„Do nedobrovolného konce Umělecké besedy na počátku komunistické totality v dubnu 1951 se koncertních Úterků konalo více než čtyři sta.“

„Violoncellista Eduard Šístek stvořil před prázdným sálem neokázalou, zato vřelou a vnitřně zaujatou interpretaci, v níž jako partnerka výborně obstála klavíristka Barbora K. Sejáková.“

„Je třeba zmínit vynikající souhru obou partnerů, jak v obsahové, výrazové rovině, tak v technicky exponovaných pasážích a samozřejmé zvládání vysokých temp s dynamickou gradací a přesnou artikulací tónů.“

Je až neuvěřitelné, s jakým pořadovým číslem se uskutečnil tradiční Úterek Umělecké besedy 30. března – šlo o 644. koncert cyklu, na němž zaznívaly a zaznívají skladby současných či v nedávné minulosti zemřelých českých autorů. Interprety byli violoncellista Eduard Šístek a klavíristka Barbora K. Sejáková.

Vraťme se do historie a připomeňme, jak tradice koncertů Umělecké besedy vznikla. Spolek byl založen v roce 1863. V roce 1933 měl už na šest tisíc členů. V rámci Umělecké besedy vznikl i Hudební odbor, který spolu s Hudební maticí pořádal koncerty. Od roku 1935 se konaly v zasedací síni Umělecké besedy každý týden schůzky Hudebního odboru s přehráváním nových skladeb. Zakladatel a organizátor těchto schůzek Silvestr Hipman je nazval „besední úterky“. První úterek se konal 8. října 1935 a následovaly další. Postupně se proměňovaly do tvaru koncertu s úvodním slovem. Do nedobrovolného konce Umělecké besedy na počátku komunistické totality v dubnu 1951 se jich za šestnáct let konalo více než čtyři sta. Po obnovení Umělecké besedy v roce 1990 bylo na tradici Úterků Umělecké besedy navázáno. (Čerpáno z textu Lukáše Matouška, předsedy Hudebního odboru Umělecké besedy.)

Březnový Úterek Umělecké besedy interpreti zahájili dvouvětou Sonátou pro violoncello a klavír (I. Andante sostenuto, II. Allegro energico) Luboše Sluky. Jak napsal Mojmír Sobotka, jde o dílo „perfektně vyvážené nejen po stránce výrazové, nástrojové, kompoziční, ale i obsahové“. Právě k vnitřní hloubce směřuje skladba už od prvního naléhavého motivu violoncella, rozjímání, zahloubání, až náznaky introspekce (s jistou drásavostí) ji provázejí od začátku do konce a svou zpěvností a vroucností přitahují posluchače. Violoncellista Eduard Šístek stvořil před prázdným sálem neokázalou, zato vřelou a vnitřně zaujatou interpretaci, v níž jako partnerka výborně obstála klavíristka Barbora K. Sejáková. Tuto sonátu napsal Sluka, žák Jaroslava Řídkého, Václava Trojana a Pavla Bořkovce, v roce 1956 a rok nato za ni získal stříbrnou medaili ve skladatelské soutěži světového festivalu mládeže a studentstva v Moskvě, které předsedal Dmitrij Šostakovič. Na svých kurzech ji uváděl Pablo Casals.

Velmi působivě vyzněla Poema a Rondo pro violoncello a klavír Klementa Slavického z roku 1973. V první části Poema. Molto tranquillo oba hráči ideálně tlumočili její intimitu. Opět se neopájeli tvorbou „krásného“ tónu, ale s hlubokou vnitřní pravdivostí se soustředili na to, co hudba vyjadřuje. Každý si z hudby bereme v určitém konkrétním okamžiku to, co nás posiluje. Poslouchala jsem tohoto Slavického krátce po návratu ze Staroměstského náměstí, plného křídou nakreslených křížů a jmen lidí, kteří nepřežili pandemii. Tolik ta hudba souzněla s mým rozpoložením, smutkem, bezmocí, že na tuhle chvíli nikdy nezapomenu.

Intimní hudba pro violoncello sólo Lukáše Matouška, napsaná v roce 1968, byla přirozenou spojnicí mezi Klementem Slavickým a následující skladbou Petra Ebena. Violoncellista přednesl Matouškovo zhruba pětiminutové dílko dospívající až k elegickému vyznění se zahloubaností a pěkně kultivovaným neostrým tónem.

Podobný přesah, který jsem zmínila u Slavického kompozice, má i Ebenova Suita balladica pro violoncello a klavír z roku 1955. I ona je nositelkou hlubokého, do mysli se vrývajícího obsahu, i ona byla téhož roku odměněna cenou – ve Velké jubilejní soutěži Svazu československých skladatelů. Opět vyzdvihuji neagresivnost Šístkova tónu, rezolutnost, k níž nepotřebuje ostré tóny, širokou výrazovou škálu – od tragičnosti upomínající na válečné reminiscence přes náznaky taneční živosti až po závěrečnou energickou Toccatu. Je třeba zmínit vynikající souhru obou partnerů, jak v obsahové, výrazové rovině, tak v technicky exponovaných pasážích – viz první příkře rytmizovaná věta Introduzione e Danza. Andante rubato a samozřejmé zvládání vysokých temp s dynamickou gradací a přesnou artikulací tónů.

Koncert bez posluchačů byl streamován a je možné ho kdykoliv zhlédnout na YouTube. Vzhledem k programu je to vynikající příležitost, jak si tyto cenné skladby v pozoruhodné interpretaci opakovaně připomenout.

Foto: Umělecká beseda / KlasikaPlus