neděle, 10 leden 2021 13:09

Výhra rozhlasových symfoniků

Autorka:

„Dirigentský styl Petra Popelky je neegoistický, nesebevzhlíživý, je to styl, jehož výsledkem je atmosféra, prožitek a uvolněnost muzikantů.“

„Ve strhujícím závěru nedali interpreti posluchači polevit v soustředění, vtáhli ho do každého taktu, dramatická hra sólisty se zcela prolnula s nasazením orchestru.“

„Dechové nástroje si pozorně předávaly vzájemně svá témata a byly ozdobou nejen první části suity.“

 

8

 

Mimořádný koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu bez publika zazněl v pátek 8. ledna v přímém přenosu na stanici Vltava a ke zhlédnutí a poslechu je stále na facebookových stránkách orchestru. Reprízu zařadil rovněž Český rozhlas D-dur, a to ve středu 13. ledna. Mimořádný však byl koncert i z jiných důvodů. Odehrály se na něm dvě premiéry. Poprvé SOČR řídil dirigent Petr Popelka a bylo to také poprvé, kdy si houslista Josef Špaček zahrál První houslový koncert Bohuslava Martinů. KlasikaPlus koncert vyslechla v prázdné Dvořákově síni pražského Rudolfina.

Vystoupení se SOČRem bylo vlastně pro třicátníka Petra Popelku návratem domů. Vždyť jako kontrabasista získával první orchestrální zkušenosti právě v tomto orchestru. Bývalý zástupce koncertního mistra kontrabasů ve Staatskapelle Dresden je dnes žádaným orchestrálním i operním dirigentem. A také skladatelem. V současnosti je šéfdirigentem Norského rozhlasového orchestru KORK v Oslu a hlavním hostujícím dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Podstatnější informace pro posluchače ovšem je, že Petr Popelka je osobnost, která dokáže navázat přátelskou komunikaci s hráči, která pak přirozeně plyne z pódia do hlediště. Jaká škoda, že na pátečním koncertě nemohlo publikum tento dirigentův dar znásobit! Popelka patří k rodu dirigentů s neokázalými, ale přiměřeně velkými, přirozenými gesty, muzikantům jde naproti nejen rukama, ale celým tělem. Charakterizovala bych jeho styl jako neegoistický, nesebezhlíživý, jehož výsledkem je atmosféra, prožitek a uvolněnost muzikantů.

 

10

 

To se prokázalo už v první skladbě večera Koncertu pro malý orchestr op. 34 Alberta Roussela. Zařazení této skladby, kterou její autor napsal v letech 1926–1927, mělo vzhledem k následujícímu houslovému koncertu Bohuslava Martinů svou logiku. Ve třicátých letech 20. století byl Martinů Rousselovým žákem, český skladatel Roussela velmi obdivoval. Roussel zase odkryl v Martinů neobyčejný talent. V třívěté skladbě, která na koncertě zazněla, upoutali rozhlasoví symfonikové svou pověstnou flexibilností a ukázněností. Je třeba vyzdvihnout výborné dechy, které se vyznamenávaly i v dalším programu, smyčce získaly temnou barvu, violoncella zádumčivost. Svým sólem upoutal koncertní mistr Vlastimil Kobrle.

Koncert pro housle a orchestr č. 1 H 226 zkomponoval Bohuslav Martinů v Paříži mezi červnem roku 1932 a únorem 1933 na objednávku houslového virtuosa Samuela Dushkina. Nicméně za skladatelova života nebyl proveden a po jeho smrti byl dokonce dlouho považován za ztracený. Až v roce 1961 jej muzikolog a sběratel Hans Moldenhauer koupil od kontrafagotisty Bostonského symfonického orchestru Boaze Pillera. Moldenhauer oslovil českého houslistu Josefa Suka a ten uvedl koncert ve světové premiéře v říjnu 1973 s Chicago Symphony Orchestra a Georgem Soltim. Deset dní poté jej Suk zahrál také v Praze s Českou filharmonií a Václavem Neumannem. Nahrávka této dvojice je dostupná v katalogu Supraphonu, připomeňme, že nedávno pořídil novou nahrávku obou houslových koncertů Bohuslava Martinů Frank-Peter Zimmermann s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky.

