středa, 10 březen 2021 15:26

Sukova Pohádka léta. Náročná, působivá, téměř duchovní

Autor:

„Sukovi se podařilo v zásadním a jedinečném díle inovovat symfonickou instrumentaci i formu natolik, že vzbudil pozornost, doprovázenou ovšem logickými názory, že jde o dílo náročné.“

„Jak originální je druhé intermezzo nazvané Slepí hudci…! Dvě harfy a nad nimi se proplétající nekonečná dvouhlasá melodie anglických rohů, jinak nic…“

„Skladba, mimořádně zajímavě, výstižně a proměnlivě instrumentovaná, vypráví ve volně vedených a plynoucích liniích slovy neuchopitelná niterná sdělení.“

 

99

 

Diváci kanálu ČT art České televize to neměli v úterý večer vůbec lehké. Přímý přenos koncertu České filharmonie z pražského Rudolfina nabídl dvě přemýšlivá symfonická díla, která nepůsobí ani trochu prvoplánově a přímočaře. Skutečnou „vážnou“ hudbu. Elgarův emotivní Violoncellový koncert vyzařuje krásnou melancholii, Sukova Pohádka léta se velkolepě a originálně pohybuje okolo průsečíku lyriky a expresionismu a chvílemi nádherně připomíná hudební impresionismus. Jakub Hrůša vtiskl večeru jistotu interpretačního názoru a punc silné empatie.

Americkou violoncellistku Alisu Weilerstein známe jako emotivní umělkyni. Violoncellový koncert Edwarda Elgara nicméně s dirigentem Jakubem Hrůšou a s Českou filharmonií podala tentokrát až překvapivě lyricky, spíše ztišeně, s klidem a i ve virtuóznějších pasážích bez přehnaných vášní, se zvýrazněnými návraty určujících motivů, s nádherně zpomalenými místy, v pomalé větě, která vyzněla jako intermezzo, slyšitelně okouzleně, jakoby láskyplně. Interpretace nezdůrazňovala kontrasty, až na první trochu předimenzovaný vpád celého orchestru po sólovém úvodu; slyšitelně podchycovala především celkovou jednotnou náladu skladby. Dílo z roku 1919, na svou dobu poměrně tradiční, dílo, které zásadním způsobem pomohla dostat do světového repertoáru v druhé polovině dvacátého století Jacqueline du Pré, zní dnes už definitivně jako zažité, známé, milé, melodické, podmanivé. V jejím podání, zachyceném v nahrávce, je i docela vášnivé. Violoncellisté ho vnímají jako jedno z nejdůležitějších pro svůj nástroj. Přesto je samozřejmě o něco rozvrstvenější a členitější, méně určité a tedy asi pro někoho i méně uchopitelné než Dvořákův Koncert h moll. Právě proto je dobře, že se v programu Elgarův Koncert e moll objevil.

 

104

 

Druhá polovina koncertu patřila Sukově hudbě, které se Jakub Hrůša soustavně věnuje a nadále hodlá intenzivně věnovat. V souvislosti s aktuálním natáčením Pohádky léta se spolu s filharmoniky podělil se zájemci u obrazovek o své vidění partitury. Možnost sledovat recenzovaný koncert spolu s televizním štábem přímo v sále zvýraznila kvality díla, které jsou evidentní, ale do obecného povědomí pronikají ještě stále pomalu. Orchestrální suita z roku 1909, fantazijní, básnivá, náladová, psychologizující, hodně expresivní i dost lyrická, místy až impresionisticky zbarvená, má svůj ryze hudební epický vývoj a emocionální náboj, ale také volný program, který se vykládá například jako „ozdravné působení přírody na duši stiženou ranami“. Vyjadřují ho – ještě trochu jinak – i názvy pěti vět. Hlasy života a útěchy, Poledne, Slepí hudci, V moci přeludů, Noc. Je tu trochu symbolismu a mystiky, hodně subjektivismu a výlučnosti, je tu velká fantazie a sváteční soustředěnost.

Sukovi se podařilo v zásadním a jedinečném díle inovovat symfonickou instrumentaci i formu natolik, že vzbudil ve své době značnou pozornost, doprovázenou ovšem logickými názory, že jde o dílo náročné. A to platí i po 111 letech: provádění Pohádky léta zůstalo jen u příležitostných, v zahraničí zcela vzácných počinů. Právě proto je dobře, že se v programu, ani trochu se nepodbízejícím televiznímu vkusu, dílo objevilo. Doba je – jen a jen v tomto případě a v tomto smyslu „naštěstí“ – mimořádná, a tak ČT art, zdá se, vzala od filharmonie to, co se nabízelo. Je spekulací, ale nelze se takovému dojmu zbavit, jestli by se na obrazovky Pohádka léta dostala, kdyby nebyla pandemie…

 

107

 

V téměř hodinové kompozici, druhém dílu volné Sukovy tetralogie (Asrael, Pohádka léta, Zrání, Epilog) jsme byli svědky mimořádně zasvěceného výkladu, neseného soustředěnou a detailní pozorností ze strany dirigenta i hráčů. V první větě zaujala závažnost vyprávění, široké fráze, práce s tempy a barvami, expresivní údery i přemýšlivě pokládaná zklidnění, řada dílčích sólových momentů, včetně vstupu koncertního mistra… Ve druhé větě, nedlouhém jakoby statickém intermezzu, přišly ke slovu sordinované žestě, výrazné kombinace dřevěných nástrojů… Jak rozdílné je toto Sukovo podmanivě mysteriózní „Poledne“ od Janáčkova výstižného hudebního líčení lesa s bzučícím hmyzem v Lišce Bystroušce…! A jak originální je pak hned druhé intermezzo nazvané „Slepí hudci“! Dvě harfy a nad nimi se proplétající nekonečná dvouhlasá melodie anglických rohů, jinak nic, mlčící orchestr… Jen před závěrem pak nedlouhé šikovné předání motivu viole a houslím a pak i ostatním smyčcům…

To je pětiminutový hudební výjev, který nelze zapomenout! Čtvrtá věta, mající v názvu přeludy, je pichlavým expresivním scherzem, s efektním tempem, budovaná ve velkých plochách, s tajemnými klarinetovými epizodami, s paprsky naděje v krátké codě… A finále, s širokými smyčcovými proudy a náznaky hymničnosti, propracovávající se ke zvážnění, ztlumení, zvroucnění a zároveň projasňování, bylo skvěle připraveným i provedeným završením skoro až duchovního poselství skladby…

 

111

 

Pohádka léta, mimořádně zajímavě, výstižně a proměnlivě instrumentovaná, vyprávějící ve volně vedených a plynoucích liniích slovy neuchopitelná niterná sdělení, je podle názvů vět jakoby spíše lyrická, ale výsledné dojmy se blíží víc k expresi, aniž by ji přitom Jakub Hrůša jakkoli zdůrazňoval a přeháněl. Čím dál blíž k závěru se ovšem do hudby tento večer krásně dostávala oduševnělá, nesnadno dosahovaná, ale přesto čím dál víc vnitřně prozářená krása, skutečná spiritualita.

 

108

 

Foto: Česká filharmonie

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.