„Janáčkova hudba zněla jako nádherná klasika.“

„Přesně v okamžiku, kdy posluchač začíná mít pocit, že uplynulých dvacet minut už přiměřeně vyčerpalo jeho pozornost i možnosti, které zvolený materiál a postupy dávají, skladba spěje ke konci.“

„Německá sopranistka i český basbarytonista obstáli a vypjaté party vetkli do přediva a ploch, hutných a hlasitých, naplno a statečně.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu zakončil sezónu, z běžného a obvyklého posluchačského hlediska fatálně poznamenanou opatřeními proti pandemii, přece jen už hodně nadějně: ve streamu a v přímém přenosu na Vltavě, ale také s posluchači v sále, i když ještě prořídlými, a rovněž v plném formátu večera s přestávkou. Navíc s reprezentativním a krásným programem, tvořeným Janáčkovou operní suitou z Příhod lišky Bystroušky, českou premiérou současné skladby japonského autora Toshia Hosokawy a Lyrickou symfonií Alexandera Zemlinského. Programem, za kterým mohl šéfdirigent Alexander Liebreich stát, a stál, velmi osobně.

Leoše Janáčka oceňuje Alexander Liebreich z české hudby snad nejvíc. Suitě, v tomto případě z pera Václava Talicha, věnoval mimořádnou pozornost. Vystihl její epičnost a lyriku i hymnická místa, ale současně ji modeloval i jako absolutní hudbu bez programu, obsahu a děje, jako hudbu s vlastními zákonitostmi. Rozmyslel práci s tempy a jejich proměnami, nezastíral, že jde jak u Janáčka, tak v tomto aranžmá o proměnlivou mozaiku, která některé výjevy naznačuje, aniž by u nich ulpěla na moc dlouho. Janáček je emotivní a zkratkovitý a je tím osobitě nenapodobitelný.

V Lišce Bystroušce, kterou před sto lety komponoval podle námětu Rudolfa Těsnohlídka, tedy na základě příběhu vycházejícího v Lidových novinách s ilustracemi Stanislava Lolka, hudbou definitivně povýšil bajku na báseň o lese, na podobenství o lidském životě a jeho apoteózu. Probleskuje to i v orchestrální suitě. Provedení se naprosto uspokojivě dobralo poloh nejen barvitého a efektního, ale i vznešeného symfonismu a Janáčkova hudba zněla jako nádherná klasika.

Japonský skladatel Toshio Hosokawa, který se svým Houslovým koncertem obsadil v programu druhou pozici, patří k těm hudebníkům z Asie, kteří se školili v západní Evropě a získané kulturní a kompoziční zázemí plně využívají, kteří se však zároveň nebrání ani inspiracím nacházeným v tradicích své země. Jeho Houslový koncert měl českou premiéru. Alexander Liebreich od autora už dříve, a to v premiéře, uvedl skladbu věnovanou obětem tsunami z 11. března 2011. Stejně tak je se skladatelem v úzkém kontaktu sólistka tohoto večera Veronika Eberle. Nejenže Hosokawův Houslový koncert uvedla ve světové premiéře jako novinku letos v dubnu v moderní síni Elbphilharmonie v Hamburku s tamní Státní filharmonií a pod taktovkou Kenta Nagana, ale dílo jí dokonce autor věnoval. Jeho objednavateli bylo společně šest subjektů – vedle hamburského tělesa festival v Grafeneggu, orchestry v Hongkongu, Tokiu a Hirošimě a s nimi také SOČR.

Od skladatele jde o dárek pro Veroniku Eberle a její děťátko. A z této skutečnosti vyplývá i forma a obsah díla. Sólistka ztělesňuje lidskou bytost a orchestr to, co ji obklopuje. Hudba, po celou dobu stavící víc na témbrech a času než na dalších formotvorných prostředcích, se vynořuje v dlouhých statických plochách z ticha, z pomalých a temných sfér a směřuje vzhůru. Podle autorova výkladu může její vlnění znázorňovat prostředí, ve kterém dozrává lidský plod.

Skladba má několik jasných oddílů, nových začátků, odlišujících se směrem pokračování, mírou exprese a zabarvením zvuku. Celkově stojí na charakteristicky používaných smyčcových nástrojích, na úderech bicích, temných akordech žesťů a na exponovaném, naléhavě traktovaném sólovém partu. Postupně se po zřetelně vytvarovaném a dobře umístěném klimaxu vrací k hlubším polohám a k výchozím zvukovým náladám. Melodická linka se po celou dobu nenásilně vynořuje, osamostatňuje a zvýrazňuje, ale nakonec se zase, po konfliktu, a to už příkřeji, zanořuje.

