„V ústředním kvartetu sólových rolí se představili Amir Khan, Ivana Veberová, Zdeněk Plech a Aleš Voráček.“

„Hudební stránka ležela na osvědčeném dirigentovi Martinu Peschíkovi, který se už mnohokrát osvědčil jako dirigent-praktik, s citem pro vedení pěvců, jejichž potřeby dokáže intuitivně vycítit.“

„Pan Pilař si musel jako nový operní šéf hodně dlouho počkat na své entrée, to se mu ovšem vydařilo nadmíru přesvědčivě!“

Opera Jihočeského divadla zahájila ve dnech 16. a 17. července letní sezónu – Léto s Jihočeským divadlem – představením premiéry populární Smetanovy komické opery Prodaná nevěsta. Stalo se tak přímo na návsi v Holašovicích, vzdálených přibližně patnáct kilometrů od metropole České Budějovice. Holašovice představují cennou památku, která je na seznamu UNESCO. Vynikající nápad realizovat právě zde populární Smetanovu operu! Už roku 1975 si zvolil legendární režisér a dirigent Václav Kašlík scenérii s typickými štíty holašovických selských domů ze šedesátých let 19. století pro svoji filmovou verzi Prodané nevěsty. Není náhodné, že půvabné jihočeské Holašovice lákaly a opětovně lákají k vytvoření inscenace Smetanovy komické opery. Pro Jihočeské divadlo je letní sezóna navíc tradičně zásadně důležitá známým Otáčivým hledištěm na zámku Český Krumlov, přidávají se Holašovice, ale také vodní zámek Blatná.

Prodanou nevěstu letos připravil nový šéf Opery Jihočeského divadla Tomáš Ondřej Pilař, dirigentem vstupních představení je řadou sezón v Jihočeském divadle už osvědčený dirigent Martin Peschík. V ústředním kvartetu sólových rolí Prodané nevěsty se představili Amir Khan, Ivana Veberová, Zdeněk Plech a Aleš Voráček. Reflexe se vztahuje k večerní premiéře dne 16. 7. 2021.

Bedřich Smetana byl rozený dramatik a vyrovnanost jeho osmi dokončených oper je obdivuhodná, tento úkaz těžko nalézáme u skladatelů české a světové hudby. Jako nadšený Smetanovec od dětství dodnes si neumím osobně vybrat nejlepší Smetanovo operní dílo, všechna jsou pro mne nádherná. Hudebně dramatickou genialitou, osobitostí i důležitou koncízností formy. Přes tyto skutečnosti musím přiznat jednoznačný celosvětový úspěch Prodané nevěsty – záhy po jejím uvedení v Prozatímním divadle v Praze. Jakoby posléze až zastínila ostatní Smetanova skvělá díla. Slovy německého pěvce Fritze Wunderlicha: „Prodaná nevěsta je neobyčejný gejzír melodií, který nemůže nikoho nechat chladným.“ Ani libreto nestojí nikterak stranou. I průměrnému řemeslníku slova, jakým byl Karel Sabina, se někdy povede doslova mistrovský kus, shoduje se německá muzikologie. A dodává na širší frontě důležitá slova, v Čechách kupodivu málo artikulovaná, totiž, že Smetana je největší mistr v žánru komické opery po Lortzingovi! V bizarních českých sporech minulosti, o údajném Smetanově vyznávání Richarda Wagnera, se zcela opomíjí fakt, že podstata Smetanova operního díla tkví v oblasti komické opery! Jak jsem napsal v recenzi Hubičky na letošní krásné Smetanově Litomyšli 2021, v tomto žánru jsme svědky pohody, optimismu, harmonie, vyrovnanosti. Myslím, že jej v době pokoronavirové (snad, možná, konečně…) potřebujeme mnohem víc než časté „krváky“ světového operního žánru, s mnoha mrtvými na konci. Pohoda, optimismus, radost – to jsou hodnoty ničím nezastupitelné. Ze Smetanovy Prodané tryskají tyto vzácné hodnoty života plným proudem.

