„Dessnerova skladba začíná bez okolků a celých dvacet minut zní jako efektní symfonické dílo, které má bohatě obsazenou sekci bicích.“

„Hudba, která sice není ani trochu minimalismem, ale přece jen má něco z jeho monotónnosti, přímočarosti a trochu i magičnosti.“

„Byčkov patří k dirigentům, kteří romantickou hudbu interpretují poměrně vášnivě.“

Česká filharmonie ve čtvrtek ze studia v Rudolfinu poprvé streamovala na sociální sítě a kanál you tube ve vlastní režii. Dirigoval Semjon Byčkov, sólistkami Koncertu pro dva klavíry současného amerického skladatele Bryce Dessnera byly sestry Katia a Marielle Labèqueovy. Výjimečná možnost sledovat koncert přímo v sále přinesla zjištění a utvrzení – intenzivní, naléhavé a až dojemné – že veškerá technická zprostředkování nemohou nahradit kontakt s hudbou znějící živě v prostoru. A také ujištění, že filharmonici, i když bez motivující a inspirativní přítomnosti publika, hrají na sto procent.

Živě streamované online koncerty mívají téměř vždy menší formát. I tento čtvrteční je, s krátkou přestavbou, naplánován na něco mezi sedmdesáti a osmdesáti minutami. Ve zvýrazněném okamžiku, na plně nasvíceném pódiu a ve fracích, vypadají a hrají filharmonici jako při regulérním koncertě. Jen ten šum v sále, potlesk, povstání všech na konci, odchody a příchody děkujících se sólistů a dirigenta chybějí… Jako na place při filmování: nezvýrazněný příchod, soustředění, vyčkávání, pomyslná klapka, proměna do naučené, i když spontánně hrané role… a po doznění hudby a zhasnutí reflektorů uvolnění k civilnímu chování. Diváka zastupuje kamera. Když nesvítí „červená“ a její čočky se tedy nedívají, veřejné představení nepokračuje a na pódium se s naprostou samozřejmostí vkrádá zákulisí.

Nejdříve je na programu česká premiéra Koncertu pro dva klavíry a orchestr Američana Bryce Dessnera, úspěšného čtyřicátníka s rockovým zázemím, autora písní, hudby k tanečnímu divadlu i k filmům a nakonec i koncertních skladeb. Jako skladatel vážné hudby se poprvé představil na albu Aheym. Hraje na něm i proslavené nekonvenční Kvarteto Kronos. Dessner, usazený v Paříži, přiznává řadu vlivů, mimo jiné z hudby Oliviera Messiaena, Francise Poulenca nebo Henriho Dutilleuxe. Koncert pro dva klavíry napsal pro sestry Katiu a Marielle Labèqueovy, které dílo poprvé hrály v dubnu 2018 společně s London Philharmonic Orchestra.

Skladba začíná bez okolků a celých více než dvacet minut zní jako efektní symfonické dílo, které má v partituře bohatě obsazenou sekci bicích nástrojů a které i oba klavíry používá primárně jako bicí nástroje. Dessner umí vpřed se hrnoucí proud hudby pozastavit, nebojí se strmých gradací a stejně rychlých ztišení, ale převažujícím výrazem je pravidelně rytmizovaná údernost, přehledná polytonalita, ale zároveň harmonická statičnost, setrvávání často kolem jednoho centra… a setrvale vysoká dynamika. Až monotónní naléhavost a tvrdě umanutá úpornost, vracející se k pětitónovému, někdy jen čtyřtónovému výraznému motivu, nikdy nepřesahuje únosnou míru; je nositelem dramatismu a napětí, naléhavosti a působivosti. O díle se lze dočíst, že v něm autor chápe dva klavíry „spíše jako jeden gigantický nástroj než jako dva kontrastní hlasy“. Posluchačský dojem tomu plně odpovídá. Sólové party, plné not, rychlé a brilantní, jsou vesměs součástí celkového zvuku, někdy integrovány, jindy v samostatném pásmu. Třívětý kontrastní rozvrh, i s epizodou podobnou ve třetí větě sólové kadenci, je propojen do jednoho proudu, převažují hlubší rejstříky, v nichž klavíry někdy zřetelně využívají naopak diskanty. Stejně jako začíná, bez okolků skladba také končí, a to nápadně podobně (ale přesto „po svém“) k motivu Beethovenovy Osudové. Výsledkem Dessnerovy osobité invence je efektní hudba, která vyzařuje sílu, hudba, která sice není ani trochu minimalismem, ale přece jen má něco z jeho monotónnosti, přímočarosti a trochu i magičnosti. A provedení? Dokonalé. 

Delší druhá polovina večera patří Třetí symfonii Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Víme o jeho hlubokém vhledu do Bachovy hudby, ale víme také, že je nefalšovaným romantikem. A víme, že vedle cesty po Itálii také desetkrát navštívil Británii. První impuls k symfonii zvané Skotská údajně vznikl už při první návštěvě, v Holyroodském opatství v Edinburku, ale dílo napsal až o třináct let později. Symfonie sice nemá mimohudební program, ale jako programní místy zní, zejména v dramatičtějších pasážích. A „skotská“ je, když vezmeme v úvahu dějiny i krajinu. Tóninou, náladou… Semjon Byčkov patří k dirigentům, kteří romantickou hudbu interpretují poměrně vášnivě. I tento večer ho inspirace a jeho přirozenost vede k temnějšímu, masivnímu výrazu. Skladba má vše, co patří k modernímu symfonickému zvuku: výraz, virtuozitu, jednotnost smyčců v tutti, krásná sóla dřevěných nástrojů… Zní však až trochu moc – brahmsovsky.

Foto: Petr Kadlec