čtvrtek, 01 červenec 2021 10:19

Brahms za zpěvu ptáků

Autorka:

„Šumění vody a lehký ruch z nedaleké zahradní restaurace dotvářely letní atmosféru koncertu.“

„V Mráčkově Mazurku člověk slyšel ty nejlepší tradice české houslové školy: zpěvnost, pokoru, úctu k zápisu.“

„Lukáš Klánský je partnerem, který – ač na sebe nestrhává pozornost – dokáže okouzlit sólovými party, které zazáří, a vzápětí je zase pokorným spoluhráčem.“

 

1

 

Zahrada Werichovy vily na pražské Kampě hostila v úterý 29. června zahajovací koncert nového letního komorního festivalu Klasika u Wericha. Houslista Jan Mráček a klavírista Lukáš Klánský přilákali do intimního prostředí zahrady množství posluchačů, kteří až nevěřícně naslouchali skvělému výkonu obou muzikantů.

Ano, slovo nevěřícnost je na místě. Teprve v posledních dnech se naplno rozběhly koncerty, muzikanti si dosyta užívají kontaktu s publikem, a to vděčně přijímá – až s nevěřícností, že je svědkem živého vystoupení – špičkové umělecké výkony. Nejinak tomu bylo i v úterní podvečer na Kampě. Organizátor tohoto letního festivalu Aleš Navrátil zmínil, že o uspořádání podobného cyklu v tomto prostředí usiloval tři roky. A trpělivost se vyplatila. Domem, zdí a plůtkem oddělujícím zahradu od ramene Vltavy vymezený prostor má jedinečný genius loci, který podporuje umělecký prožitek. Předbouřkové vedro se dobře snášelo pod stínícími vzrostlými stromy a vůbec nevadilo, že se v jejich korunách občas odehrála ptačí hádka o výhodné teritorium. Šumění vody a lehký ruch z nedaleké zahradní restaurace jen dotvářely letní atmosféru koncertu.

 

7

 

Zatímco Jan Mráček se svého vzácného nástroje Gagliano vzdát nemusel, Lukáš Klánský vyměnil koncertní křídlo za přenosnou Yamahu. Mistr si ovšem poradí s jakýmkoliv nástrojem v jakémkoliv prostředí a posluchači žádný rozdíl v klavíristově interpretaci nezaznamenali. Opět to byla ta bravurní souhra řízená úsměvem, mrknutím oka, naprosto zažitá, oba hráči s jistotou vědí, co přijde v následujících taktech… V tomto typu recitálu má samozřejmě navrch houslista, ovšem Lukáš Klánský je partnerem, který – ač na sebe nestrhává pozornost – dokáže okouzlit sólovými party, které zazáří, a vzápětí je zase pokorným spoluhráčem.

 

3

 

Dramaturgie zahajovacího koncertu nebyla nikterak letně odlehčená, ale promyšleně volená tak, aby ukázala mnohostrannost obou umělců. Hudebníci zvolili na úvod Sonátu pro housle a klavír č. 1, op. 78 Johannesa Brahmse. Jan Mráček ji zahrál sebejistě, s přesvědčivým výrazem a s lehkostí, která korespondovala s atmosférou prostředí. Jestli se ptáci, kteří se ve třetí větě přidali svým zpěvem, trefili do odpovídající tóniny, neumím posoudit, ale na houslistův výkon zdaleka nedosáhli.

Během následujícího opusu Bedřicha Smetany Z domoviny se ptáci ztišili, jako by tušili, že už nemají „rušit“, i obecenstvo vyrozumělo, že je svědkem mimořádné interpretace. Smetana měl v Mráčkově pojetí všechno: vroucnost, něhu, pokoru, hravost, tanečnost i vzepětí. Virtuozita je pak samozřejmou Mráčkovou předností. A publikum si zblízka mohlo vychutnat už zmíněnou komunikaci umělců, po léta pěstovanou, předávání signálů mrknutím oka… Houslistovy úsměvy pak slyšitelně i viditelně „nakazily“ návštěvníky. Jako by ta chvíle byla důkazem, že žádná „vážná“ hudba neexistuje…

 

4

 

Suverénní muzikalitu Jan Mráček předvedl ve svém pojetí Rumunských lidových tanců Bély Bartóka. Folklorní náměty, které skladatel osobitě přetlumočil klasickohudebními prostředky, se v rukou Jana Mráčka a Lukáše Klánského staly rejem rytmů a virtuozity. Ohlas auditoria byl známkou toho, že Bartók se od té chvíle stal vrcholem večera na Kampě.

To by ovšem nesměly následovat Koncertní polonéza D dur Zdeňka Fibicha a Mazurek pro housle a klavír e moll, op. 49 Antonína Dvořáka. V obou skladbách se blýskl Lukáš Klánský (zvláště oceňuji jeho Fibicha), pozornost však na sebe zaslouženě strhl houslista. Jeho intepretace není zahleděná do sebe, nevymýšlí žádné zvláštnosti, nepotřebuje nic dokazovat sobě ani posluchačům. Hraje bravurně, a přitom přirozeně – jako když dýchá. V jeho Mazurku člověk slyšel ty nejlepší tradice české houslové školy: zpěvnost, pokoru, úctu k zápisu. Jako přídavek logicky zazněl Dvořákův Romantický kus č. 1.

 

12

 

Během letního festivalu Klasika u Wericha se do 7. září uskuteční ještě čtyři koncerty. Výjimečné místo a vnímaví posluchači se možná zaslouží o to, že se tento neokázalý cyklus stane v budoucnu vyhledávanou součástí pražské letní hudební nabídky.

 

2

 

Foto: Josef Rabara

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.