„Jedním z nejrafinovanějších momentů čtvrthodinové skladby je její začátek. Škoda proto,  že začala do hluku publika.“

 „Dirigentské gesto Marcella Roty mě upoutalo už v prvních taktech.“

„Včerejší koncert svou energií, dobrou náladou a špičkovou interpretací proměnili v mimořádný.“

Český národní symfonický orchestr zahájil první listopadový den v Obecním domě novou sezónu. Na vyprodaném koncertě k dvacátým pátým narozeninám tělesa nemohl chybět šéfdirigent Libor Pešek, dále Jan Hasenöhrl, který v roce 1993 spolu s dirigentem Zdeňkem Košlerem ČNSO založil, Marcello Rota absolvující s orchestrem za poslední roky desítky koncertů po světě, a držitel Grammy, skladatel, aranžér a dirigent Vince Mendoza. Těleso je v poslední známé spoluprací s Ennio Morriconem a do jeho hostivařského nahrávacího studia jezdí natáčet hollywoodští tvůrci, z nichž za všechny lze zmínit Quentina Tarantina. Nesourodá hudební dramaturgie složená z děl klasiky, filmové hudby a jazzu byla připomenutím „toho nejpodstatnějšího, co Český národní symfonický orchestr v minulosti utvářelo“. Takže by se dalo říct, že šlo o takové „The best of ČNSO“.

Koncert byl koncipován do tří žánrových částí, které spolu neměly hlubší souvislost, kromě té výroční. Každá měla svého dirigenta – maestra žánru. Koncert začal téměř o deset minut později, ve foyer se podával welcome drink.

První abonentní koncert sezóny otevřela hudba Ludwiga van Beethovena. Na internetových stránkách orchestru byla sice v programu Beethovenova „Osudová“, ale o něco níž (v popisu koncertu) se hovořilo o „Ódě na radost pod taktovkou Libora Peška“. Byla jsem tedy napjatá, co uslyšíme. Suverénní nástup čtvrté věty Beethovenovy Osudové zaplnil Smetanovu síň Obecního domu velkorysým zvukem. Nevím, do jaké míry byla zvuková nevyváženost jednotlivých nástrojových skupin ovlivněna akustickými podmínkami přízemí sálu, ale bylo tomu tak u prvních dvou skladeb. Dechová sekce často přehlušovala první housle, a to i v místech, kde mělo znít téma. Příchodem dirigenta Libora Peška i potleskem publika bylo zřejmé, jak je s orchestrem za jedenáct let jeho vedení úzce spjatý.

O Ravelově Boleru toho již bylo napsáno mnoho. ČNSO se rozhodl pro „Bolero bez dirigenta“ jako vzpomínku na Zdeňka Košlera. Byla jsem zvědavá, jak si zrovna s Bolerem bez dirigenta poradí. Jedním z nejrafinovanějších momentů téměř čtvrthodinové skladby je, dle mého, její začátek. Velká škoda proto byla, že začala do hluku publika. A Bolero bohužel nepatří mezi skladby, které by svým nástupem usadily posluchače rázně do židlí. Nelze nezmínit, že nástupy tématu v některých žestích nebyly úplně stoprocentní a stejné to bylo i s ostinátním rytmem přednášeným trubkou, který lehce skomíral. Bolero je svou jednoduchostí skladbou komplikovanější, než se může zdát, a pro jeho vypointované crescendo tu pro mě osobnost dirigenta chyběla. Závěrečné tutti však orchestru přineslo jistotu a rozechvělo podlahu pod nohama.

První polovina koncertu byla kratší než samotná přestávka, což bylo možná způsobeno frontou na občerstvení delší než na dámské toalety!

Dnes již téměř zlidovělá melodie z kultovního filmu Francise Forda Coppoly Kmotr zahájila druhou část koncertu, která svou délkou předčila tu první o téměř dvacet minut. Pod taktovkou hlavně operního dirigenta Marcella Roty se orchestr proměnil na orchestr filmový. Vedle výše zmiňované následovaly ještě dvě skladby z filmů Frederica Felliniho. Hudba z Darmošlapů, kterou mohli posluchači slyšet vloni na Prague Proms, Mezinárodním hudebním festivalu, který ČNSO pořádá od roku 2005. A poslední z trojice byla hudba z filmu Amarcord. Dirigentské gesto Marcella Roty mě upoutalo už v prvních taktech. Přinášelo barevnost, vibrato, bylo vláčné jako mořské vlny, italsky ležérní a zároveň přesné. Dirigentova nehraná zúčastněnost si získávala mou pozornost stejně jako hudebník, který poslouchá každou znějící notu. Orchestr působil pod jeho taktovkou homogenně, byl si jistý svými nástupy a hrál s lehkostí. Z energie tělesa bylo patrné, že je v žánru filmové hudby jako ryba ve vodě. Otázkou vkusu zůstává aranžmá s bicí soupravou, které mi připomínalo taneční orchestry.

Jako třetí stanul před orchestrem dirigent, skladatel a aranžér Vince Mendoza, šestapadesátiletý rodák z Connecticutu spolupracující například s Bobbym McFerrinem nebo Stingem a píšící aranže na objednávku světových orchestrů. Jan Hasenöhrl byl společně s držiteli Grammy – Bobby Shewem a Randy Breckerem –  jedním z trumpetistů, kteří se pod jeho taktovkou představili v roce 2012 po boku ČNSO na mimořádném koncertě Trumpet Summit. A včerejší koncert svou energií, dobrou náladou a špičkovou interpretací proměnili v mimořádný také. A za zmínku rozhodně stojí nizozemský bubeník Martijn Vink a jeho rytmické umění. Původně jazzový standard Juana Tizola a Dukea Ellingtona „Caravan“, který posluchači mohou znát z děl Woodyho Allena nebo filmu Whiplash, byl pro mě vrcholem večera. Trumpetisté si užívali hudbu i jeden druhého, na sóla vzájemně reagovali uznalým pokyvováním hlav. Publikum reagovalo  potlesky jako v jazzovém klubu. Stejné nasazení předvedli sólisté i ve skladbě Thada Jonese Three and One a po bouřlivém potlesku ještě v přídavku. 

Dramaturgie koncertu k dvacátému pátému výročí orchestru splnila, co si předsevzala – ukázat na stěžejních skladbách minulých sezón svou všestrannost ve třech různých žánrech a znovu si zahrát s výjimečnými osobnostmi, které se po boku orchestru za čtvrtstoletí objevily. Bylo to jako poslouchat tři různé orchestry v jednom večeru – zvuk a energie se měnily s repertoárem a samozřejmě s dirigentem. Koncert by si zasloužil programovou brožuru, která bude obsahovat i jiné informace než jen ty totožné s internetovými stránkami orchestru a Wikipedií. Když jsem se po jazzovém přídavku rozhlédla kolem sebe, viděla jsem usmívající se a dobře naladěné publikum, ženská část se pak u východu Obecního domu usmívala ještě víc, protože každá z žen dostala před odchodem růži, což byl moc milý protipól welcome drinku.

Foto: Martin Malý