„Dramaturgie večera vznikala z přání důstojně, ale zároveň zábavně přispět k připomenutí sto pětadvaceti let od historicky prvního koncertu České filharmonie.“

„Večer otevřel Vjezd gladiátorů Julia Fučíka; následně posluchač jen žasl, kolik invence a profesionality čeští skladatelé ‚lehčí hudební múzy‛ prokazovali.“

„Na Novoročním koncertu České filharmonie 2021 zaznělo ve světové premiéře Concerto Grosso Jana Kučery, v jehož střední, meditativní část se odrazil ztichlý svět prvního lockdownu na jaře 2020.“

Ani současná, pro kulturu stále nepříznivá situace neodradila Českou filharmonii od uspořádání Novoročního koncertu. Zazněla na něm výhradně díla českých skladatelů, kterými dramaturgie předznamenala významný milník v životě tělesa. Koncert byl přenášen Českou televizí a je až do 8. ledna přístupný ke zhlédnutí na facebookovém profilu orchestru.

Nechtěnou, ale výstižnou předmluvu Novoročnímu koncertu České filharmonie, který z dosud liduprázdné Dvořákovy síně přenášela 1. 1. 2021 od 20 hodin přímým přenosem ČT na programu ČT art, obstaral už po poledni téhož dne slavný dirigent Riccardo Muti. Na závěr jiného Novoročního koncertu, tentokrát z Vídně, si před prázdným hledištěm, ale díky televizním kamerám čelem k divákům v devadesáti zemích světa, vzal slovo. A dobrou angličtinou nejenže připomněl – doufejme – neopakovatelné okolnosti tohoto vystoupení, ale především cosi nadčasového. Vzkázal totiž „politikům, prezidentům, předsedům vlád, zkrátka mocným tohoto světa“, aby o kultuře neuvažovali jako o volnočasové hračce, nezávazné ozdůbce, ale aby si naopak uvědomili, že právě v našich časech „je kultura potřebná“.

Jsem poměrně skeptický k tomu, že zrovna koncertům klasické hudby věnují pozornost ti, jimž jsou podobná slova určena; už Čechov si kdysi příležitostně zoufal nad tím, že beztak oslovuje „jen ty, kteří už vědí, zatímco ostatní to nezajímá.“ Jestli se ovšem přece jen někdo z těch, kteří o nás rozhodují, oněch magických – a sem tam tragických – „decision makers“, díval na večerní muzikantskou exhibici z Rudolfina, musel chtě nechtě smeknout. A to z řady důvodů.

Prvním byl způsob, jakým vedení České filharmonie v součinnosti s hlavním hostujícím dirigentem orchestru přistoupili k neokázalé poctě kulatého výročí. Tomáš Netopil mi řekl, že „dramaturgie vznikala z přání důstojně, ale zároveň zábavně a snad i trochu objevitelsky přispět k připomenutí sto pětadvaceti let od historicky prvního koncertu České filharmonie.“ Ten se, jak známo, konal 4. ledna 1896, takže na Nový rok 2021 chyběly do tohoto výročního data pouhé čtyři dny.

A tak se, jak Netopil uvedl, ponořili – dramaturgie orchestru i on sám – do filharmonického archivu. A potěšilo je, kolik půvabných skladeb ve stylu, jemuž se někdy tak nelahodně říká „vyšší populár“, nalezli. Či spíše si společně připomněli. Úmyslně se přitom soustředili na česká díla. Výsledkem byla postupně gradující kombinace jedenácti skladeb, jak od méně frekventovaných skladatelů této země, tak – v kýžené rovnováze – našich klasiků.

Večer otevřel triumfální pochod Julia Fučíka Vjezd gladiátorů, vzniklý mimochodem jen rok poté, co Česká filharmonie poprvé vystoupila veřejně. Tomáš Netopil zdánlivě doběhl na pódiu pozdě, zatímco orchestr už na pokyn prvního houslisty spustil – šlo ovšem o připomenutí dávného žertíku dlouholetého šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna, který to dělával podobně. A byl by se, mimochodem, nedávno dožil sta let, proto ta vzpomínka. Má ale ještě jednu příčinu. Úvahu zatím v podpalubí. Možná se právě Vjezd gladiátorů stane Novoročním koncertům České filharmonie průraznou znělkou?

