pondělí, 12 listopad 2018 13:09

Filasovo poselství o naději

Autor:

 

„Klasickou mši za zemřelé obohatil skladatel o explicitní zaslíbení související se vzkříšením.“

„Vypjaté sólové party stoupající do vysokých poloh často obsahují chytlavé melodie.“

„Akustika tohoto ojedinělého prostoru, smývající mnohé dohromady, neumožňuje cizelovat detaily.“

 

IMG0877---foto-Martina-ehoov---lovk-a-Vra

 

Juraj Filas věnoval své Rekviem „Modlitba naděje“ obětem teroristických útoků. Pořadatelé tentokrát pražské provedení díla připsali při příležitosti stého výročí ukončení první světové války obětem válečných konfliktů – a protože bylo 11. listopadu, tak i válečným veteránům. V akustice katedrály sv. Víta, kde je velký dozvuk, vyzněla skladba především hodně monumentálně. Její melodičnost a posluchačská přístupnost, ani její poselství se však neztratily.

Klasickou mši za zemřelé obohatil skladatel v závěru v textu i v hudbě o zásadní prvek, o explicitní zaslíbení související se vzkříšením. Pozitivní a harmonizující náboj vložil do díla vědomě a autenticky – je přesvědčen jak o potřebnosti křesťanského pohledu na svět, tak o legitimitě návaznosti na krásu vtělenou do umění minulosti. Dílo, zkomponované a poprvé uvedené v minulém desetiletí a uvedené pak v roce 2011 v New Yorku s pěkným ohlasem k desátému výročí teroristického útoku a pádu budov Světového obchodního centra, hrála Filharmonie Hradec Králové už v pátek ve svém domovském sále. Koncert reprízovaný na Pražském hradě dostal v souvislosti s jubileem konce války a vzniku republiky rámec závažné umělecké i společenské události.

 

Y3A2253---foto-Martina-ehoov---lovk-a-Vra

 

Juraj Filas naplnil sedmdesátiminutové plochu hudbou plnou emocí, hudbou barvitou, dramatickou i kontemplativní, stupňovanou ve výraze až k horní hranici. Sólistům, zejména tenoristovi, ale i sopranistce napsal vypjaté party stoupající do vysokých poloh. Často obsahují výrazné, až chytlavé melodie. Základní hudební motivy a témata, která se během skladby logicky vracejí, si posluchač jednou provždy zapamatuje, ať už jde o charakteristické sestupné sekvence žalozpěvu, nebo o směle klenuté kantilény, vyjadřující a zároveň i povzbuzující naději. Filas je opravdový melodik s jistou rukou, co se týká proporcí, nasměrování a vyznění. A pokud celkové řešení a koncepce skladby připomene snad Verdiho Requiem, je to dojem vyvolaný nábojem hudby, neúprosným tahem kupředu, naléhavostí proseb i návraty tématu bouřlivé části Dies irae.

 

Y3A2260---foto-Martina-ehoov---lovk-a-Vra

 

Dirigent István Dénes měl úkol rýsovat zřetelné obrysy, povzbuzovat neutuchající interpretační zanícení a udržet napětí. Akustika tohoto ojedinělého prostoru, smývající mnohé dohromady, neumožňuje cizelovat detaily a v rychlejším tempu ani nedovolí pochytat všechnu krásu. Filasova skladba však s něčím podobným vlastně počítá, je modelována ve velkém měřítku. Nejkrásnější opojné kantilény má ve skladbě nesporně tenorista – a mladý americký sólista Matthew Plenk, kterého je možné slyšet i v Metropolitní opeře, je obdařil nádherně otevřeným hlasem, plnými výškami a dlouhodechým legatem. Sopranistka Anda-Louise Bogza měla podobně exponovaný part; místy ji trochu zrazovala intonace, ale v dramatičtějších částech a ve vrcholných a závěrečných pasážích díla přidala do celkového zvuku čistý, úctyhodný fond a potřebnou velkolepost korunovala. Romana Janála, zpívajícího v Hradci Králové, nahradil v Praze narychlo, ale plnohodnotně mladý barytonista Filip Bandžak, který se už před několika lety podílel v metropoli na studiové nahrávce díla. Kühnův smíšený sbor má ve Filasově Requiem Oratio spei podstatnou úlohu a splnil ji ve všech dynamických a výrazových proměnách výborně.

 

Y3A2178---foto-Martina-ehoov---lovk-a-Vra

 

Proslovů bylo v první půlhodině večera před hudbou až příliš, respektive byly až moc obsažné. Méně bývá více, i vzhledem k teplotě v chrámu. Nicméně nešlo jen o koncert, ale o slavnostní večer… O večer, který nejen hudbou, ale právě i slovy sděloval a utvrzoval některé důležité hodnoty.

 

IMG0850---foto-Martina-ehoov---lovk-a-Vra

 

Foto: Martina Řehořová – Člověk a víra

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.