„Roman Janál si ani nemohl přát lepšího partnera pro umělecké ztvárnění písní než Karla Košárka.“

„Dílo se krásně rozeznělo prostorem s příkladně klenutými dynamickými oblouky a přesně zakončenými hudebními frázemi.“

„Plzeňský podzim se asi bude tříbit a vyvíjet směrem k „mezinárodnímu festivalu zpěvu“.“

PLZEŇSKÝ PODZIM 2018 – nový festival pořádaný spolkem Česká píseň výrazně obohatil hudební život města. Šesti koncerty konanými v různých plzeňských prostorách (zahrada, koncertní sály, kostely) získal řady příznivců. Letošní první ročník příhodně zvoleným tématem „Československé století“ předložil svůj hlavní záměr, propagaci písní a zpěvu. Navázal ale také na velkou tradici pěveckých sborů a vůbec kulturní spolkové činnosti Plzně.

Pohlédneme-li do minulosti, pak už v roce 1862 tu vznikl velký pěvecký sbor Hlahol, později rozšířený o ženskou část a s kapelou střeleckého sboru postupně uváděl velká vokálně instrumentální díla jako Verdiho Requiem, Haydnovo Stvoření atd. Na tyto aktivity, pravda s několika přestávkami, navazovaly další sbory. Smíšený komorní sbor Česká píseň založil v roce 1954 Zdeněk Lukáš, tehdy dramaturg Československého rozhlasu v Plzni, původně pro natáčení lidových písní. Postupně rozšiřoval svůj repertoár, získával úspěchy na koncertech a festivalech doma i v zahraničí. Během let se u České písně vystřídala řada sbormistrů, v poslední době je jím hobojista a dirigent Vojtěch Jouza. Jako dramaturg Plzeňského podzimu vystřídal na pódiu všechny své profese.

Na tomto místě je třeba se blíž ohlédnout za druhou polovinou festivalu, konkrétně za třemi posledními koncerty. První se konal 15. října v kostele Všech svatých v Plzni Roudné, v jednom z nejstarších místních kostelíků, a jako každý festivalový večer měl své motto: Lidem dobré vůle. Výtěžek byl také použit na provoz sociální služby Osobní asistence Městské charity Plzeň. Byť daleko od městské hromadné dopravy, návštěvnost byla veliká. Jako balzám na duši zazněla Missa brevis op. 176 Zdeňka Lukáše, od jehož narození v srpnu uplynulo 90 let. Už před lety nastudované dílo se krásně rozeznělo prostorem s příkladně klenutými dynamickými oblouky a přesně zakončenými hudebními frázemi.

Se zájmem bylo očekáváno provedení rozsáhlejšího duchovního díla Sedm posledních slov Ježíše Krista na kříži. Autorem zpracování tohoto tématu, v hudební literatuře existujícího v mnoha podobách, je francouzský skladatel Charles Gounod. Dílo obsahuje osm částí včetně prologu a latinský text lemovaný působivou hudbou vysvětluje okolnosti jednotlivých Ježíšových sentencí. Je třeba ocenit snahu sboru o vyjádření základních emocí – bolesti, lásky, odpuštění a sebeobětování.

Závěr koncertu patřil Bohuslavu Martinů. Čtyři písně o Marii pro smíšený sbor z roku 1934 jsou autorovým prvním cyklem vytvořeným pro toto obsazení. České písni je zřejmě blízký esprit a půvab mistrovy hudby inspirované lidovou poezií (ze sbírky F. Sušila Moravské národní písně s nápěvy do textu vloženými). Zřejmě dobře míněným doplňkem sborového zpěvu á cappella byly dva vstupy V. Jouzy tentokrát jako hobojisty. Přednesl Fantazii č.6 d moll a č.7 D dur pro sólový nástroj G. Ph. Telemanna. Snad to ani nebylo třeba!

S velkým zájmem publika se setkal také předposlední koncert festivalu s podtitulem Česko – Slovenský recitál. Do Domu hudby přivedl 29. října opět barytonistu Romana Janála, který v Plzni vyrůstal a často se sem vrací zejména jako interpret písní. Ve spolupráci s klavíristou Karlem Košárkem přednesl čtyři z Dvořákových Milostných písní op. 83 hlasově perfektně, výrazem trochu naddimenzovaně. Do zcela jiného světa převedl návštěvníky podáním Čtyř písní pro baryton a klavír Jaroslava Krčka na texty D. Košíkové oslavující zpěv jako takový v názvucích středověkého folklóru formou jakéhosi kázání a to v dokonalé výslovnosti. Smysl pro stylovost pak prokázal podáním slovenského umělecky zpracovaného folklóru, ať už šlo o Nové slovenské písně Bohuslava Martinů, Slovenské národné piesne pre spev a klavír Mikuláše Schneidera – Trnavského, či sonórní Bačovské piesne pro barytón a klavír Eugena Suchoně. Roman Janál si také ani nemohl přát lepšího partnera pro umělecké ztvárnění písní! Je dobře, že Karel Košárek dostal také příležitost projevit se sólově. Jeho provedení Tří českých tanců Bohuslava Martinů bylo velmi osobité, po všech stránkách obdivuhodné.

Závěrečný koncert Plzeňského podzimu nazvaný In memoriam byl vhodně načasován. Uskutečnil se 2. listopadu, v den Památky zesnulých v jednom z největších plzeňských svatostánků, v kostele Sv. Jana Nepomuckého. Úvodní dílo přednesl Komorní orchestr Vladimíra Sommera založený a vedený Vojtěchem Jouzou. Byla to Studie pro smyčcový orchestr Pavla Haase, jednoho z výrazných a smutně proslulých terezínských skladatelů. Hudba z roku 1943 počínající polyfonně pevným rytmem, přecházející do hlubokých temných tónů, aby pak povstala k dynamičtějšímu a jasnějšímu závěru, byla přijata s emocionálním pochopením. Zásadním programovým záměrem večera bylo provedení Mozartova Requiem. Ke čtrnáctičlennému smyčcovému orchestru se přidaly nejnutnější dechové nástroje a sbor Česká píseň (cca 40 pěvců) doplnili členové místního chrámového sboru Schola u redemptoristů. Ze sólistů zaujala především sopranistka Simona Procházková, které dobře konvenoval tenorista Tomáš Kořínek. Méně zkušení pěvci, altistka Jana Piorecká a konečně i basista Jakub Hliněnský se svého úkolu zhostili se ctí. Dirigentovo pojetí upnuté především k dramatické síle Mozartovy hudby uspokojilo četné publikum. Dá se říci, že si Plzeňský podzim vydobyl své místo a pořadatelé mohou s klidným svědomím plánovat další ročníky. Budou se asi tříbit a vyvíjet směrem k naplnění ambicí „mezinárodního festivalu zpěvu“.

Foto: Andrea Vaisová, Zdeněk Vaiz, archiv Plzeňský podzim