„Jejich interpretace byla silná a přesvědčivá i v místech, kde nelze spoléhat na brilanci, ale na pochopený hudební výraz.“

„Právě naprosto unikátní hráčská empatie, souladnost, souměrnost a stmelenost celku je tím, co je na Kalabis Quintet tak výjimečné.“

„Jsem toho názoru, že Kalabis Quintet odehrál na letošním Pražském jaru koncert, který můžeme právem považovat za dokonalý.“

Dechový ansámbl Kalabis Quintet se zformoval v roce 2012 na pražské HAMU a pro svůj pražskojarní koncert vybral hudbu 20. století. Členky kvinteta jsou hráčky prestižních pražských orchestrů, které spojuje vášeň pro soudobou hudbu. Ostatně sám název Kalabis Quintet k tomu tak trochu zavazuje. Dámy hrály ve složení: Zuzana Bandúrová – příčná flétna, Jarmila Jermářová – hoboj, Anna Sysová – klarinet, Denisa Beňovská – fagot a Adéla Psohlavcová – lesní roh. Reprezentativní program Kalabis Quintet zahrál v prostředí dopravní haly Národního technického muzea v Praze. Krásná symbióza místa a hudebního času. A jak se ukázalo, rovněž i pozoruhodných hudebních výkonů.

Jacques Ibert ve svém neoklasickém stylu dokázal propojit s jedinečnou bezprostředností svět vážné a populární hudby. Jak jinak nazvat jeho téměř návykové melodie kompozice Tři krátké kusy, které oplývají elegancí, vtipem, veselím a energií. Po euforické první části s nádhernými linkami hoboje dostaly v pomalé větě prostor zejména příčná flétna a klarinet v sofistikovaném pastorálním dialogu. Třetí věta přinesla opět živější tempo se střídáním sudého a lichého metra s aforistickým, bohatě rytmizovaným tématem.

Dechový kvintet č. 2, s podtitulem „Hudba pro zesnulého přítele“, současného lotyšského mistra Pēterise Vaskse předpokládá porozumění. Je to kompozice, která nejde po efektu, ale snaží se zachytit pomocí zajímavých psychologických postupů jedinečnost traumatizujícího prožitku. Vasksova skladba je povznesena nad rámec tonality a běžné výrazové prostředky. Její průběh lze charakterizovat jako kontrast mezi neklidným chaosem a hlubokou meditací, v níž byly začleněny i působivé vokální pasáže. Kalabis Quintet zahrál kompozici lotyšského autora nesmírně citlivě, vznětlivě a s výraznou emocionalitou. Oceňuji pozoruhodně detailní práci se zvukem i plastické vykreslení barevných hudebních fragmentů, které se přelévaly jedna do druhého v náročném accelerandu.

György Ligeti a jeho Musica Ricercata je ukázkou, jak dokonale se dá pracovat s minimem not a přitom dosáhnout maximálního účinku. Tato původně klavírní skladba byla geniálním maďarským skladatelem upravena do podoby Šesti bagatel pro dechové kvinteto. Pro filmové fanoušky připomeňme, že se melodie tohoto díla objeví ve filmu Stanleyho Kubricka Spalující touha. Šest naprosto odlišných miniatur napsal Ligeti se svou pověstnou originalitou, s níž neučinil nikdy dvakrát totéž gesto a tentýž záměr. Jeho nevyčerpatelná hudební fantazie se odrazila do pestré hudby, která místy inklinovala k hudební avantgardě, jindy k hudebnímu neoklasicismu. Pokaždé však nabídla interpretkám vynikající sólové i společné momenty plné nádherné, sonicky přitlumené i temperamentem tryskající hudby. Dámy tento potenciál zužitkovaly s mimořádnou brilancí a společným tahem.