Režisér Prodané nevěsty v Holašovicích je Tomáš Ondřej Pilař, který právě před rokem představil podobně tradičně laděnou inscenaci v Plzni, ještě jako šéf plzeňské opery. Brzy poté nastoupil do nové funkce šéfa Opery Jihočeského divadla, leč jeho nástup poznamenala druhá, silná vlna koronaviru a uzavření divadel, které nebylo ani v období obou světových válek… Jako režisér se mohl na jihu Čech představit až nyní, ve dnech 16. a 17. července 2021. Základ inscenace ve vztazích postav převzal ze své velmi úspěšné plzeňské inscenace, již jsem loni glosoval. Náves v Holašovicích se štíty venkovských stavení a nádhernými, statnými lípami (až se mi maně vybavoval Přemysl v Libuši a jeho „milý tu lípy stín“) mu poskytla široký prostor, který účinně a bohatě využil. Pilařova výstavba inscenace má jednotící, logický řád, ale také nepřebernou škálu drobnokreseb, situačně laděného humoru, které posilují úžasnou pohodu a laskavý humor geniálního operního díla. Vše v dobových, krásně působících lidových krojích, které navrhla Lenka Polášková.

Hudební stránka ležela na osvědčeném dirigentovi Martinu Peschíkovi, který se už mnohokrát osvědčil jako dirigent-praktik, s citem pro vedení pěvců, jejichž potřeby dokáže intuitivně vycítit. Lehce, úměrně ozvučený orchestr mu zahrál velmi dobře, dynamicky až překvapivě pružně, mnohá skutečně jemná, pianová místa (v ouvertuře, v polce, ve Skočné) jsem hodně oceňoval a pozoroval orchestr víc než namnoze velmi bohatě rozehrané pomyslné jeviště. Dirigent vedl představení pozorně, pružně zareagoval na některé rytmické nepřesnosti sólistů či nesoulady v souhře s orchestrem, v zárodku je dovedl srovnat. V české opeře, co naplat, je třeba i rozumět slovu, jinak je to vždy v recitativech Smetanových obtížné. Míra ozvučení orchestru se technikům docela vydařila, vynikal měkký, kultivovaný zvuk smyčců, houslových skupin především, vynikla sóla dřevěných dechových nástrojů. Pěvci byli rovněž zesíleni mikroporty (občasné výpadky ukázaly, že bez nich by to nebylo zvukově přesvědčivé). Díky oběma těmto aspektům byla srozumitelnost slova na nebývale výborné úrovni. Bravo! Takto se popularizuje opera jako žánr, dle mého pohledu, ne přílišnou tolerancí k časté malé srozumitelnosti, a dokonce nutnosti promítat i česká slova.

Podstatu pěveckého obsazení využil pan Pilař z plzeňské loňské srpnové premiéry, kde se osvědčila ústřední dvojice Mařenky a Jeníka v podání Ivany Veberové a slovenského tenoristy Amira Khana. Dvojice, která přesvědčuje jevištně, divadelně a samozřejmě pěvecky.

Ivana Veberová po řadě dramatických rolí, včetně úspěšné Libuše v Plzni roku 2015, svůj pěvecký projev zeštíhlila, zkoncentrovala tón v rezonanci. Výsledkem je lehký pohyb ve velkém rozsahu sopránového partu Mařenky, již tlumočí takřka ideálně, její soprán je příjemný, vyrovnaný ve všech polohách, árie jí vyšla v tahu smetanovské kantilény znamenitě! Obávaná vysoká cé v duetu s Jeníkem mohl opět využít pan režisér k vtipnému gagu na konci dialogu, kdy se céčko stává situačním divadelním momentem, ne samoúčelnou obávanou exhibicí ryze pěveckou, jak se mi v minulosti u řady Mařenek zdálo. Výborný komplexní výkon, bravo!

Sympatický slovenský tenorista Amir Khan je představitelsky i divadelní pružností výborným představitelem Jeníka, je přirozený jevištně i v mimice – už v Plzni jsem ho vyzdvihnul. Pěvecky se během představení dostával do stále lepší formy, výšková místa s obávanými vysokými „há“ mu vyšla suverénně, árii zpíval s nadhledem, byť při ní netypicky začaly blesky i hromy blížící se bouře… Měl si pan režisér „objednat“ efekty bouřky o trochu později, na slova Krušiny „Béřu teď svou chválu zpět, takového hanebníka, jako tys’ neviděl svět…“ A následné sborové vzrušení: „Prodal svou milou, za tři sta, za tři sta…“ Scéna zdánlivého rozuzlení vyšla moc dobře.

