„Svěží pětiminutová skladba pro sbor, jen něžně podbarvený pozitivem, má navnadit posluchače na pěkný sytý kompaktní zvuk komorního pěveckého seskupení.“

„Už první ze čtyř vět byla velmi energická – koncepcí hudby samotné, ale i provedením hudebníků, z nichž mnozí hráli doslova celým tělem.“

„Z mladické nerozvážnosti se tropí kdejaké nerozumy. Händel stvořil Dixit.“

V pondělí večer se streamovalo pro změnu z Brna. V Konventu Milosrdných bratří se sešla vybraná společnost: Bach, Mozart, Händel, Purcell, Corelli a Czech Ensemble Baroque. Společně stvořili půvabný hodinový program – a kdo o to přišel, ať spěchá na YouTube, možná, že tam záznam ještě chytí.

Czech Ensemble Baroque uspořádal další koncert z řady Bacha na Mozarta! Tito dva velikáni – koncertu, věřte, nebo ne, osobně přítomni – však přenechali v programu místo jiným. Nejprve zazněl Anthem Henryho Purcella v podání sboru a varhanního pozitivu a po něm pro změnu ryze instrumentální Corelliho Concerto grosso v D dur. Když se takto „představily“ všechny složky ansámblu, mohlo dojít i na hlavní trhák večera. Händelův žalm Dixit Dominus.

Co do kontrastu nezůstalo jen u obsazení skladeb – živo bylo i za dirigentským pultem. V Purcellově Anthemu ke korunovaci Jakuba II. Stuarta „I Was Glad“ se řízení ujala Tereza Válková. Zprvu se zdálo, že svěží pětiminutová skladba pro sbor, jen něžně podbarvený pozitivem, má navnadit posluchače na pěkný sytý kompaktní zvuk komorního pěveckého seskupení. Po jejím doznění se však ukázalo, že měla nenásilně navodit diskusi o závažné společenské problematice: zda má být žena dirigentkou, či nikoliv. Prodlevu při příchodu orchestru na pódium se totiž jali vyplnit průvodci večerem, pánové Bach a Mozart. Starší z nich, tentokrát evidentně pasovaný do role nabubřelce, vznesl zásadní námitky proti tomu, aby dirigovala žena. Se závěry krátké výměny názorů, jejíž průběh nebudu prozrazovat, nemohu jako sbormistryně souhlasit. A zdá se, že Tereza Válková také ne, když odcházela se slovy: „Já tady vůbec nemusím bejt. Ale sbor si beru s sebou.“

Tak se stalo, že orchestr na pódiu osiřel. A nepřidal se k němu ani dirigent Roman Válek, který v sále naoko žehlil předešlou situaci, takže velení nad ne nepočetným instrumentálním ansámblem převzala koncertní mistryně Dagmar Valentová. Smyčcový orchestr s continuem zahájil Concerto Grosso v D dur, op. 6, č. 4 Arcangela Corelliho. Už první ze čtyř vět byla velmi energická – koncepcí hudby samotné, ale i provedením vesměs stojících hudebníků, z nichž mnozí hráli doslova celým tělem. V druhé, lyrické větě se koncertní mistryně blýskla i krátkým sólovým vstupem, který připravil attacca přechod do třetí věty Vivace, s níž se navrátila počáteční energičnost. Přibližně desetiminutové concerto uzavřela čtvrtá věta Allegro.

Evidentně nepoučeni z předchozí „přestávky“, slovo si opět vzali Bach s Mozartem, kteří nás uvedli do díla posledního: slavného Dixit Dominus, které je výtvorem geniální mysli mladičkého Georga Friedricha Händela. Z mladické nerozvážnosti se tropí kdejaké nerozumy. Händel stvořil Dixit: aby uchvacoval umělce, okouzloval posluchače, štengroval dirigenty „kdo to dá rychleji“ a mučil bránice zpěváků.

Dixit Dominus je zhudebněným žalmem č. 110 „Řekl Hospodin Pánu mému…“ pro pětihlasý sbor protkaný mnoha sólovými úseky, či dokonce celými sólovými částmi. Těch se chopili Romana Kružíková, Pavla Radostová, Lucie Netušilová Karafiátová, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka. Někteří z nich se „dostali ke slovu“ dokonce o něco více, než je běžné, neboť jejich hlasům svěřil Roman Válek i začátek finální části Gloria Patri. Ale to bychom předbíhali.

Dixit je možná dílem, v němž by vokální party měly patřit spíš nástrojům, ale posluchači nabízí všechny možné variace a krásy lidského hlasu. Úderné sborové entrée ihned střídá sólová část pro alt – plná melismat a ozdob. A když ne těch předepsaných, tak přidaných interpretkou: Lucií Netušilovou Karafiátovou. Třetí číslo je naopak prostorem pro Romanu Kružíkovou, jejíž hlas se křišťálově třpytí v nebeských výšinách. Po sólech je opět čas na sbor, který v několika po sobě jdoucích číslech nabízí majestátní souzvuky, fugy naplněné tématy závažnými i něžně hravými, to vše velmi často zasazeno do rámce zběsilých běhavých pasáží. Andělské momenty v části Judicabit střídá peklo jedné z mých nejoblíbenějších částí: Conquassabit, kterou si interpreti také sugestivně užívají. Nutno dodat, že polovina krásy zmíněného Conquassabit tkví v jeho kontrastu s následující částí De torrente in via pro dva sólové soprány něžně podkreslované unisonem mužských hlasů. A Romana Kružíková s Pavlou Radostovou v něm zazářily. Neslyšet tuto úžasnou pasáž, neuvěřili byste, kolik disonancí a průzračnosti může znít současně. A pak už zbývá jen závěrečné Gloria Patri a jak jinak než finální fuga Et in saecula saeculorum. Amen, v níž to všichni pořádně nakopli.

Foto: Czech Ensemble Baroque / KlasikaPlus