„Slovenský virtuóz Karvay sice zřejmě propotil frak, jak z něj během hry lilo, ale zanechal obrovský dojem plný vitality a nadhledu.“

„Bylo zřejmé, že dirigent Marin orchestru důvěřuje, vedl ho šarmantně a místy až zasněně, jako by během hudby meditoval a rozjímal.“

„FOK Ptáka ohniváka zahrál s velkou radostí, epickou dimenzí a impresivní barevností.“

Houslista Dalibor Karvay a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK pod taktovkou Iona Marina byli aktéry koncertu Pražského jara, který se odehrál 20. května ve Smetanově síni v Praze. Podtitul Na křídlech tance lákal na dramaturgickou myšlenku propojením folklorních inspirací v dílech Georga Enescu, Camilla Saint-Saënse a Igora Stravinského.

Už jsem někde jednou psal, že doba streamů je únavná nejen pro muzikanty a jeho publikum, ale také pro recenzenta, který je povinen zanechat o koncertě také nějaké svědectví. Přihodí se i výjimky, které potvrzují pravidlo, že všechno může být jinak. Koncert Na křídlech tance v rámci festivalu Pražské jaro byl jedním z nich.

Úvod večera obstarala Rumunská rapsodie č. 1 A dur op. 11 Georga Enescu. Skladba je to posluchačsky atraktivní (někdy možná až příliš), která ovšem dá orchestru místy i pořádně zabrat. Rapsodie je koncipována jako leporelo folklorních témat (nebo jeho aluzí) z různých, nejen rumunských proveniencí. Smyčcová skupina si v ní bravurně poradila s bleskurychlými pasážemi, v sólových partech se blýskli hráči na flétnu, klarinet a pikolu. Jako první chod to bylo lehce stravitelné, příjemně sehrané a nepřehnaně energické. Sil bylo toho večera ostatně ještě zapotřebí.

Hned následující skladba prověřila kvality a připravenost slovenského houslisty Dalibora Karvaye. Letos šestatřicetiletý rodák z Vrútek zahrál Introdukci a Rondo capriccioso op. 28 Camilla Saint-Saënse. Dílo skromných rozměrů klade velké nároky na sólový part plný houslových fines a náročných běhů. Karvay se v Saint-Saënsově kompozici představil výtečně: brilantní technika, kouzelně krásná barva tónu, ohnivý temperament, ale současně i absolutní kontrola a jistota. Slovenský virtuóz sice zřejmě propotil frak, jak z něj během hry lilo, ale zanechal obrovský dojem plný vitality a nadhledu. Také během rozhovoru, který jeho vystoupení předcházel, se Karvay projevil jako inteligentní a milý člověk. Škoda jen, že dostal od poněkud zmateného průvodce večera Jana Ciny tak nemastné neslané otázky.

Závěrečnou skladbou večera byla suita z baletu Pták ohnivák Igora Stravinského, respektive autorova hudební verze z roku 1945. Ještě před ní dostal slovo dirigent Ion Marin, jehož vyzpovídal jiný, tentokrát znamenitě připravený moderátor, kterým byl dramaturg Josef Třeštík. Sympatický dirigent se rozpovídal o svých bohatých zkušenostech a jeho vyprávění bylo nesmírně erudovanou a zasvěcenou sondou do dirigentského řemesla. Marin se na Pražském jaru představil jako mimořádná osobnost a jeho rozhled po české kultuře je obdivuhodný. Během rozhovoru se tento dirigent blýskl znalostí české literatury, politiky, historie a potěšil i skvělou hláškou. To když vzpomněl Švejkovu oblíbenou hospodu U Kalicha, kterou lišácky překřtil na „U Kaliča“.

Pták Ohnivák je jedním z děl, které nemůže nikdy zevšednět. Balet Stravinskij napsal v roce 1910 na libreto Michaila Fokina podle stejnojmenné ruské pohádky. Svou baletní hudbu následně skladatel třikrát (v letech 1911, 1918, 1945) upravil. Nejčastěji se hrává finální úprava, která byla  rovněž na programu koncertu. Jak správně upozornil v rozhovoru pan dirigent Marin, nejedná se vlastně o suitu, ale o kontinuální hudební plochu, která rozhodně není sledem tanců a instrumentálních výjevů, ale naprosto homogenní, sémanticky ucelenou kompozicí. FOK také Ptáka ohniváka zahrál s velkou radostí, epickou dimenzí a impresivní barevností. Sluší se vyzdvihnout výbornou hornu, klarinet a mnoho dalších nástrojů. Bylo zřejmé, že Marin orchestru důvěřuje, vedl ho šarmantně a místy až zasněně, jako by během hudby meditoval a rozjímal. Pouze v jednom případě evidentně zakročil ve prospěch adekvátních nástupů jednotlivých nástrojů a seriózní souhry. Důvěra byla jednoznačně vzájemná: FOK zahrál uvolněně, radostně a grandiózně. Potěšil krásnými espressivy a přiléhavým výrazem, jako by jej inspiroval lehký úsměv a vizuálně procítěný prožitek pana dirigenta.

Koncert Pražského jara měl kvalitní zvuk i přenos. Vhodné situování mikrofonů umožnilo vychutnat si nástroje v celé šíři orchestrálního spektra. Menší výhrady bych naopak adresoval k nevhodnému rozmístění kamer. Ty zabíraly ponejvíce houslisty, na exponovanou sekci bicích nástrojů, které ve Stravinském také excelovaly, bohužel nepadl jediný záběr.

Na závěr si dovolím ještě drobnou úvahu. Jak už jsem naznačil výše: očekával bych, že na tak prestižní festival si moderátor připraví fundované nebo alespoň vtipné průvodní slovo. V případě Jan Ciny nedošlo ani na jedno. Slovo suita zjevně viděl a četl poprvé v životě a podle toho to i vypadalo. Trapnou situaci zachránil naopak výborně připravený Josef Třeštík, který vedl hovor s maestrem Marinem. V něm zaznělo tolik krásných postřehů a cenných myšlenek, že si ho rád pustím nejednou znovu. A nesmírně charismatického pana dirigenta doufám nevidíme v Praze naposledy!

Foto: Ivan Malý