Přesně v okamžiku, kdy posluchač začíná mít pocit, že uplynulých dvacet minut už přiměřeně vyčerpalo jeho pozornost i možnosti, které zvolený materiál a postupy dávají, skladba spěje ke konci, až se v tichém ševelení pomalu, velmi pomalu vytrácí. Zajímavé, v tutti důmyslně instrumentované a v sólovém partu obdivuhodně zvládnuté dílo. Zařazením takto orientované kompozice se rozhlasoví symfonikové rozhlédli opravdu světově. A publikum s nimi, aniž by utrpělo nějakou újmu. Hosokawova hudba je vynalézavá, neustále zajímavá, působivá, není to chladná avantgarda. Zdálo se, že to posluchači vycítili a pochopili; potlesk byl mnohem, mnohem větší než jen zdvořilostní.

Lyrická symfonie Alexandera Zemlinského, která stála jako druhý hlavní bod večera v druhé polovině koncertního programu a dávala tušit výjimečné setkání, je skutečnou pragensií. Je Zemlinského patrně nejznámější a nehranější skladbou. Psal ji v Praze a poprvé zazněla za jeho řízení na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v roce 1924. Zemlinsky byl v letech 1911 až 1927 v Praze usazen, byl šéfdirigentem Nového německého divadla. Přesto ho vnímáme především jako rakouského hudebníka. Propojuje dva navazující, ale značně odlišné světy – tonálně už rozvolněnou, ale intenzivně emocionální hudbu pozdního romantismu na jedné straně a atonální racionální hudbu Druhé vídeňské školy na straně druhé. Tím, jak stojí generačně, hudebně i osobně někde mezi Mahlerem a Schönbergem, překlenul bezděky období mezi secesní zdobností a vyhrocenějším expresionismem. A podařilo se mu to dostatečně osobitě, soudě nejen podle Lyrické symfonie, ale i na základě dřívějších setkávání s jeho operní hudbou zejména ve Státní opeře Praha. Zemlinského, podobně jako další autory jeho doby, objevuje svět důkladněji až od druhé poloviny 20. století. V českém prostředí je tomu podobně. Navíc s „komplikací“, kterou do svobodného sdílení informací a hodnot vnesl komunistický režim. Nebylo pro něj totiž žádoucí, natož zajímavé připomínat židovsko-německé tradice z minulosti české, respektive československé státnosti.

Ani po roce 1990 se však Zemlinského Lyrická symfonie v Praze kupodivu nehraje. Alexander Liebreich ji natočil na CD, ještě za svého působení v Polsku u rozhlasového orchestru v Katovicích. Sólistku nahrávky Johannu Winkel přizval nyní k pražskému provedení a s ní Adama Plachetku. Zemlinsky instrumentoval dost hutně. A pokud je zvukem, výrazem a nakonec i obsazením dvěma sólovými hlasy Lyrická symfonie v něčem srovnatelná s Mahlerovou Písní o zemi, platí v obou případech, že se sólové hlasy proti podobné instrumentaci prosazují obtížněji. Přesto německá sopranistka i český basbarytonista obstáli a vypjaté party vetkli do přediva a ploch, hutných a hlasitých, naplno a statečně. Ostatně, s Mahlerovou Písní o zemi spojují Lyrickou symfonii také orientální texty. Mahler zhudebnil verše ze sbírky Čínská flétna, Zemlinsky o desetiletí později sáhl v souladu s dobovým obdivem k Orientu po verších Rabindranátha Thákura, indického nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913.

Forma sedmidílného symfonického písňového cyklu dává možnost kontrastů, které skladatel využil jen zčásti. Ale i tak do centra skladby pocitově velmi přesně umístil čtvrtou část, pomalou a klidnou, „postmahlerovskou“, instrumentačně obnaženou a díky tomu i okouzlenou hudbu. Sólisté se střídají, tato část je sopránová. Johanně Winkler vyhovovala nejlépe, ale její hlas během večera vynikl i jindy, v expresivních místech. Šéfdirigentovo usměrnění víc než čtyřicetiminutové skladby, ať už v temnějších, vypjatějších, rázných a vyhrocených místech, nebo v okamžicích smířenějších, bylo nenápadně znalecké, prožité, zvládnuté a vědoucí o hodnotách nedoceněného díla. Závěr ukotvil do klidného ztišení, náznaku katarze. Jednoznačná událost.

Foto: Vojtěch Brtnický