KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Vstupte do lesa příšernějšího než kostlivec… a kudy vlastně uteče jelen z obory? english

„Nalézt či vybojovat lásku, po které toužíme, nebývá procházka růžovou zahradou.“

„Jako divák jsem se těšil, jak dopadne srovnání levicového modernisty Nezvala a obrozeneckého romantika Klicpery.“

„Opera by nebyla operou, kdyby důležitou složkou nebyla také složka hudební.“

Ve dnech 21., 22. a 23. 5. uvedla Komorní opera Hudební fakulty JAMU v Divadle na Orlí dvojici jednoaktových oper Bohuslava Martinů – Hlas lesaVeselohra na mostě. Všechna tři představení byla streamována přes YouTube kanál JAMU a jsou stále volně ke zhlédnutí do 30. 6. 2021. Tato reflexe reaguje na představení sobotní.

„Vstupte do lesa příšernějšího než kostlivec,“ láká ponurým tónem vypravěč v úvodu první ze dvou původně rozhlasových jednoaktovek Bohuslava Martinů s přiléhavým názvem Hlas lesa. Jako kdyby nám autor libreta Vítězslav Nezval dal najevo, že nalézt či vybojovat lásku, po které toužíme, nebývá procházka růžovou zahradou. Své hrdiny, Nevěstu a Myslivečka, totiž nechává projít strastiplnou cestu lesem, každého svým způsobem zvlášť, i když jsou nevědomky stále blízko sebe. Tedy blízko sebe v doupěti Loupežníků, aby bylo jasno i těm, kteří dosud neměli možnost tyto operní perličky zhlédnout – Mysliveček jako zajatec a Nevěsta jako chráněnka loupežnického náčelníka. Co však čert nechtěl, mezi rozdováděné loupežníky hrající „jednadvacet – oko bere“ přichází bába šenkýřka, a protože – jak známo – „žádná bába mladou dívku nesnese“, lapkové rychle převlékají Nevěstu do loupežnických hadrů. Jenže ouha, šenkýřka zase až taková bába není, je to pěkně vášnivá ženská a co víc stále k světu, takže když ji loupežníci oproti dluhu nabízejí svého zajatce Myslivečka do služby, zdá se, že dojde na nejhorší. Mysliveček však službu u šenkýřky odmítá a tím si podepisuje ortel smrti, naštěstí však los pro popravčího vytahuje Nevěsta – převlečený Loupežník. Jaké je to pak pro oba překvapení a štěstí, když se navzájem poznají těsně předtím, než má být rozsudek vykonán…

Režie brněnské inscenace se ujala Jana Tajovská Krajčovičová a pojala ji jednoduchým, ale přesto velmi chytrým způsobem. V dramaturgii celku byl jasně patrný obrys oblouku díky náznaku snu (usnutí Nevěsty na začátku a její procitnutí na konci). Ve vnitřním členění formy jsem následně vnímal tři kontrastní polohy ve sdělení jednotlivých rolí – lyrické (Nevěsta a Mysliveček), zemité (loupežníci) a vášnivé (šenkýřka). Nejen díky chytré režii, ale také díky krásnému zpěvu působí Hlas lesa velmi kompaktně – sólisté byli skvělí a ansámbl loupežníků hrajících „oko“ zůstane v paměti dlouho.

Druhá z jednoaktových oper, Veselohra na mostě, je trochu z jiného soudku. Bohuslav Martinů si vzal jako předlohu starší text Václava Klicpery a sám si jej pro potřeby hudebního divadla upravil. Jako divák jsem se těšil na to, jak bude působit přímé srovnání levicového modernisty Nezvala a obrozeneckého romantika Klicpery… No, byl jsem překvapen, Klicpera vedle Nezvala vůbec nepůsobí zastarale a potěšilo mě, že v brněnském pojetí se navíc z Veselohry podařilo vystavět velmi nadčasovou inscenaci s prvky absurdního dramatu.

