„Josef Špaček se blýskl neuvěřitelným gejzírem oslnivé, a přesto skromné virtuozity.“

„Bolero, proslulé variace těžící ze sugestivně opakované rytmické figury, bylo tím nejlepším možným vrcholem vděčně sestaveného večera.“

„Úplnou tečku za posledním koncertem pak jako logický přídavek udělala píseň Granada, při níž se sešli na pódiu všichni tři pěvci.“

Carmen, España, Španělské capriccio, Děvčata z Cádizu… To je jen několik z více než tuctu titulů, které tvořily závěrečný nedělní symfonický večer festivalu Smetanova Litomyšl. Velké finále, letní večer na zámeckém nádvoří, bývá pravidelně odlehčenější. Fungovalo to tak i letos. Podtitulu koncertu, španělskému nadšenému a povzbudivému zvolání ¡Olé!, vyšel vstříc i dirigent Leoš Svárovský. Extrovert, který se nerozpakuje užívat velká gesta. A který si pro zajímavost zvážil všechny užité partitury. Nebylo jich málo. Prý měly přes třináct kilo.

Program směřoval od hudby Nikolaje Rimského-Korsakova k Maurici Ravelovi, od oper k písním, od romantiků k novější tvorbě. Byl ale kompletně přístupný, barvitý a chytlavý. Španělský kolorit vystihlo v uplynulém půldruhém století mnoho autorů, zejména francouzských, ale zněla i hudba autorů španělsky hovořících. Jednou ze skutečných dramaturgických vychytávek bylo Ave Maria od kytaristy a skladatele Williama Gómeze žijícího v Gibraltaru, enklávě na jihu Španělska, kde to lidé mají se svou identitou složité, ale přesto jasné: plebiscity dosud jasně ukazují, že jim náležitost k britské koruně nevadí, ba naopak… Ale je to navíc krásná melodie, kterou Václava Krejčí Housková přednesla podmanivě!

V případě Rossiniho Lazebníka sevillského nejde o slyšitelně španělské prvky v hudbě, ty přišly až s romantismem. Jde o Figara, který je na roztrhání, protože umí zákazníka oholit, ostříhat i oženit. A Adam Plachetka jeho známou brebentivou árii vystřihl s bravurou i vtipem. Stejně jako v dobré formě i rozmaru fanfarónsky zazpíval toreadorův popěvek z Bizetovy Carmen, opery odehrávající se mimochodem také v Seville. Habanera titulní hrdinky nemohla mezi těmi nejznámějšími čísly také chybět.

Jana Šrejma Kačírková měla těžší úkol, zpívala méně známé (ale i tak moc pěkné) věci. Jednu z Melancholických písní, které Nicolas Bacri napsal před deseti lety na texty ve španělštině pro sopranistku Patracii Petibon, komický výstup zachycující reakci na bolestivé kousnutí tarantulí z pera Gerónima Gimenéze a pak ještě píseň v rytmu bolera pro soprán a orchestr s názvem Děvčata z Cádizu, kterou Léo Délibes vyšel v Paříži vstříc dobové fascinaci exotikou Orientu i tehdy dalekého Španělska. Sólistka si užívala možnost, zvláště v druhém čísle, trochu si na pódiu i zahrát. Ostatně, Leoš Svárovský na besedě před koncertem i po koncertě v kuloárech zdůrazňoval, jak je úžasné být zase před živě reagujícím publikem… A určitě mluvil z duše všem účinkujícím… a vlastně i posluchačům.

Dvakrát se během večera blýskl houslista Josef Špaček. V Andante z Lalovy Španělské symfonie krásnou kantilénou a v Ravelově skladbě s názvem Cikán neuvěřitelným gejzírem oslnivé, a přesto skromné virtuozity, integrované do služby výrazu. Jde o kompozičně dokonalou fúzi mezi romantickou sólistickou okázalostí paganiniovského typu a modernější charakteristikou světa španělských gitanos.

Orchestr PKF-Prague Philharmonia, v tomto případě v hodně rozšířeném obsazení, poskytl vše potřebné, aby vynikla efektní stránka hudebního umění. Nejen v Rituálním ohňovém tanci z Čarodějné lásky Manuela de Fally, ale i v dalších ryze orchestrálních číslech. V několika okamžicích se v nezvyklém prostředí levé a pravé křídlo evidentně hůře slyšely, ale detailní souhru se podařilo brzy srovnat. Akusticky ne zcela výhodné bylo pak předsazení dvou hráčů na bubínek v Ravelově Boleru dopředu před dirigentský stupínek. Pro účinek skoro čtvrthodinové gradace jsou sice klíčoví, ale jde o tak výrazný zvuk, že v extatickém závěru, kdy by měl mít navrch celý orchestr, se přes ně těleso prosadilo jen těžko. Jinak byly ale proslulé variace, těžící ze sugestivně opakované rytmické figury, tím nejlepším možným vrcholem vděčně sestaveného večera. Úplnou tečku za posledním koncertem pak jako logický přídavek udělala píseň Granada, při níž se sešli na pódiu všichni tři pěvci.

Pro tečku za dvoutýdenním festivalem zvolili pořadatelé temperamentní a barvitou hudbu šikovně. V původních záměrech byl sice hvězdný pěvecký recitál, ale koronavirový rok přinášel a přináší takové komplikace, že se změnám vyhne málokdo. A hudební energie, kterou Leoš Svárovský umí tak dobře prodat, se stala zaplněnému auditoriu dobrou posilou. Naděje, že bude zase lépe než v uplynulých šestnácti měsících, ještě neumírá.

Foto: Smetanova Litomyšl – František Renza