Ze soudobých výrazných představitelů Kecala jsem dosud neměl možnost vidět a slyšet basistu Národního divadla z Prahy – Zdeňka Plecha. Představil se na českém jihu jako výborný Kecal, pěvecky moc dobře disponovaný v celém rozsahu plných dvou oktáv velmi obtížné role, v jevištním pojetí byl uměřený, nepřehrávající, ale s řadou vtipných detailů ve výrazu pěveckého projevu i v přirozené mimice.

Aleš Voráček byl výborným Vaškem, jeho tenorový témbr je pro tuto roli až ideální, srozumitelný v textu, herecky pružný. Jen to lízátko ve druhé árii – „To mi v hlavě leží“ – už Vaška posouvá kamsi mimo hodnocení Míchy, že jen „nemá ještě rozum“. Druhá Vaškova árie vyšla panu Voráčkovi velmi pěkně, není snadná ve střídání nízkých a vyšších poloh.

Postava, která mne neobyčejně potěšila svojí komediální přirozeností, byl Lukáš Randák jako výtečný Principál. Tahle trochu nedoceňovaná role, v opeře de facto „třetí obor“, je divadelně moc obtížná. Z té dlouhé řady Principálů, které jsem live viděl, nebylo mnoho těch přirozeně komediálně přesvědčivých, obvykle bývá přítomna „chtěná“ komika, která ale moc nefunguje. Lukáš Randák vynikl divadelně právě proto, že jeho komika má dar přirozené nenucenosti, pěvecky je výborně disponovaný. Bravo! Měl moc dobře inscenátory zvolenou Esmeraldu v sopranistce Zuzaně Benešové, takže jejich „Milostné zviřátko“ vyšlo báječně.

Po debaklu citlivého sextetu v roce 2018, vinou tehdy necitlivé režie, kdy docházelo ke kuriózním hudebním situacím, byl znát nyní převeliký respekt při obsazení postav rodičů, které v Národním divadle vždy interpretovaly přední pěvecké osobnosti typu Bednáře, Otavy či Šrubaře, Tikalové, Mixové… Krušinovy představovali Alexandr Beň a Kateřina Hájovská, Míchu Peter Paleček, Hátu Miroslava Veselá. Obávaný sextet posadil režisér do blízkosti orchestru a taktovky dirigenta, tentokrát už vyšel velmi dobře. Není vůbec snadný – Jaroslav Krombholc, po vzoru Václava Talicha a Otakara Ostrčila, si zval pěvce tohoto a cappella ansámblu vždy na 18. hodinu před představením do zkušebny. Byl jsem u toho, mohu tudíž osobně dosvědčit! Zřejmě tito dirigenti věděli, proč tak činí.

Především v mnoha hereckých akcích na nezvykle širokém prostoru a bez amplifikace obstál dobře Sbor opery JD (sbormistr Martin Veselý). V závěru musím rád pochválit Baletní soubor JD a choreografii Světlany Mládkové. Pohybová elegance, míra přesnosti a zejména zřetelná radost z uměleckého tvoření byla až nakažlivá. Bravo!

Přiznávám rád, že jsem nečekal takovou míru přesvědčivosti Smetanova díla při jeho realizaci v přírodě, s mnoha nástrahami, které vždy trochu hrozí. Stojí za ní jistě mnoho poctivého úsilí. Představení je natolik vydařené ve svém celku, že by se mělo hodně per futurum využít! Asi jako nesmrtelná Rusalka ve skvělé Heřmanově režii v Českém Krumlově. Tohle je pro mne opravdová a praktická propagace opery jako žánru! Pan Pilař si musel jako nový operní šéf hodně dlouho počkat na své entrée, to se mu ovšem vydařilo nadmíru přesvědčivě!

Foto: Představení 17.07.21 – Fb / Kateřina Přibylová