„Taková ´přístupnost´ a komunikace s přítomnými posluchači je jednou z důležitých myšlenek konceptu domácích koncertů.“

„Kvality ansámblu vytryskly ve vší své expresivitě a i přes náročnost provedení díla jeho hra vyznívala ´jakoby nic´.“

„Vážný zájem expanduje do světa aplikací. A přátelé, máme se na co těšit.“

Říká vám něco Alma Quartet? Přiznám se, mně do včerejška ne. Ale s Royal Concertgebouw Amsterdam je to jiná. Tři hráči z kvarteta jsou členy tohoto renomovaného orchestru. V Praze nikdy předtím nehráli, i když o to měli zájem. A protože rostl a byl čím dál vážnější, octli se v Kobzově salonu plném natěšených lidí, nejlepšího červeného Primitiva za *** korun a ovzduší, které je charakteristické jen pro toto místo a formu produkce hudby.  A když akce skončí, s lehkou nostalgií a úsměvem se vám vracejí obrazy a rozhovory z předešlého večera…

Už avízovaný program dával tušit, že vyslechneme pár opravdových mňamek. Já jsem mlsná až na půdu a proto se mi z kombinace Glass-Dutilleux-Schulhoff sbíhaly sliny už několik dní dopředu. Primárius skladby i s malým historickým podkresem uvedl, což je ideální pro laické i znalejší posluchače. Taková „přístupnost“  a komunikace s přítomnými posluchači je jednou z důležitých myšlenek konceptu domácích koncertů.  Smyčcový kvartet č. 2 „Company“ Philipa Glasse byl původně zamýšlený jako hudba k divadelní adaptaci novely „Company“ Samuela Becketta z roku 1979. Typická glassovská naléhavost je dle mého názoru ještě intenzivnější právě v roli smyčcových nástrojů a toto čtyřvěté dílo ve mně vyvolalo vzpomínku na silný film Hodiny, inspirovaný osudem autorky Virginie Woolfové a jejím románem Paní Dallowayová. Glass, autor hudby k tomuto dramatu,  jakožto představitel minimalismu hledá a nachází způsob možná jasnějšího sdělení hudební myšlenky. Smyčcová arpeggia a repetitivní motivy, navzájem ze sebe čerpající  a přelévající se jeden do druhého, večer náležitě uvedly. Glass si, dle mého názoru, chytí každé ucho – a to je jeho kouzlo. Jako ostinátní rytmus šamanského rituálu.

Dále se pokračovalo v úplně jiném duchu. Henri Dutilleux svému dílu „Ainsi la Nuit“ vdechl život jen pár let před vznikem  „Company“. Naprosto odlišný charakter skladby je důkazem, jak pestrá je nabídka hudebního jazyka v druhé polovině 20. století. Sedm částí (attacca) nabízí snad všechny myslitelné a možné techniky hry na smyčcový nástroj. První houslista použil k popisu skladby slovo „psychedelické“. Musím si ho vypůjčit, protože vystihuje dojem z poslechu díky širokým výrazovým prostředkům, které jsou zde použity, avšak neznamená to absenci struktury. Dutilleux též používá hříčky s motivy, ale více ve vývojovém smyslu. Něco nastíní a to se objeví později v rozšířenější podobě, kolikrát máte pocit „déjà vu“, ale nejste si tím třeba tak úplně jisti, což může být právě ta psychedelie J. Nemluvě o atonalitě, glissandech z paralelních vesmírů nebo práci s tónovou řadou á la Druhá vídeňská škola. Mimochodem, Webern tu byl autorovi velkou inspirací. Kvality ansámblu zde vytryskly ve vší své expresivitě a i přes náročnost provedení takového díla jeho hra vyznívala „jakoby nic“. Zřejmě se tím vyznačují hudebníci, kteří mají nahráno opravdu hodně – a skutečně s těmi nejlepšími. Stali se mistry, kteří ovládli řemeslo, a pak taky, promiňte mi ten výraz, ale jinak to teď nejde, přestali řešit blbosti a začali si konečně hrát J. I v tomto smyslu je žádoucí harmonie, aby se umělec ve své intelektuálnosti a hráčském hnidopišství neztratil.  Člověk, který dokáže vidět v práci na sobě hru a skutečně tím žije, je prostě požehnaný.

