„Zpíval v prázdném sále s krásně přiznaným dozvukem.“

„Ani ne hodinový program, patrně zkrácená podoba původního koncertního záměru, měl podmanivou atmosféru, bezchybný průběh, náboj mimořádnosti a vokální dokonalost.“

„Takovéhle online streamy samozřejmě mají smysl… Především v dnešní nenormální době.“

Festival Struny podzimu měl v pátek večer pražskému publiku zprostředkovat v Rudolfinu koncert německého kontratenoristy Andrease Scholla. Ze známých důvodů, doprovázejících boj s pandemií, nebylo sice možné projekt zrealizovat, ale neztratil se zcela. Pěvec, za doprovodu své partnerky, pianistky Tamar Halperin, natočil recitál ve Wiesbadenu a pořadatelé ho zveřejnili v původním termínu na webu a sociálních sítích. Hodinový program soustředil více než tucet písní. Jejich potemnělému naladění dala společný název balada Twilight People, Lidé soumraku.

Úpravy neveselých lidových písní nebo umělé písně s podobnou „podzimní“ náladou, vše z pera skladatelů dvacátého století. Takový byl Schollův projekt, velmi dobře vymyšlený, vybraný a sestavený. Jeho hlasu zvolený repertoár slušel. Šlo o jedinečný koncertní program, zvláště při vědomí, že si kontratenor spojujeme se starou hudbou, případně s hudbou soudobou. Tady měkké, flétnově kulaté falzetové barvy sloužily kantilénám pocházejícím z prostoru mezi oběma zmíněnými historickými póly či krajnostmi. Andreas Scholl zpíval v prázdném sále s krásně přiznaným dozvukem, obrazově snímán v detailu nebo v polocelcích, sám i s klavírem; vystoupení mělo jasně danou atmosféru.

Sestavu otevřela píseň The Rest z cyklu Wiping Ceramic Tiles od izraelsko-amerického skladatele Ariho Frankela. Text o pocitech a o naději je podpořen jednoduchou melodií, opakovanými motivy přerušovanými průzračně meditujícím klavírem; doprovod je až minimalistický, vokální linku tvoří dlouhé tóny, jen postupně rozechvívané, se vzácnými prosvětleními do dur.

Z cyklu Old American Songs od Aarona Coplanda zazněla attacca připojená ukolébavka The Little Horse. Nejprve jakoby v podobném duchu, ale po krátkém úvodu nakonec docela rychlejší píseň s dvěma polohami, využívající rozsah od hlubších po jasné vysoké tóny, které má třiapadesátiletý Scholl nadále opravdu krásné! Ze stejné sbírky byla i Coplandova píseň At the River, znějící jako opravdový tradicionál, ve výraznějším emocionálním oblouku, s bohatším doprovodem znělých akordů. Dalším skladatelem byl Benjamin Britten. Jeho úpravy lidových písní The Sally Gardens a Greensleeves jsou výrazně autorské, jakoby statické, záměrně trochu klopýtavé, zajímavě harmonizované, kroužící okolo, jen chvílemi doopravdy věrně sledující melodii.

Rozeklanější, rozevlátější melodie s konvenčnějším doprovodem – rozšířenou harmonizací a kratičkými mezihrami – přinesla píseň Silent Noon ze sbírky House of Life od Ralpha Vaughana Williamse. Přednesena neokázale, prostě, s nádherně čistou intonací a s přesně umístěným posledním vysokým tónem. Podobná byla i jeho píseň In the Spring ze sbírky Folk Songs of the Four Seasons.

Pozdně romantické, lehce dekadentní, trochu zasmušilé jsou Jugendlieder Albana Berga. Nejprve Wo der Goldregen Steht, o něco později Vielgeliebte schöne Frau a nakonec Ferne Lieder – píseň o pláči, nádherně procítěná kantiléna s přiznávkovým doprovodem. Krásná byla Brittenova úprava epické písně The Ash Grove s uvolněným, dost vysoko (až na poslední akordy) položeným doprovodem, který se potkává s melodií jen na některých tónech.

Po půlhodině rozdělil zpívání na několik minut sólový klavír. Jazz Study pojal John Cage jako improvizačně znějící studii s výrazným motivem v levé ruce, s náhlými akcenty a rytmickými proměnami. Posloužila jako absolutní kontrast.

Program vyvrcholil baladou The Twilight Pople z cyklu Two Poems by O´Sullivan od Ralpha Vaughana Williamse. Text pochází ze sbírky irského básníka Seumase O’Sullivana z roku 1905. Celou dlouhou první sloku tvoří pěvecké sólo bez doprovodu, teprve pro druhou se přidává jemnými jednotlivými akordy klavír. Píseň s poměrně komplikovanou melodikou vyznívá jako velká závažná úvaha. A kdo jsou ti „lidé soumraku“…? Slovy Andrease Scholla „…někdo, kdo na nás po setmění volá z korun stromů…“. Tedy snad „…duchové předků, těch, kteří odešli, ale přesto s námi mluví a nějakým způsobem sledují naše životy. Nejsou pryč, jsou stále přítomni. Každý, kdo někoho ztratil, ten pocit určitě zná…“

Po písni Tired ze sbírky Four Last Songs stejného skladatele následovala už jen jedna položka: Chalíl Džibrán (anglicky Khalil Gibran), libanonsko-americký básník, svou knihou esejů Prorok dodal Josephu Tawadrosovi, australskému skladateli a hráči na arabský drnkací nástroj oud, materiál k písni Beauty is Life. Má rozměr závažné balady, kterou otvírá pomalý pianissimový úvod. Prvními a pak i posledními tóny jsou jen vokály, zazpívané Andreasem Schollem nádherně rovně, s pouhým lehoučkým rozvibrováním před každou další změnou výšky tónu. Zpěv s textem následuje až po bouřlivě temné mezihře, je naléhavý, opakuje pár slov. Následují další zlomy a gradace, až působivá skladba končí podobně, jak začíná…

Recitál byl nesen interpretovým vyznáním, že má rád tvůrce, kteří do skládání či aranžování „nepromítají příliš své ego“ a dovedou posluchače přesvědčit, že „v jednoduchosti je krása“. Ani ne hodinový program, patrně zkrácená podoba původního koncertního záměru, měl podmanivou atmosféru, bezchybný průběh, náboj mimořádnosti a vokální dokonalost. Tamar Halperin doprovázela v jasném a silném napojení.

„Našli jsme nedaleko bydliště Andrease Scholla krásný sál ve Wiesbadenu, který docela nápadně připomíná pražské Rudolfinum, získali jsme německý štáb…,“ vypočítával v úvodu streamu šéf Strun podzimu Marek Vrabec a prohlásil: „Řekli jsme si, že vás nesmíme o tenhle zážitek připravit.“

Takovéhle online streamy samozřejmě mají smysl. I když to není totéž, jako přenosy z Metropolitní opery do kin, protože posloucháte jen doma, ať už se sluchátky na uších, nebo nahlas… Takže je potřeba jedním dechem dodat, že smysl mají především v dnešní nenormální době. Až to zase bude možné, až se vrátíme do obvyklého života, možná budou novou součástí nabídky. Ale nemohou nahrazovat opravdové živé koncertní projekty, hostování, umělecké události, hluboké osobní zážitky ze sledování ničím nezprostředkovaných výkonů a ve společenství s dalšími lidmi.

Foto: Prague Sounds, KlasikaPlus.cz, Fb festivalu