„Zukalova hra je technicky i výrazově velice pestrá, je v ní slyšet mužnost a zároveň křehkost, koncentrovanost, ukázněnost i uvolněnost.“

„Slukovu skladbu zahrál se silnou naléhavostí a citem pro gradaci (a pauzy), přehledně ji vystavěl a jednotlivým pasážím dodal patřičné barvy.“

„Posluchač uvěří Kristině Vocetkové a Matouši Pěruškovi každý tón.“

Nadace Bohuslava Martinů zpřístupnila na svých internetových stránkách martinu.cz koncert vítězů soutěže, kterou pořádá. Koncert se uskutečnil loňského 9. prosince v pražském Sále Martinů a vystoupili na něm klavírista Matouš Zukal a Duo Bohémo – houslista Matouš Pěruška a violoncellistka Kristina Vocetková. Koncert proběhl bez diváků, píšeme o něm po zhlédnutí streamu.

Matouš Zukal své vystoupení zahájil Furianty op. 42 Antonína Dvořáka. Ty veřejně zahrál poměrně nedávno – na zářijovém klavírním maratonu Dvořákovy Prahy. Už tehdy se mu dostalo uznalého kritického ohlasu. Nyní i bez publika hrál v hlubokém soustředění, i z internetového záznamu posluchače strhne svým provedením, které je technicky vynikající, ovšem Zukal patří k pianistům, u nichž technika nepřebíjí výraz, emoce. Jeho hra je technicky i výrazově velice pestrá, pokaždé v jeho hře slyším mužnost a zároveň křehkost, koncentrovanost, ukázněnost i uvolněnost. V Osmi preludiích op. 181 Bohuslava Martinů se s empatií noří do každého tématu, které jednotlivé části cyklu přinášejí. Přirozeně tvoří vrcholy frází, nic nezní násilně. V Martinů preludiích převažují barvy, je tu drama i něha. Zukal je vždy jistý rytmicky, což dokázal v jazzem ovlivněných preludiích, které skladatel komponoval roku 1929 a věnoval je Mademoiselle Charlotte Quennehen, která se o dva roky později stala jeho ženou.

Matouš Zukal zakončil své vystoupení Sonátou per pianoforte Luboše Sluky. Uznávaný skladatel, narozený v roce 1928, složil Sonátu pro klavír z roku 1988 na paměť svého přítele a spolužáka z AMU, vynikajícího klavíristy Antonína Jemelíka (1930–1962), kterého zavraždila StB. Prvním interpretem díla byl v roce 1991 v Praze Aleš Bílek. Sluka byl toho názoru, že „hudba, i když je dokonale udělaná, ale nemá nápad, je k ničemu“. Jednovětá sonáta je plná kontrastů, melodických a rytmických proměn, působí dramaticky a klavírista v ní může ukázat své umění. Matouš Zukal tuhle příležitost nepromarnil, Slukovu skladbu zahrál se silnou naléhavostí a citem pro gradaci (a pauzy), přehledně ji vystavěl a jednotlivým pasážím dodal patřičné barvy.

Nadaný klavírista studoval pod vedením Jitky Němcové na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy a na Pražské konzervatoři ve třídě Iva Kahánka. V současné době pokračuje ve studiu u téhož pedagoga na Akademii múzických umění v Praze. Získal řadu významných ocenění v klavírních soutěžích, konzultuje u významných zahraničních profesorů, absolvoval mistrovské kurzy v norském Bergenu pod vedením Jiřího Hlinky, Leifa Ove Andsnese a dalších významných klavíristů. Na soutěži Nadace Bohuslava Martinů získal cenu za nejlepší provedení skladby Bohuslava Martinů.

Duo Bohémo, violoncellistka Kristina Vocetková a houslista Matouš Pěruška se stali komorními partnery během svého studia na Pražské konzervatoři. V současnosti studují komorní hudbu v postgraduálním programu na Ferenc Liszt Academy v Budapešti pod vedením Mező Pétera. Oba též uspěli v řadě mezinárodních soutěží. V listopadu 2019 se stali vítězi soutěže Nadace Bohuslava Martinů, obdrželi cenu za nejlepší provedení skladby Bohuslava Martinů a cenu pro nejlepšího účastníka v kategorii komorní soubory bez klavíru. Na koncertu se představili ve dvou skladbách. Nejprve zahráli Duo pro housle a violoncello č. 2 D dur H 371 Bohuslava Martinů, na závěr zvolili obtížnou Sonátu pro housle a violoncello Maurice Ravela.

Duo pro housle a violoncello č. 2 D dur H 371 Bohuslava Martinů je pozdním skladatelovým dílem, zkomponoval ho během čtyř dnů (28. června až 1. července 1958). Matouš Pěruška s Kristinou Vocetkovou hned v první větě ukázali, proč je jejich interpretace Martinů tak vysoce hodnocená. Bezchybná souhra, široká zvuková škála, zpěvné housle, nepřehlušující violoncello. Druhá věta byla v jejich podání cituplná, zahraná až drásavě (vrchol emoce v pizzicatu violoncella). Ve třetí větě – energické, ohnivé – hráli s nasazením jako pro plný sál.

Čtyřvětá Ravelova Sonáta pro housle a violoncello měla premiéru v roce 1922 a znamenala přelom v Ravelově hudbě: od barevnosti a elegance k disonancím. Je v ní slyšet vliv Stravinského a Schönberga. Drsnost číhá snad v každém taktu této na poslech ne příliš přívětivé kompozice. Ravel prý bojoval s prací tvořenou jen pro dva nástroje, ale na vynaložené invenci to znát není. Tato sonáta vskutku působí zvukově oproštěně, jako by se člověk přestěhoval z letního venkovského sídla do strohého funkcionalistického domu, možná místy nepřívětivého, jak napovídají ostrá pizzicata a drsné disonance druhé věty. Třetí věta začíná přívětivě, ale disonance na sebe nenechají čekat. Je neuvěřitelné, jak se z té líbeznosti stává až depresivní výpověď. Čtvrtá věta naznačila, že interpreti nemají technické obtíže a s lehkostí zvládají nesnadné záludnosti připravené skladatelem. Je radost slyšet takovou souhru a vzájemné porozumění. Posluchač v jejich podání uvěří každému tónu.

Nadace Bohuslava Martinů svou soutěží nejen propaguje a podporuje vynikající interpretace skladeb Bohuslava Martinů a seznamuje s nimi prostřednictvím vynikajících výkonů širší publikum, ale též podporuje pozoruhodné mladé umělce, kteří stojí na prahu své umělecké kariéry.

Foto: Dny B. Martinů / KlasikaPlus