skladatel období, v němž sepsal poslední vůli a nechtěl už dále komponovat. K opaku jej přiměla návštěva vystoupení klarinetisty Richarda Mühlfelda, jímž byl ohromen a zatoužil přece jen ještě skládat. Trio Fialová–Polák–Bárta provedlo Brahmsovu skladbu v naprostém soustředění a zároveň – v pasážích, kde je to zapotřebí – s patřičnou vášní.

Následovala skladba, před níž si její autor Tomáš Ille vzal krátce a vtipně, s pověstným understatement, slovo. Konstatoval, že Letní nokturna pro klarinet, lesní roh, violoncello a klavír představují „pět nedlouhých skic, črt různých nálad léta“. Netřeba dodávat, že tímto pojetím vyhověl festivalovému podnětu, aby komponoval inspirován ústředním motivem. A nálady ve svém díle střídá přehledně až sugestivně. První, třetí a pátá věta jsou rozmáchlé, razantní i rozmarné, jak vyplývá z jejich názvů: Noci bezesné, Půlnoční bouře a Noční hrátky. Mezi nimi dostaly – ve větách Klekání a Večeře při svíčkách – prostor lyrika, zadumání, intimita. Působilo příjemně, že Tomáš Ille, ač mimo jiné nominant na cenu Grammy v roce 2015, se takříkajíc neprožívá: „Pokud se vám bude chtít zatleskat, tak přiznávám, že to máme rádi,“ pravil pobaveně, aby vzápětí zaplněné kostelní řady požádal o shovívavost: „V opačném případě si nás prostě nevšímejte…“

Stěží to bylo možné u suverénů interpretace, jakými festival Za poklady Broumovska oblažil Otovice. Terezie Fialová je kromě jiného jedinou českou klavíristkou, která se roku 2013 zúčastnila významné Verbier Festival Academy, kde jedním ze dvou školitelů byl legendární, tehdy už bezmála devadesátiletý spoluzakladatel Beaux Arts Tria Menahem Pressler. Zuzana Rzounková, sólohornistka Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, procestovala s lesním rohem Evropu, Čínu, Japonsko, USA či Jižní Koreu a přitom zvládla dokončit doktorská studia. Hudebními toulkami po významných sálech světa, ale též cenami včetně Grammy Award (s Magdalenou Koženou) se může pyšnit také Jiří Bárta, který v Otovicích opět rozezněl své překvapivě mladé, ovšem dokonale znělé cello německého stavitele Dietmara Rexhausena z roku 2012. A klarinetista, pověstný sbírkou nástrojů Buffet Crampon, Milan Polák? Na kontě má členství v čelných domácích orchestrech jako Státní filharmonie Brno, ale zároveň patří dlouhodobě do sestavy Solistes Européens Luxembourg; jeho schopnosti poznaly Teatro Colón v Buenos Aires, tokijská Suntory Hall či vídeňský Musikverein.

Závěr jejich společného vystoupení tvořila připomínka velkého letošního jubilea, sto let od narození skladatele a bandoneonisty Ástora Piazzolly. Illeho aranžmá půvabné skladby Oblivion rozhodně nedalo zapomenout na tři východiska, která se do Piazzollova tanga nueva obtiskla. Nostalgii argentinských tančíren, klasiku načerpanou u Nadii Boulanger či Alberta Ginastery a jazz, možná v tomto případě spíš blues procítěné za skladatelova raného mládí v New Yorku.

Potlesk vestoje bývá, obávám se, poslední dobou v českých luzích a hájích nadužíván a popravdě na něj leckdy začínám být alergický. Zde, v otovickém kostele svaté Barbory, byl ale na místě. A patřil rovněž ženě v pozadí, výkonné ředitelce festivalu Tereze Kramplové. Do šéfovského křesla, v němž ovšem pro stálé vyřizování asi moc neposedí, s ní usedla mimo jiné osmiletá manažerská zkušenost z FOKu a je to znát. Elegantně se vypořádala s průvodní mrzutostí, že na Broumovsku není koncertní sál hodný tohoto označení, a nouzi přetavila ve ctnost. Hudba v podání domácích špiček zní ve zdejších jedinečných kostelích, z nichž každý je vhodný pro trochu jinou náplň i obsazení. A letošní ročník je navíc ozdoben zahraniční hvězdou první velikosti – 10. července vystoupil v Polici nad Metují izraelsko-ruský virtuóz klavíru a před osmi lety vítěz bruselské Soutěže královny Alžběty Boris Giltburg. Za zmínku stojí, že paralelně s festivalem je první srpnový týden už posedmé vyhrazen mistrovským kurzům na lesní roh, kam se letos přihlásilo sedmdesát účastníků nejrůznějšího věku, jimž bude – díky kontaktům a urputnosti Zuzany Rzounkové – předávat svůj um i své zkušenosti například sólohornista Mnichovské filharmonie, profesor Jörg Brückner.

Sečteno a podtrženo, nejen „rezidenční“ koncert 17. července, ale festival jako takový včetně jeho doprovodných akcí si zaslouží opravu legendární Vančurovy věty. Mohla by klidně znít takto: „Tento způsob léta zdá se mi býti nadmíru šťastným.“

Foto: Michal Bareš