neděle, 28 říjen 2018 13:50

Filharmonici v Carnegie Hall aneb Podíl akustiky na polidštění Dvořáka

Autor:

 

„V pěti podlažích má síň na 2800 míst, pódium - mušle bez varhan – je široké a hluboké.“

„Alisa Weilerstein se dovede v nesmírném kontrastu, stejně extrémně, i zkáznit a ztišit.“

„Semjon Byčkov v koncertu i v Sedmé symfonii nacházel víc klidu, zamyšlenosti, opravdovosti a zvukové uměřenosti.“

 

unnamed-5

 

Výhradně Dvořákova hudba zněla v sobotu večer v New Yorku v podání České filharmonie a Semjona Byčkova. Koncert v zaplněné Carnegie Hall měl velmi srdečný ohlas. Orchestr zněl ve slavné síni měkce až téměř tlumeně, český klasik dostal od šéfdirigenta v Sedmé symfonii i ve Violoncellovém koncertě pěkné podněty. Krásně romanticky hrála i Alisa Weilerstein.

Česká filharmonie je na čtrnáctém americkém turné. Posledně, v roce 2014, hrála v Carnegie Hall po desetileté pauze. S Jiřím Bělohlávkem. Tentokrát se orchestr prezentuje v novém kontextu - s novým šéfdirigentem, umělcem, který není součástí české značky, ale přidává na misku vah opravdu kosmopolitní renomé. Jestliže minule se psalo o newyorském koncertě filharmoniků ve smyslu „…pozor, tohle je česká hudba…!“, nyní je možné se soustředit na tvrzení „…tohle je světový orchestr.“

 

DSF1760

 

Carnegie Hall je obrovská, v pěti podlažích má na 2800 míst. Široké a hluboké je pódium, mušle bez varhan. Velké těleso se na něm trochu ztrácí nejen vizuálně, ale i zvukově. Byla místa, kdy nejtišší dynamika v doprovodu sólistky přenášela do publika ze smyčcové části orchestru vlastně jen obraz - pohyby prstů na hmatnících, zvuk v podstatě ne. Ale byla to místa mimořádně působivá. Alisa Weilerstein hraje Koncert h moll vášnivě, výrazově hodně intenzivně, až ji to vede k přehnanému najíždění na některé klíčové tóny, ale dovede se na druhou stranu v nesmírném kontrastu, stejně extrémně, i zkáznit a ztišit. Dává se do hudby celá, hraje zaníceně, i v důrazech kultivovaně a zpěvně – a když v první, druhé i třetí větě postupně přijdou místa zamyšlení, nostalgie, lyriky, zjihnutí, dá jim k dispozici až vlasově tenký, ale přitom stále znělý tón; způsobí se zavřenýma očima chvilkové zastavení času – aby později naopak zase, stejně zaujatě, dala hudbě až pevnou, mužnou sílu. Dvořákův Violoncellový koncert je v jejím podání výrazově doširoka rozkročená, naléhavá a nádherná zpěvná skladba. Ne nutně jen „česká“. Nikdo nemá díky ní pochyb, že jde o jedno z nejkrásnějších děl koncertantní literatury vůbec.     

 

DSF1765

 

Semjon Byčkov si s Alisou Weilerstein podle posluchačského dojmu rozumí. Sám se jeví spíše jako umělec, který v romantické hudbě podporuje víc razantnost a hřmotnost než úzkostlivou kultivovanost a poetičnost. Tentokrát ale příjemně překvapil. Ve Violoncellovém koncertu a pak i v Sedmé symfonii nacházel víc klidu, zamyšlenosti, opravdovosti a zvukové uměřenosti. V symfonii, která je ve Dvořákově odkazu temnější než jiné, podtrhl nejen vyhrocenou závažnost, ale i mnohé přemýšlivé plochy a dařilo se mu víc než v předcházejících provedeních tohoto díla naznačit i jeho poezii. Podstatný podíl na takovém dojmu musí mít akustika sálu. Orchestr v něm zněl ztišeně, ale hlavně ještě výrazněji kulatě, měkce a propojeně než jindy, ani v nejvyšší dynamice nebyl zvuk přehnaně masivní nebo nekorigovaný, což se v poslední době dalo se Semjonem Byčkovem u Dvořáka zaslechnout. Zvukové danosti sálu mohly určitě pozitivně ovlivnit výsledný dojem - ale možná ovlivnily i dirigentovo cítění.

 

DSF1983

 

Filharmonici přinesli do obou skladeb to nejlepší, krásné harmonie i sóla dechových nástrojů, plnost smyčcového zvuku, tvárnost a vláčnost. A do dvou Slovanských tanců jako přídavků ten nejvlastnější „český“ vklad – tanec, poezii, radost, líbeznost, lyriku i nepřeháněnou břesknost.     

 

unnamed-10

 

Síň nechal postavit nedaleko jižního okraje Central Parku filantrop a obchodní magnát Andrew Carnegie, původem skotský průmyslník, a to z podnětu mladého dirigenta Waltera Damrosche. Projevil se jako vizionář - v roce 1891 byl ještě střed města mnohem jižněji, zástavba se tímto směrem rozrůstala až později. Na festival uspořádaný k otevření sálu pozval proto jako lákadlo nejznámějšího skladatele té doby – Čajkovského.

Od Dvořáka tu hned v říjnu 1892 zaznělo Te Deum. A pak v prosinci následujícího roku jeho Devátá symfonie. S ohledem na její setrvalou mezinárodní popularitu je to určitě nejdůležitější světová premiéra, která se v této síni kdy odehrála. To vše posluchači přichází bezděky na mysl. I to, že právě tady dirigoval Gustav Mahler nebo debutoval Leonard Bernstein. Že tu hrál Firkušný a že tu hráli Bohuslava Martinů. Oba bydleli téměř doslova za rohem… Až do 60. let byla Carnegie Hall domovem Newyorské filharmonie. Hlavní sál nese jméno houslisty Isaaca Sterna. Právě on se významně zasloužil o to, že po postavení nového sídla Newyorské filharmonie - o něco severněji v Lincolnově centru - nebyla Carnegie Hall zbourána.

 

unnamed-4

 

Zdá se skoro neuvěřitelné, že by něco takového bylo možné, ale americká věcnost se projevuje i při koncertech. Nemají přehnaně vznešenou atmosféru. Publikum reaguje po skladbách spontánně až bouřlivě. Je oblečeno a chová se mimo hudební produkci stejně jako v kině, kabáty se dávají samozřejmě pod sedadlo a po koncertě tu zůstanou použité programy poházené stejně jako noviny někde v metru. Ostatně, síň je, nebo přinejmenším bývala, velmi univerzální. Zněla tu během let nejen klasika, ale i jazz, hovořil tu norský polárník Amundsen a Chaplin zde uvedl premiéru svého filmu The Kid. Vystupovali tu politici a hrál zde dokonce cirkus.

 

unnamed-3

 

Přesto to nijak nesnižuje důležitost, kterou má vystoupení v tomto sále pro renomé České filharmonie. Ani to nepoznamenalo uměleckou závažnost její hry nebo krásu Dvořákovy hudby. Jen kontext je prostě jiný. A za týden? Vystoupí zde jiný světový orchestr, potom další. Století od obnovy samostatnosti a pocity z výjimečnosti české hudby prožíváme samozřejmě my víc než Američané.

 

unnamed-12

 

Foto: Petr Kadlec, Veronika Paroulková

 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.