„Jejich přístup byl v Haydnovi spíše romantický než klasicistní, místy jsem měla pocit spíše udýchanosti než virtuozity.“

„Klarinetista byl vůdčí osobností celého provedení. Hraje lehce a přirozeně, jeho tón se vzpírá otřelým charakteristikám typu jistota, oblost, jiskrnost, suverénnost…“

„Předvedli nejen neslýchanou škálu různých hráčských technik a zvukových možností svých nástrojů, ale projevili i schopnost hereckých kreací.“

Na Pražském jaru se v sobotu 22. května představil mladý německý soubor Schumann Quartett a rezidenční umělec festivalu klarinetista Jörg Widmann v roli interpreta a skladatele. Koncert bez publika se uskutečnil v pražském sále DOX+, recenze je psaná ze záznamu, který je ke zhlédnutí na stránkách festivalu.

Německý ansámbl má smysl pro humor. Nejenže nenese jméno po slavném hudebním skladateli, ale po třech bratřích, Erikovi, Kenovi a Markovi Schumannových, kteří zastávají posty primária, sekundisty a violoncellisty, ale jejich nadhled probleskne i v interpretaci. V sobotu se tak stalo ve známém Widmannově Jagdquartettu čili Loveckém kvartetu.

Erik, Ken a Mark společně hráli od raného dětství, v roce 2012 se k nim připojila v Estonsku narozená, avšak v Karlsruhe vyrůstající violistka Liisa Randalu. Úspěchy v soutěžích i dobří učitelé (mimo jiné studovali u Alban Berg Quartett) jim zajistili pověst kvalitního, otevřeného a zvídavého mladého souboru. Rezidence v newyorském Lincoln Centre, pozvánky na festivaly v Německu, ve Francii a ve Švýcarsku, angažmá ve Frankfurtu v opeře Inferno vypovídají o mnohém. V jakém světle se představili v Praze?

Musím konstatovat, že v úvodu večera mě neoslnili. Hráli Smyčcový kvartet č. 21 Es dur op. 17 č. 3 Josepha Haydna a jejich interpretace ve mně vzbudila rozpaky. Jejich přístup byl více romantický než klasicistní, místy jsem měla pocit spíše udýchanosti než virtuozity, kterou členové souboru rozhodně oplývají, rušily ostré smyky a akcenty, ve výsledku na mě jejich hra působila až neuspořádaností, nesouznící s tímto skladatelem. Samozřejmě – objevila se pěkná propracovaná místa (v první větě, krásně vyzněla i třetí věta s klasicistně plošší dynamikou, působivé bylo energické zakončení čtvrté věty), ale jistá rozkolísanost interpretace se nedá popřít. Možná toto až příkré posouzení pramení ze zprostředkovaného přenosu, to je třeba zdůraznit.

V rámci tohoto večera se Jörg Widmann nejprve představil jako skladatel. Jeho proslulý jednovětý Jagdquartett z roku 2003, vtipnou, hravou, invenční, ale také „zlou“, ke zkáze vedoucí skladbu, interpretovali členové Schumann Quartettu výtečně. Předvedli nejen neslýchanou škálu různých hráčských technik a zvukových možností svých nástrojů, ale projevili i schopnost hereckých kreací. Maně mi vytanulo na mysli české Zemlinského kvarteto, které s hudebním humorem a nadsázkou umí rovněž skvěle pracovat. Jagdquartett, upomínající svým názvem na Mozartův Lovecký kvartet, nemá ovšem s Mozartem nic společného. Začíná vzájemným pozdravem a švihnutím čtyř smyčců jako „akční výzva k lovu“, po které následuje hravé téma z Finále Schumannova klavírního cyklu Papillons op. 2. Postupně se však začíná cosi zadrhávat. Stále divočejší a divočejší glissando, hraní u kobylek, „hoblování“ smyčců o nástroje, zlověstně stupňované tempo i rytmus vedou k neodvratné katastrofě, ovšem u Widmanna není nic prvoplánové. I v této šílené fázi honu lze rozpoznat ironii, ba pobavení autora i hráčů. Dokonce se ozve výkřik violistky, zřetelně slyšíme bloudění v temném lese i supění divočáka, až se zběsilý rytmus změní ve štvanici – na koho? Kdo je lovnou zvěří a kdo jsou lovci? Jak se skladba rozvíjí, je jasné, že to nakonec odnese violoncellista, proti kterému se ostatní hráči spikli, ale hon na něj je svým způsobem zábavný, a rozhodně působivý. A všechna čest, jak ho hráči Schumann Quartettu ztvárnili.

Po této krvelačné, pro hráče pekelně těžké hříčce následoval sladký vrchol v podobě Kvintetu pro klarinet, dvoje housle, violu a violoncello A dur KV 581 Wolfganga Amadea Mozarta. Z rozhovorů, které Jörg Widmann poskytl před svým pražskojarním rezidenčním působením, vyplývalo, jak moc se těší na to, zahrát si svého milovaného Mozarta právě v Praze. První možnost se mu naskytla na sobotním koncertě s Schumann Quartettem, druhá přijde v pondělí 31. května, kdy si s PKF – Prague Philharmonia řízenou Emmanuelem Villaumem zahraje Mozartův Klarinetový koncert A dur. Je třeba říct, že ačkoliv se mladí kvartetní hráči snažili, seč mohli – v Mozartovi Widmannovi prostě nestačili, přestože byla slyšitelná krásná komunikace klarinetu s ostatními nástroji i plynulá návaznost frází. Klarinetista byl vůdčí osobností celého provedení. Hraje lehce a přirozeně, jeho tón se vzpírá otřelým charakteristikám typu jistota, oblost, jiskrnost, suverénnost… To všechno tam je, ovšem Widmann je navíc zvukovým mágem.

Pro hlubší pochopení tohoto označení doporučuji neminout záznam Widmannova nedělního recitálu s klavíristou Denisem Kožuchinem v Anežském klášteře. To, co předvedl ve vlastní Fantazii pro sólový klarinet, je zřídka k slyšení. Společná interpretace Velkého koncertantního dua op. 48 Carla Marii von Webera oběma virtuosy jen stvrdila, jak šťastnou volbou festivalu bylo pozvání těchto dvou umělců a zejména rezidence Jörga Widmanna, s kterým se dosud české publikum v Praze nesetkalo.

Foto: Ivan Malý