Následně posluchač jen žasl, kolik invence a profesionality čeští skladatelé „lehčí hudební múzy“ prokazovali. Nejen Julius Fučík, ten „český Strauss“, v hříčce Starý bručoun či v rozevlátější kompozici Zimní bouře. Václav Trojan přispěl do celovečerního Trnkova animovaného filmu Císařův slavík z roku 1949 nápaditou hudbou včetně úsměvného Žabáka. Dlouho před ním rozehrál Oskar Nedbal ve svém valčíku Kavalír z operety Polská krev škálu orchestrálních barev. A Václav Vačkář zabrnkal vkusně na city svou Vzpomínkou na Zbiroh.

Druhým aspektem večera, hodným zaznamenání, bylo šikovně zvolené pořadí skladeb. Střídaly se ty, v nichž se soustředěným výkonem prezentoval celý orchestr, s kompozicemi zaměřenými na sólové výkony. To, jak si Ondřej Roskovec pohrával s fagotem ve Starém bručounovi, Robert Kozánek s trombonem v Žabákovi a Jaroslav Halíř s křídlovkou ve Vzpomínce na Zbiroh, bylo zábavné, zdánlivě velmi snadné, ale svým způsobem virtuózní. (Ani vcítění Václava Petra do violoncellového sóla ve Dvořákově Rondu g moll nelze opominout, to ale přišlo až v závěrečné sérii skladeb.)

Třetí klad koncertu se projevil zhruba v jeho polovině. A byla to jedna – řekněme – nadstavba v dramaturgii večera. Česká filharmonie si v rámci spolupráce s našimi soudobými skladateli objednala před více než rokem dílo od Jana Kučery. Představitele střední generace, přitom však už velice zkušeného skladatele i dirigenta. A muže s tvůrčím rozkmitem od – letmo řečeno – moderny po klasický fundament. (Však také, jak s úsměvem glosuje, má „doma Mou vlast, protože žena je Šárka a pochází z Tábora…“).

Na Novoročním koncertu České filharmonie 2021 zaznělo ve světové premiéře Kučerovo třívěté Concerto Grosso, v jehož střední, meditativní části se – slovy autora – „odrazil ztichlý svět prvního lockdownu na jaře 2020.“ To, že se tehdy vše zrušilo, však zároveň Kučerovi pomohlo k soustředění na tuto skladbu, jíž naplnil celý loňský duben. Nadějným vysvědčením pro životaschopnost Concerta Grossa bylo radostné zaujetí, s nímž skladbu interpretoval celý orchestr, dirigent Netopil a hlavně tři sólisté orchestru, které skladatel právem označil za „dynamické mládí“: houslisté Jan Mráček (29) a Jiří Vodička (33) a violoncellista Václav Petr (31).

Závěrečná část koncertu už nemohla nepatřit českým klasikům Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi. Kromě Polonézy z Rusalky, Ronda g moll a Slovanského tance č. 8 g moll zazněla také Skočná z Prodané nevěsty, kterou letos čeká nenápadné, ale důležité výročí. Před osmdesáti lety zazněla za mořem poprvé v angličtině. Stalo se tak 28. února 1941 zásluhou pěvkyně Jarmily Novotné. Tato oddaná vlastenka vycítila potřebu vzbudit uprostřed války – ale ještě před likvidací Heydricha a koneckonců i před Pearl Harborem – zájem amerických elit o osud světa obecně a Československa zvlášť.

K úvodnímu přípitku dirigenta Tomáše Netopila, jehož výkon s taktovou zraje jako víno, jsem v závěru večera připojil nabídku přání, které naopak mohou diváci věnovat jak členům České filharmonie, tak nám všem, kterým se po přímém kontaktu s publikem tak stýská. Se svolením dotyčné jsem ocitoval PF ve verších herečky Ivy Janžurové: „Tak jako cirkusoví koně, byli jsme zvyklí vběhnout do manéže. A najednou se přiřítil ten vir. Škubnul nám za otěže! Skončil-li teď ten krušný rok, tak není div, že přejeme si v příštím klusat zas jako dřív.“

Foto: Fb České filharmonie