A Erwin Schulhoff? Ten určitě byl také, i když se člověku vybaví smutné, až ironické okolnosti jeho úmrtí. Ensemble zahrál dva jeho smyčcové kvartety, při kterých jsme mohli zahlédnout odlesky vybroušeného diamantu. Nářez vášnivé rytmiky a její přesnosti v nacítění spoluhráčů vyvažovaly naprosto přirozené přechody do melancholických krajin a nálad Schulhoffovy hudby. Vždy mě u něj až mrazí předtucha války a židovského tématu, které se v ní ozývá.  Naproti tomu stojící groteskní flažolety, bartókovská živelnost, animálnost jakoby od Stravinského, vlivy jazzové hudby a bujaré veselí  klezmeru zněly v podání souboru tak, jako kdyby se vše popsané vtělilo do přítomnosti a prostoupilo celý prostor. Kvarteto hrálo strhujícím způsobem, chvílemi jako rocková kapela, na což snadno naskakovalo pohupující se publikum, potom zase uchvátilo pianissimy, kde si nikdo nedovolil ani špitnout. Inu, prostě magie. Dokonalá souhra, napojení a výrazová jednota. Druhý kvartet byl znatelně niternější a závažnější hlavně v pomalejších pasážích, i když mu nechybí nic ze schulhoffovské hravosti. Muzikanti dokázali úžasně odstínit obě díla, která byla zahrána po sobě ve druhé půli večera.

Namalovat slovy včerejší atmosféru je výzva, které se nedalo odolat. Došla jsem k myšlence, že máme s Tomášem Jamníkem a týmem Vážného zájmu společný cíl. Předat, přiblížit, rozšířit, probudit, vdechnout život, zprostředkovat… Každý po svém. Nicméně jedno je jisté, inspirace a zápal pro věc jsou nakažlivé – a když se na vlak naskočí, už je nezastavitelný. Vážný zájem totiž expanduje do světa aplikací a včera byla po přípitku představena beta (či spíše alfaJ) verze toho, jak bude vypadat a fungovat, což se fyzicky se vším všudy stane na jaře, pravděpodobně v dubnu. A přátelé, máme se na co těšit.

Založit svůj profil si bude moci muzikant, pořadatel a posluchač, dle své grupy si na mapě najde kýžený cíl působnosti, druh muziky, ansámblu či konkrétního umělce a přes messenger se doslova během pár vteřin může domluvit s druhou stranou. Neopomíná se bezpečnost a k dispozici bude hodnotící systém profilů a účtů, který eliminuje případné nepravosti. Aplikace je zdarma, k dispozici však bude i premiový účet, skrz který si posluchač bude moci „booknout“ slavného klavíristu, který má velmi nabitý repertoár, ale vy dáte téměř cokoli za to, aby vám zahrál na vašeho Petrofa (nejen) pro vaši drahou polovičku J. Fantastická myšlenka a „featura“ je hlavně budoucí mezinárodní dopad a schopnost aplikace propojit se s dalšími evropskými zeměmi. Například jako muzikant cestující za hranice tak můžete zakusit možnost odehrát koncert v pokojíku přímořské vily v Nice, v elegantním prostoru domu v Benátkách, kam se jen tak někdo nepodívá, či na zahradě vašeho budoucího kámoše na kraji cizího velkoměsta, kterým vás pak třeba provede.

Tato „appka“ bude mít větší společenský dopad, než se na první pohled zdá. Předznamenává návrat k osobní komunikaci, paradoxně a úsměvně skrz virtuální realitu, která nám bere spoustu věcí ze života, když si to neumíme pohlídat. Vážný zájem je produktem a vyústěním potřeby sdílet, hledat odpovědi, pochopit se – a to vše na dosah ruky. Promiňte, kliku! Včerejší pokoncertní socializace toho byla příkladem a snadno jste mohli zjistit, jak jsou hráči z Alma Quartetu milí a nabití lidé, se kterými si můžete pokecat o hudbě i všedním životě a navzájem se popichovat vtípky. Včerejšek bude v těch, kdo jsme byli přítomni, rezonovat ještě dlouho.

Pánové hrají ve složení: Marc Daniel van Biemen, Benjamin Peled, Jeroen Woudstra a Nitzan Laster. Zní vám to ležérně jako mně? Taky se tak vyfikli. V oxfordkách a za patřičně barevně zvolený pásek k botám měli zastrčená černá trička s nápisy či bez nich. Jedno z nich hlásalo: Black shirt without a message. Já však prostě viděla: Four black shirts with a borderless message.

Foto: Vojtěch Jouza