V následujícím Dechovém kvintetu by někteří možná sotva poznali autora Jaroslava Ježka. Legendární skladatel a nerozlučný umělecký partner V+W je však autorem i nesmírně zajímavé hudby s vážnými ambicemi. Jmenovitě jeho dechový kvintet, který ve třech větách rozezněl Kalabis Quintet, sahá svou hudbou spíše k hudební avantgardě než k jazzu a klasické hudbě. Ježek v tomto díle znamenitě pracuje se zvukovou barvou, rytmickými strukturami a jednotlivými nástroji: zvláštní pozornost zasluhuje pikola v podání skvělé Zuzany Bandúrové a altsaxofon v rukou neméně výtečné Anny Sysové. Finální věta pak vyzněla nejvíc neoklasicky s hutným tahem a skvělými prostřihy lesního rohu Adély Psohlavcové.

Samuel Barber je všeobecně považován za jednoho z nejlepších amerických skladatelů 20. století, protože dokázal ve své hudbě skloubit emocionální účinek s neotřelou zvukovostí, harmonickou svěžestí, fascinující melodikou a rytmem. Jeho Letní hudba obsahuje pověstnou tečkovanou pasáž s příznačnými pomlkami, která patří k nejúžasnějším momentům komorní hudby 20. století. Dámy z Kalabis Quintet ji zahrály s obdivuhodnou akcentací a minuciózní přesností. Ocenit je zapotřebí především synergický cit pro pestrou a rafinovanou metrorytmiku, která ani na chvíli neztrácela na přesvědčivosti a důrazu.

Závěr koncertu patřil Malcolmu Arnoldovi, majiteli obrovitého kompozičního díla, z něhož asi nejvíc utkvěla v paměti hudba k válečnému velkofilmu Most přes řeku Kwai. Arnold napsal bezpočet děl, mimo jiné také devět symfonií a množství komorních skladeb, z nichž dámy zvolily správně dryjáčnické a rozšklebené Tři námořnické popěvky. V prvním Arnold parafrázoval a vlastně trochu i zkarikoval oblíbenou námořnickou „hymnu“ Drunken Sailor. Druhou byla lyricky houpavá balada a závěrečná část zapůsobila jako brilantní, jásavé rozuzlení plné naděje, nadmutých barevných plachet, skvěle situovaných stoptimů a hlavně záměrně grobiánského humoru. Prostě námořnická hudba jako vyšitá.

Kalabis Quintet zahrál způsobem, před kterým dosavadní zrealizované koncerty Pražského jara povážlivě blednou a šednou. Dámy totiž mají nejen vynikající muzikální předpoklady, technickou vyspělost a precizní souhru, ale i zdravou dávku nadšení, kritickou přemýšlivost, absolutní dynamickou korelaci a prokreslenost. Jejich interpretace byla silná a přesvědčivá i v místech, kde nelze spoléhat na brilanci, ale na pochopený hudební výraz. Neselhávala ani v okamžicích, kdy je klíčové s pokorou sloužit ve prospěch celku, nikoli sobě samému. Právě naprosto unikátní hráčská empatie, souladnost, souměrnost a stmelenost celku je tím, co je na Kalabis Quintet tak výjimečné.

Jsem toho názoru, že Kalabis Quintet odehrál na letošním Pražském jaru koncert, který můžeme právem považovat za dokonalý. Pochvalu si zaslouží i progresivní dramaturgie, která se nezdráhala jít svou cestou a zvolila skladby, v kterých bylo nutno najít a ztvárnit hluboký citový výraz. Výborný byl rovněž průvodce večera Marek Šulc, který byl ze všech moderátorů, které jsem zatím letos na Pražském jaře slyšel, nejlepší.

Byli bychom daleko od pravdy, kdybychom neviděli nadhled, s nímž pětice šarmantních dam hrála. Žádný doják, ale suverénní, laskavé, zkušené a podání všech kompozic. Kalabis Quintet je báječný v intonaci i v krásné zvukové kultuře, jedinečná interpretace a skvělá volba skladeb dělají z koncertu tohoto souboru událost, na kterou se jen tak nezapomíná.

Foto: Zdeněk Chrapek