Dnes bychom možná formát Veselohry na mostě mohli nazvat „situační komedie“. V ní se postupně několik postav (dva páry a učitel) dostává do bezvýchodné situace: jsou z obou stran strážemi uzamčeni na mostě uprostřed bitvy. Každá z postav má nějaký vroubek vůči postavě další, každá má důvod zažárlit a dlouho se zdá, že spirála nedorozumění bude nepřekonatelná, protože nikdo nechce slyšet, co mu říká ten druhý. Pouze Učitel řeší vztahy jen okrajově, protože ho mnohem více zajímá „kudy uteče jelen z obory“. Přiznám se, že v některých nejvypjatějších momentech jsem si, pochechtávaje se sám pro sebe, vybavoval nejen některé momenty z filmů Woodyho Allena, ale i vtipné situace z vlastního života… Korunu všemu nasazují na obou stranách mostu stojící strážní, jejichž tupost a podřízenost v systému a hierarchii (ovšem každý v rámci své strany, či pólu, chcete-li) je opravdu úsměvná. Teprve až v blízkosti smrti, když se bitva naplno rozhoří, začnou „uzamčení“ uvažovat racionálně a konečně poslouchat, co jim ten druhý říká… a zjišťují, že se mají přece rádi. Když po rozhodné bitvě přichází všemi hledaný důstojník, vůbec nechápe, proč celá skupina pobývá při bitvě na mostě. Působilo to vlastně až psychoanalyticky – jak bezvýchodné může pro jednotlivce být uzamčení v nějakém systému či situaci a jak nepochopitelné a absurdní je toto uzamčení pro někoho, kdo situaci vidí zvenčí. Šťastný konec kromě všech zúčastněných zažije také náš lunatický učitel, protože se od důstojníka dozví, že „jelen přece neuteče nikudy.“ – jak trefné pro celou tuto operu.

Inscenaci Veselohry na mostě režírovala Kateřina Křivánková a také jí se podařilo vystavět příjemnou a velmi zábavnou divadelní podívanou. Forma v dramaturgii i díky libretu působí spíše vývojovým způsobem. Na mostě uvíznou jednotlivé postavy postupně a tím je stupňováno napětí až k vrcholu v podobě bitevní vřavy nad hlavami zúčastněných a rozuzlení všech nedorozumění. Prvky odlehčení přináší jednak postava učitele, za druhé pak oba úporní strážní. Závěrečný Důstojníkův vstup jen podtrhává fakt, že naše zdánlivě těžká osobní dramata mohou být v jiných očích jen úsměvné a bezvýznamné epizody. Pěvecké i herecké výkony velmi potěšily, byla radost poslouchat suverenitu mladých hlasů v často výrazově komplikovaných polohách.

Opera by nebyla operou, kdyby důležitou složkou nebyla také složka hudební (a v případě rozhlasových oper obzvlášť). Je proto na závěr třeba zmínit suverénní výkon klavíristky Heleny Fialové a hudební nastudování dirigentů Filipa UrbanaĽubomíra Zelenáka v čele s uměleckým vedoucím Komorní opery Tomášem Krejčím. Poděkování patří i paní Zdeňce Vlachovské a panu Jakubu Kalusovi za příkladnou a vstřícnou komunikaci. Mohu s klidným svědomím napsat, že Komorní opera HF JAMU v nelehké době potěšila velmi sympatickým a moderním názorem na operní jednoaktovky Bohuslava Martinů, bravi tutti!

Komorní opera Hudební fakulty JAMU, Divadlo Na Orlí, 22. 5. 2021. 2. PŘEDSTAVENÍ

Bohuslav Martinů: Hlas lesa

Nevěsta (soprán): Anastasiia Hart

Mysliveček (tenor): Michal Kuča

Šenkýřka (alt): Benedikta Klára Juráňová

1. loupežník (baryton): Tomáš Chloupek

2. loupežník (tenor): Vladimír John, Pavel Janečka

3. loupežník (bas): Vladislav Agamuradov, Václav Jeřábek

Vypravěč: Martin Mihál

Režie: Jana Tajovská Krajčovičová

Klavír: Helena Fialová

Dirigent: Filip Urban

—————

Bohuslav Martinů: Veselohra na mostě

Popelka, vesnická kráska (soprán): Zuzana Čurmová – abs. role

Sykoš rybář, její ženich (baryton): Tomáš Chloupek

Bedroň, chmelař (bas): Jan Faltýnek j. h.

Eva, jeho žena (alt): Aneta Loskotová

Učitel (tenor): Tadeáš Janošek – abs. role

Přátelská stráž (mluvená role): Pavel Janečka

Nepřátelská stráž (mluvená role): Ondřej Musil j. h.

Přátelský důstojník (mluvená role): Martin Mihál

Režie: Kateřina Křivánková

Klavír: Helena Fialová

Dirigent: Filip Urban

Foto: Marek Olbrzymek

Štěpán Filípek

Štěpán Filípek

Violoncellista, skladatel, dramaturg a publicista

Absolvent Pražské konzervatoře, Brněnské konzervatoře a Janáčkovy akademie múzických umění. Jako interpret se zaměřuje na komorní a sólové projekty, v kompozici navazuje na východiska autorů brněnské kompoziční školy. Své teoretické i praktické poznatky využívá jak v dramaturgii koncertů, tak v hudebně-popularizační publicistice.



Příspěvky od Štěpán Filípek



Více z této rubriky