čtvrtek, 08 červenec 2021 10:19

Janáčkův a Mozartův pohled do duše

Autor:

„Něco podobného Zápisníku zmizelého v repertoáru těžko nalézt.“

„Jde o více než půlhodinový koncentrovaný dramatický výjev a Březinův celkový umělecký výkon vzbuzuje obdiv.“

„Předehru k Donu Giovannimu mohla doprovázející Komorní filharmonie Pardubice zahrát ještě podstatně jinak.“

 

1

 

Jedinečné dílo, nepodobající se ničemu jinému, monodrama ve formě písňového cyklu, to je Janáčkův Zápisník zmizelého. Pokud cítí odpovědnost, nemůže se do něj pustit zdaleka každý tenorista. Slyšet ho od Jaroslava Březiny je však zážitek. Umožnil ho letos festival Smetanova Litomyšl, jehož setrvale zvýšená, i když ne výhradní pozornost pěveckému umění a vokální hudbě je vzhledem k operním začátkům přehlídky nadále logická. Ve středu odpoledne zazněla tato hudba za rovnocenné spolupráce klavíristy Martina Kasíka. Večer pak na festivalu patřil jinému typu zpěvu, Rossiniho, Donizettiho a Mozartovým operním áriím v podání Jany Šrejmy Kačírkové a Petra Nekorance.

Zápisník zmizelého interpretuje Jaroslav Březina jako velmi osobní zpověď. Janáček tak komponoval a pěvcova zkušenost s jeho operní hudbou i přístup k opernímu herectví je důvodem, proč se tento podivuhodný písňový cyklus v Březinově podání tak zadírá pod kůži. Hlasem, dikcí i mimikou a pohledem dává nahlédnout do duše, naznačuje navitu a nevinnost, odhaluje, jak člověk přijde do pokušení, vyjadřuje odhodlání nepodlehnout i podlehnutí, výčitky svědomí i odhodlání nést svůj osud, vždyť „…co komu súzeno, tomu neuteče…“.

 

2

 

Janíček neodolá „cigánce“ a nakonec s ní odchází z rodného kraje, vždyť na něj čeká „se synem v náručí.“ Do textu, který našel v Lidových novinách a o kterém se v jeho době i po několik dalších desetiletí soudilo, že je autentickým svědectvím z okruhu lidové kultury, vtělil Leoš Janáček hodně ze svých představ a tužeb. Poté, co poznal v Luhačovicích svou „múzu“ Kamilu Stösslovou, projektoval do hudby tolik mladistvé energie, že svými díly udivuje dodnes. Zápisníkem zmizelého dvojnásob, protože něco podobného v repertoáru těžko nalézt. Něco současně epického i lyrického, zároveň koncertního i divadelního, něco tak naturalisticky otevřeného a zároveň dojemně poetického… Nechce se věřit, že od premiéry uplynulo letos na jaře už sto let.

 

6

 

I kdyby skladatel tušil, co víme posledních pětadvacet let, totiž že text, údajně objevený kdesi na vsi jako svědectví jednoho osudového poklesu, má ve skutečnosti autora, literáta Josefa Kaldu, asi by to nic nezměnilo na tom, jak intenzivně ho silný příběh o lásce a porušení konvencí inspiroval… Jaroslav Březina zpívá nesmírně náročný, vysoko položený part zčásti polohlasem, zčásti nenápadně falzetem, ale ví, kdy náhle naléhavě přidat nebo i vykřiknout. Integruje tyto polohy do velice koncentrovaného pojetí, psychologicky uvěřitelného, pěvecky přesvědčivého. Pitvat, jak řeší nebo jak mu vycházejí závěrečné nejvyšší a extrémně vypjaté tóny, není třeba, nejde o italskou operní árii, která bez korunování vysokým „c“ ztrácí tak trochu smysl. Jde o více než půlhodinový koncentrovaný dramatický výjev a pěvcův celkový umělecký výkon vzbuzuje obdiv.

 

7

 

Zápisník zmizelého nabízí bouřlivě rozehraná místa i nesmírně poetické okamžiky. Ty nejkrásnější zaznívají tam, kde se zpovzdálí ozývají tiché ženské hlasy…. Odpolední koncert Zápisníkem zmizelého vyvrcholil, ale sestava hudby znějící v první polovině programu také stála za to. Výběr z Janáčkovy Moravské lidové poezie v písních přivedl na pódium čtveřici zpěvaček, které se pak uplatnily i v epizodě uprostřed písňového cyklu. Pěkně se vystřídaly, každá trochu jiným způsobem. Tři z nich – Lucie Silkenová, Lucie Vagenknechtová a Petra Vondrová – pak skvěle v různých kombinacích podaly Slovenské dvojzpěvy Sylvie Bodorové, pěkně stylizovaný ohlas na folklórní předlohy. Osm písní, osm výrazných, mistrovsky posazených drobných kompozic, výrazně lyricky klidných i naléhavěji rychlých. Do programu se velmi pěkně hodily.

 

3

 

Klavírista Martin Kasík celý program odehrál v Zámecké jízdárně nenápadně nádherným způsobem, citlivě i pozorně, v rovnováze pianisty sólového a doprovázejícího. Velmi poeticky si pohrál se čtyřmi částmi cyklu Po zarostlém chodníčku, se zřejmým potěšením doplňoval lidové písně, krásně vyhrotil písně Sylvie Bodorové a s technickým nadhledem i s empatickým prožitkem spoluvytvářel vyznění Zápisníku. V Janáčkově písni Muzikanti se předtím v poslední sloce dokonce přidal zpěvem, což ale bylo jen krátké vkusné pousmání, nic bulvárního.

 

5

 

Večerní koncert ve Smetanově domě nabídl jiný pohled do duše. Mozartův. O víc než století starším způsobem než ten Janáčkův. Árie z Mozartových oper skutečně obsahují hodně psychologie, víc než ty od Rossiniho nebo Donizettiho. Ale poslouchají se všechny pěkně. I když tento koncert trochu postihly nemoci. Simona Šaturová ho musela úplně odříci, sopranistka Jana Šrejma Kačírková ho ze dne na den zachránila, ale také se necítila dobře. A indispozici přiznal i tenorista Petr Nekoranec… Byli stateční a obětaví… Jen na okraj, předehru k Donu Giovannimu mohla doprovázející Komorní filharmonie Pardubice zahrát ještě podstatně jinak. Ta v indispozici nebyla. Takhle však jako kdyby ani s dirigentem Łukaszem Borowiczem nevěděli, o čem to „dramma giocoso“ doopravdy je…

 

111

 

112

 

117

 

115

 

113

 

116

 

Foto: Smetanova Litomyšl - František Renza

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.