pondělí, 29 říjen 2018 07:57

Mahlerovo Vzkříšení jako symbol i událost

Autor:

„Naše existence má smysl, nic neumírá navždy.“

„A pak přijde ve ztišení celého aparátu téměř neslyšný začátek zpěvu sboru…“

„Publikum odpoledního koncertu reagovalo po doznění bouřlivě, až moc brzy.“

 

unname

 

Mahlerova Symfonie Vzkříšení 28. října na koncertě v Carnegie Hall byla uměleckou událostí - a pro ty, kdo věděli nebo chtěli vědět, také symbolickým připomenutím stovky let od vzniku samostatného Československa. Oba významy Česká filharmonie do New Yorku přivezla a oba s Pražským filharmonickým sborem krásně naplnila.

Semjon Byčkov v souznění s akustikou síně i s duchem skladby připravil publiku devadesátiminutový hudební příběh, cestu od bolesti a rozporuplnosti k naději, od starých dob k moderní budoucnosti, od apokalypsy k přesvědčení o věčnosti žití. Gustav Mahler svou Druhou symfonii nezamýšlel ani nekoncipoval jako křesťanské vyznání, ale jako metafyzické vyjádření prožitého zápasu, který si může probojovat každý člověk. Ostatně i Klopstockův hymnus, který skladatel vizionářsky zhudebnil mimochodem zrovna v době amerického působení Antonína Dvořáka, je spíše extatickým voláním než jen přiznáním k víře ve věčný život; a rozhodně ne liturgií. Mahler, ať už se bytostně vztahoval k židovské, nebo po konverzi ke katolické víře, z něj stejně udělal zcela moderní povzbuzení, které může být chápáno i docela světsky. Naše existence má smysl, nic neumírá navždy.

 

DSF0013cPetr-Kadlec

 

Provedení přineslo sytý mahlerovský symfonismus instrumentálních vět i jímavost i vznosnost částí vokálních. První pětadvacetiminutová věta je světem sama pro sebe. Osciluje mezi smutečním pochodem a pastorále, exponuje útržky a dílčí vrcholy, nechává zaznívat na krásných místech dřevěné nástroje a harfy, má působivé členění a předěly. Určitě by mohla být podána ještě kontrastněji, rozervaněji, s existenciálními propady, ne jen se vzdechy. V tom má v cítění Mahlerovy hudby Semjon Byčkov rezervy, jeho spektrum se pohybuje víc mezi póly lyriky a patosu, klidu a dramatismu, k rafinovanosti až tolik nedosáhne. Filharmonici by mu to tak určitě zahráli, kdyby od nich chtěl víc než převažující romantismus. Druhá věta v podobě ländleru s převažujícím zvukem smyčců vyšla už charakterističtěji, to znamená v tomto případě rozkošně. Ve scherzu, plném až jakoby pekelné ironie, mistrovsky instrumentovaném a výrazově stupňovaném, by opět mohlo být asi ještě víc kontrastnosti a výkřiků. Přesto se základní směřování symfonie vyjevovalo čím dál jasněji. V další části přichází sólo mezzosopránu s písní Urlicht, Prasvětlo – s niterně ztišeným intermezzem, kterému dala Elisabeth Kulman v pěkně vedených, nepřepínaných hudebních frázích dostatečně zřejmou prostotu a opravdovost. Poslední věta dává od počátku najevo, že v ní o něco opravdu jde, v podstatě o všechno – o poslední znepokojivé úvahy o lidské existenci i o nadějné přísliby, o poznání a rozpoznání podstatného. Hudba to vyjadřuje jednoznačně, nárazy se střídají s pochody, zvuk orchestru z pódia se mísí s hrou trubačů a bicích za scénou… A pak přijde ve ztišení celého aparátu téměř neslyšný začátek zpěvu sboru, mysteriózní okamžik, na který se čeká. Z něj pak postupně vyrůstá sopránové sólo. Tentokrát, obdobně jako přednedávnem při provedení v Praze, sbor i Christiane Karg začínali vsedě. Hudba jen pomalu nabírá na dynamické intenzitě. Stočlenný Pražský filharmonický sbor, který v Carnegie Hall vystoupil poprvé ve své historii, byl úžasný. Nesmírně působivě pak teprve po delší době, až po výzvě „připrav se žít“, i se sólistkou vstal, aby vygradovali finále. Semjon Byčkov dovedl celý aparát k velkolepému, působivému, ale přece jen ne monstróznímu vrcholu díla. Spolehlivý účinek se dostavil. Intenzita Mahlerova poselství vzbuzuje silné pohnutí a katarzi.    

 

DSF2412cPetr-Kadlec

 

K jeho Druhé symfonii mohou mít Američané silný vztah. Je u nich chápána mimo jiné jako umělecké povzbuzení na cestu vedoucí z těžkých, zdánlivě beznadějných situací. Zazněla tak v New Orleans po odstranění následků hurikánu Katrina. Ale zazněla tak rovněž dva dny po atentátu na prezidenta Kennedyho v roce 1963. Newyorská filharmonie měla tehdy hrát při státní příležitosti něco klasicky smutečního, nejspíš Verdiho Requiem, ale Leonard Bernstein bezprecedentně prosadil Mahlerovu Druhou - jako odpověď na násilí.

V kontextu stého výročí vzniku Československa je název Vzkříšení symbolem obnovení svobody, samostatnosti a státnosti a znovuzrození národa. To zní až prvoplánově. Ve skutečnosti přes svou hudební modernost a myšlenkovou závažnost může Symfonie Vzkříšení zastávat funkci jakéhosi oslavného a děkovného Te Deum. Což zní ale naopak sofistikovaně. Připojuje se k tomu nicméně zároveň ještě jedna rovina – Mahler se narodil na našem území. Československa se nedožil, ztělesňuje tedy rakousko-uherskou monarchii, jejíž historie se rokem 1918 uzavřela. Komplex všech těchto možných úhlů pohledu dává dohromady smysl a zasazuje druhý newyorský koncert na mapě letošního amerického turné do reality: běžní Američané asi skutečnost, že před sto lety vzniklo Československo (stejně jako Estonsko, Litva, Lotyško a další země) příliš nevnímají a neprožívají. Koncert nenesl žádné zřetelné označení, nebyl provázen proslovy. Jen bylo možné v programu číst poselství Semjona Byčkova s upozorněním, že „…právě dnes…“ a s pěknou úvahou nad naší historií. Převážná většina publika odpoledního koncertu tak reagovala po doznění skladby jen a jen na její hudební poselství a patos a na přesvědčivost interpretů. Reagovala bouřlivě, bezprostředně po doznění. Až moc brzy. Ihned. Mahlerova hudba přítomné povzbudila a nadchla…. Posvátné kontemplativní ticho, které bychom řadu dlouhých vteřin chtěli na konci takové skladby udržet a prožít my? V New Yorku to tak necítí.

 

DSF2455cPetr-Kadlec

 

Foto: Petr Kadlec, Veronika Paroulková

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.