 

5

 

Josef Špaček o skladatelově Prvním houslovém koncertu mluví jako o technicky náročném, doslova „hraničně napsaném“, ale krásném. To potvrdil i svou hrou, neskonale zpěvnou, v lyrických pasážích až zhmotňující vše, po čem se skladateli stýskalo. Stojí za zamyšlení, jak Josef Špaček nakládá se svou virtuozitou. Neklade ji na odiv, neslouží mu k sebeprezentaci. Posluchač ji v koncertě Martinů vnímá, obdivuje houslistovu hbitost prstů, až samozřejmé vypořádávání se s technickými nároky, přesto však je „jen“ prostředkem k vyjádření myšlenek a emocí autora a také k přesvědčivému vyjádření vlastního pojetí.

 

4

 

Velký podíl na skvostném vyznění Martinů houslového koncertu měl Petr Popelka, který v orchestru nalezl vnímavého partnera. V první větě Allegro moderato hrál orchestr přesně až řízně, v pomalém Andante ztišeně, soustředěně, krásně vyzněla souhra viol, hoboje a klarinetu. Ani ve třetí větě Allegretto nebylo místa, kde by orchestr na okamžik přehlušil sólistu. Ve strhujícím závěru nedali interpreti posluchači polevit v soustředění, vtáhli ho do každého taktu, dramatická hra sólisty se zcela prolnula s nasazením orchestru.

Večer zakončila oblíbená symfonická suita Šeherezáda op. 35 Nikolaje Rimského-Korsakova, napsaná v roce 1888. Efektní zvukomalebná skladba je inspirovaná příběhy Tisíce a jedné noci a autorovými plavbami na moři – mimochodem, dramaturg Josef Třeštík si dovolil malý žertík, když na program zařadil díla dvou námořníků, Roussela a Rimského-Korsakova. Orchestr ve velkém obsazení se do úvodního tématu opřel s velebnou rozmáchlostí, v následujícím ztišení vynikly housle koncertního mistra Vlastimila Kobrleho. Sindibádův koráb plul po moři klidném i vzedmutém, zvuk symfoniků rostl v krásně budovaných dynamických frázích, dechové nástroje si pozorně předávaly vzájemně svá témata a byly ozdobou nejen první části suity nazvané Moře a Sindibádův koráb.

 

7

 

Dechy jsou v této skladbě nadmíru exponované – jejich hráči se musejí zhostit sól, ale mají i důležitou úlohu v rytmickém doprovodu. Zejména se to týká trubek, které se podílejí na gradování zvuku orchestru. To lze zaslechnout i v druhé části O careviči Kalenderovi, kterou zahajuje ústřední téma v líbezném sólu houslí. Až mámivě působily do sebe se vpíjející barvy houslí, hoboje (skvělý Zdeněk Rys) a fagotu. Třetí část Láska careviče a princezny obsahuje krásná sóla (klarinet, fagot, hoboj), s kterými si hráči pohráli, smyčce jim odpovídaly krásně měkkým tónem. Hravost a tanečnost této části vystihli hráči s půvabem, korunovaným něžným pizzicatem houslí. Poslední část Svátek v Bagdádu otevírají housle plné zoufalství, strachu a silné naléhavosti. Zlověstný charakter však změní harfa a tento zvrat způsobí, že housle jsou jejím zvukem uchlácholeny. Přichází sladký konec a uklidnění, krutost je ukonejšena a láska vítězí.

V Šeherezádě zvítězili i Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Petr Popelka. Výkon orchestru dal zcela zapomenout na podmínky prázdného sálu, a tím i sušší akustiky. Hutná barevnost i jemné odstíny, dialogy jednotlivých nástrojových skupin, precizní dechy, plasticita provedení, v němž nezanikl hlas jediného nástroje, to byly atributy provedení, které bude patřit k výhrám rozhlasových symfoniků.

 

3

 

Foto: Vojtěch Brtnický

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.