„Následující Allegro z Koncertu g moll pro smyčce a continuo Antonia Vivaldiho vytvořilo kontrast k předešlé kantabilní skladbě, tempo nebylo přehnaně rychlé.“

„Adamovi patřila i následující skladba ‒ virtuózní Toccata ze Suity f moll anglického skladatele Williama Ralpha Driffilla, která nenáleží k nejznámějším.“

„Svoboda si vyhrál s artikulací jednotlivých pasáží i četnými trylky a použil vkusnou registraci.“

Letošní festival Pardubické hudební jaro přeměnila koronavirová pandemie z jeho tradiční podoby do zúžené verze s pěti streamovanými koncerty, které si je možné od data jejich premiéry kdykoli zpětně poslechnout. Plánované Requiem za Viléma museli pořadatelé nahradit kvůli karanténě členů souboru Cappella Mariana výkony domovského ansámblu Barocco sempre giovane, varhaníků Pavla Svobody, jeho žáka Adama Suka a violisty Jiřího Kabáta. Koncert se uskutečnil v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích, který prošel rekonstrukcí v minulém roce. Na programu byla hudba především barokní a klasicistní.

Krátké úvodní Arioso, oficiálně Sinfoniu z kantáty č. 156 Johanna Sebastiana Bacha s pikantním názvem Jednou nohou v hrobě stojím přednesl Jiří Kabát na violu s jemným doprovodem hráčů souboru Barocco sempre giovane. Pokoušel se o stylové zdobení svého partu zřejmě dle vzoru Bacha, který dané téma použil o několik let později v pomalé střední větě svého Klavírního koncertu č. 5 f moll. Dle Stevena Zohna jej převzal z pomalé věty flétnového koncertu Georga Philippa Telemanna. Daná skladba patří ke vděčným repertoárovým stálicím a nezaznívá jen na koncertech, ale i na svatebních či smutečních obřadech. Má výraznou „bachovskou“ melodii, proto se jí začalo později říkat Arioso. Hraje se v mnoha úpravách.

Následující Allegro z Koncertu g moll pro smyčce a continuo Antonia Vivaldiho vytvořilo kontrast k předešlé kantabilní skladbě. Celkem šest členů souboru jej předneslo v dobré souhře a přívětivě rychlém tempu, které určitě nemůžeme označit za přehnaně rychlé.

Poté zaznělo Spirituoso ze stejnojmenné sinfonie Georga Philippa Telemanna. Oproti předešlé skladbě, která byla ve čtyřdobém taktu a v mollové tónině, byla tato ve třídobém metru a v durové tónině ‒ působila tanečně. Na první poslech se mohlo zdát, že se jedná o další větu z Vivaldiho skladby.

Dalšími předvedenými kompozicemi byly dvě krátké Chrámové sonáty Wolfganga Amadea Mozarta, ve kterých hrál part bassa continua na varhany Pavel Svoboda. V předešlých skladbách jej hrála Edita Keglerová na cembalo. Právě použitím varhan se skladby odlišují od těch světských a také tím nám začal onen pomyslný dialog varhan a smyčců. Obě měly tempové označení Allegro a byly v durových tóninách. Celkem jich Mozart napsal sedmnáct, přičemž pouze jedna má výrazněji koncertantní varhanní part.

Následovala první věta z Koncertu F dur pro varhany a smyčce východočeského rodáka a následně vídeňského skladatele Jana Křtitele Vaňhala. Tento kus patří k často hraným kompozicím a dá se dobře hrát i na cembalo. O něco málo známější je ještě jeho podobný koncert v C dur. Sólového partu se ujal žák Pavla Svobody, velmi talentovaný varhaník Adam Suk, který koncert přednesl s lehkostí a samozřejmostí za doprovodu čtyř hráčů souboru. Adam podal zcela profesionální výkon, přičemž sólistická kadence byla zřejmě jeho výtvorem(?). Jestli se bude podobně vyvíjet i dále, tak o něm v budoucnosti určitě ještě uslyšíme.

Adamovi patřila i následující skladba ‒ virtuózní Toccata ze Suity f moll anglického skladatele Williama Ralpha Driffilla, která nenáleží k nejznámějším. O to bylo přínosnější její představení. Tvoří ji virtuózní první díl, pak chorální díl, poté návrat prvního dílu, začátek chorálního dílu v dynamice ff a rychlá krátká coda. Sukovi dobře vycházela nonlegatová artikulace rychlých dílů, přičemž celá skladba působila celistvým dojmem díky takřka jednotnému tempu prvního a druhého dílu.

Na závěr přednesl Pavel Svoboda známé Andante F dur Wolfganga Amadea Mozarta, další skladbu pro varhany salcburského rodáka, který ji však původně zkomponoval pro flétnové hodiny. Interpret si vyhrál s artikulací jednotlivých pasáží i četnými trylky a použil vkusnou registraci. Nicméně zařazení této skladby na konec koncertu se ukázalo jako ne moc šťastné, protože končí ztišením a krátkými sextami v pravé ruce, což vyvolává určitou otázku. Posluchač by přirozeně očekával ještě další skladbu, která by večer uzavřela. Lépe by bylo dvě poslední skladby vzájemně prohodit, čímž by se problém vyřešil.

Třicetiminutový záznam velmi rychle uplynul a přinesl především kratší skladby starých mistrů a jednu romantickou toccatu. Záběry kamer působily dobře, až na několik výjimek, na které upozorňoval už kolega Bátor v předchozí reflexi. Zkrátka, v této zvláštní době se máme všichni ještě co učit.

Zdejší varhany postavila firma Rieger-Kloss jako jeden ze svých posledních nástrojů v roce 2004. Mají tři manuály, pedál a 45 rejstříků, opusové číslo 3723. Oplývají i dvěma hracími stoly ‒ jeden je vestavěný jako takzvaný Spielschrank a druhý pojízdný. Mají zdvojenou trakturu pro ovládání manuálových strojů (mechanickou a elektrickou), pedálová i rejstříková jsou elektrické. Jedná se o univerzální nástroj, na který má být teoreticky možné zahrát veškerou varhanní literaturu. K výuce i koncertům jej využívá Konzervatoř Pardubice a Komorní filharmonie Pardubice.

Foto: Pardubické hudební jaro / KlasikaPlus