„Režisérovo vidění, nestavící na realismu, ale směřující k abstrakci a symbolům, to zastřešuje silnou estetizující poetikou.“

„Barytonista Dalibor Jenis jako Nabucco vytvořil v Brně operní postavu ve standardu skutečného mezinárodního formátu.“

„Režisér nechává několikrát umlknout hudbu a získává tak na chvíli nadvládu nad divadelním časem, který jinak v opeře nemilosrdně určuje skladatel.“

Janáčkova opera Národního divadla Brno odkryla publiku další z premiér připravených během nedobrovolného čekání na návrat normálních časů. Verdiho operu Nabucco uvedl soubor v úterý jako poslední projekt sezóny, která však ještě nekončí a plynule přechází do prázdninového hraní. Představení nese výrazné stopy rukopisu Jiřího Heřmana, který stojí za režií a světelným designem. Starověký příběh se vznešeným biblickým ukotvením jeho konzistentní poetice zcela vyhovuje.

Nabucco byl v roce 1842 Verdiho prvním opravdovým operním úspěchem. Brněnská inscenace ani trochu nezastírá hudební kvality, jimiž mladý skladatel tak výrazně začal posunovat operní konvence a na které publikum spolehlivě slyšelo, ani působivost, která ve své době měla dokonce elektrizující politické přesahy. Rozhodujícím a nejvýraznějším prvkem je však přece jen vizuální podoba. Režie Jiřího Heřmana takové jsou. Povyšují příběhy do nadčasové roviny, dávají jim nové dimenze, zakrývají případné slabiny libret. Samozřejmě že i děj Nabucca je poplatný době, kdy opera vznikala. Jedna věc je text, kvalita jeho veršů, kterou mohl ocenit Verdi, ale my už méně, druhá věc je typologie a motivace jednání postav a ideje, které námět sděluje. To vše Heřmanovo vidění, nestavící na realismu, ale směřující k abstrakci a symbolům, zastřešuje silnou estetizující poetikou. Tak silnou, že přestává jít o zubožený izraelský lid v babylonském područí. Víc jde o vladaře a jeho ambiciózní nevlastní dceru, o osud skutečné dcery… a dost také o vítězství Boha Izraelitů nad babylonským bohem Baalem.

Pěvecké obsazení této koncepci bezděčně nahrává. Klíčovými postavami byli při premiéře pěvci Dalibor Jenis jako Nabucco a Csilla Boross jako Abigail. Danosti a kvality jejich hlasů a dramatického umění umožnily naplnit režisérovu, ale asi i skladatelovu představu o figurách až shakespearovské velikosti a závažnosti. Byli nejviditelnějšími hráči ve skutečné velkolepé tragédii, kde jde o moc, pýchu, o dobro a zlo a o velké emoce. Neznamená to však, že by sborové scény postrádaly při premiérovém večeru monumentálnost, působivost a propracovanost. Sbor byl oběma nejdůležitějším postavám hudebně naprosto rovnocenným protějškem, ale není v dané koncepci hlavním nositelem dramatického konfliktu. Ostatně, i pro roli Zachariáše, duchovního vůdce Izraelitů, jehož hlas sboru vévodí, bývá volen zpěvák s velkolepým, skutečně hlubokým basovým fondem. Pěvecký profil Jiřího Sulženka je ukotven o trochu jinde.

Dalibor Jenis dal babylonskému králi vše, co v sobě mají a co nabízejí ty nejkrásnější verdiovské barytonové role. Dokonale provázanou kantilénu, měkkost hlasu v intimnějších okamžicích a napjatou velikost v rozhodných gestech, bolest a starost v osobní rovině příběhu, dostatečně impozantní a pevnou naléhavost a suverénnost tam, kde jde o respekt vládce, prohlašujícího se za boha. Slovenský barytonista vytvořil v Brně operní postavu ve standardu skutečného mezinárodního formátu.

Totéž platí o maďarské sopranistce Csille Boross, která v roli Abigail sklízí úspěchy po celé Evropě. Nepřepíná, nepřehrává, je naprosto přirozeně postavou, ze které je cítit její vnitřní síla, spalující a zničující puzení. Podřizuje se přitom režijní a scénické danosti, nehraje přes ni, slouží ji. Má pevný neunavený hlas s velkým rozsahem, pro určitý typ operních rolí v neoddělitelném spolupůsobení slyšeného a viděného ideální.

Dvojice tvořená Ismaelem a Fenenou je v brněnském Nabuccovi na druhé koleji. V případě Václavy Krejčí Houskové tomu tak ani trochu není po pěvecké stránce, role je tak prostě napsána a není zvýrazněna ani režií. Ale tenorista Enrico Casari v úterý opravdu ani trochu nezaujal.

Pozadím libreta jsou příběhy zachycené ve Starém zákoně. Inscenátorům – s Jiřím Heřmanem je to především scénograf Tomáš Rusín a výtvarnice kostýmů Zuzana Štefunková Rusínová – to napovídá možnost zhostit se starověkých reálií prostředky, které navozují, podobně jako Bible, nadčasové asociace. Zůstávají přitom stranou jakýchkoli náboženských či přímo konfesních náznaků nebo snahy umístit děj někam konkrétně, třeba i do naší současnosti. Naštěstí.

Scéně dominuje obrovská pozlacená opona, prsten symbolizující trůn, korunu i vězení, modré štíty vojáků… a v detailech mimo jiné písek přesýpaný v protisvětle. Rozhodujícím je dialog světla a tmy. Je to výrazné, jedinečné, a velmi působivé autorské řešení prostoru. Jiří Heřman dokonce nechává několikrát umlknout hudbu a získává tak na chvíli nadvládu nad divadelním časem, který jinak v opeře nemilosrdně určuje skladatel. I to je na přesně zvolených místech řešení, které dokládá režisérovu jistotu, že ví, co dělá.

Dirigent Ondrej Olos vedl premiérový večer jistou rukou. Nechal známá čísla, včetně slavného sboru „Va, pensiero“, zaznít s plným hudebním účinkem. A klíčové postavy jistě i díky němu mohly mít stylové parametry Verdiho hrdinů, vytvářejících i nad místy jakoby schematickými doprovodnými orchestrálními figurami svět hudebního dramatu, v němž byl Verdi od Nabucca čím dál zkušenějším mistrem.

„Svých činů lituje, ale odpuštění pro ni přichází pozdě,“ píše se v textu o obsahu opery v Brně o Abigail, tedy o samém konci opery. V jiných verzích se lze však jinde dočíst, že „…pozře jed a umírá“. Je to charakteristické. Jiří Heřman zůstává v náznacích, neřeší řadu situací vizuálně explicitně. Stačí mu ukázat, že postava, která se během příběhu stává svými intrikami ztělesněním zla, v závěru svých činů patrně lituje. Možnost, jak to dopadlo, nechává pootevřenou. Nevypráví realistická dramata. Neznázorňuje zničení jeruzalémského chrámu, ani to, jak musí Židé v zajetí na břehu Eufratu těžce pracovat, nevykresluje přesné pointy. Staví na pocitech, které zůstávají ještě dlouho po představení velmi intenzivní. Vytváří výtvarné, spirituálně obtěžkané, a přesto vzdušné obrazy, jejichž dějová i psychologická působivost vzniká až jakoby mimoděk. Obrazy vesměs zpomalené, chvílemi statické… a magické.

Foto: M. Olbrzymek