„Festival přišel o svůj rituál, o pro pořadatele elektrizující moment, kdy se začnou plnit sedadla v obecenstvu, a možná tento stimul mohl chybět i interpretovi.“

„Bach by se vpravdě divil, ale myslím, že by se mu to líbilo. Pokud by tedy pochopil zběsilý, možná infernální flažoletový taneček s lámanými rázy a důrazy ve třetí závěrečné větě.“

„Následovala bolestná, zádušní a nesmírně krásná Malinconia, v jejímž závěru zaznělo jakési fiddlerské poselství.“

Každoroční podzimní konání festivalu Lípa Musica letos naráželo na pandemickou kolizi, hrálo se nejen z radosti, ale také o čas. Ve vzduchu visel zákaz konání koncertů, a tak se stalo, že měl festival přijít o jeden ze svých letošních dramaturgických vrcholů. Ale nepřišel. Navzdory všem omezením se Josef Špaček ve svém sólovém recitálu divákům představil, a sice v režimu online.

Koncert hostila Oblastní galerie v Liberci a konal se ve vzdušném atriu někdejších císařských lázní. Festival přišel o svůj rituál, o pro pořadatele elektrizující moment, kdy se začnou plnit sedadla v obecenstvu, a možná tento stimul mohl chybět i interpretovi. Večer, který jsem vnímal tak netypicky a smutně z domova za počítačem, načala Bachova Sonáta č. 1 pro housle. Pro toto mé nastavení začala příznačně skladba Adagiem, které představilo logického Bacha, s krásnými dlouhými a vypovídajícími smyky i povinnými rozklady tvrdících akordů. Elegantní progrese harmonií vyvrcholila do krásného konce věty. Dlouhé tóny ladily k vysokému, akusticky spřízněnému prostoru, byla opravdu škoda tu nebýt a necítit to chvění.

Následovala Fuga Allegro s instrumentálně těžkými, v důrazných pasážích až tvrdě zahranými momenty, které byly v kontrastu s dlouhými tóny. Řekl bych, že Bach si právě těchto kontrastů rád užíval. Po ní zaznělo lehce taneční, ale nijak veselé Siciliano. Presto už zastihlo Josefa Špačka řádně rozehraného a on zde předváděl prstokladovou ekvilibristiku v neskutečném tempu. Závěrečná věta dodávala až posud veskrze něžnému a ladnému dílu dramatické vyvrcholení. To bylo v souladu s předcházejícím duchem skladby, z jejíž podstaty bylo na konci ždímáno co nejvíce šťávy. Na této Bachově skladbičce je snad nejsmutnější, že je tak brzo odehraná. Člověk by neměl problém se do sonáty zabořit, meditovat si v ní a nechat v sobě pudit myšlenky.

Ale od toho jsme u počítačů neseděli. Naopak bylo třeba se záhy přeprogramovat na další kus, kterým byla Sonáta pro housle č. 2 a moll Eugèna Ysaÿe, která byla uhnětena z docela jiného těsta. Na druhou stranu, jak se ukázalo záhy, si přes modernější výstavbu neodporovala s dříve uvedeným Bachem. Byla rovněž dynamická, zato plná impresionistických aluzí. První část byla bouřlivá i tklivá, velmi mnoho not a výpovědí na pozadí čehosi většího, tušeného. Následovala bolestná, zádušní a nesmírně krásná Malinconia, v jejímž závěru zaznělo jakési fiddlerské poselství, zdáli na nízkých strunách s velmi – na hraně hratelnosti – pomalými smyky, které najednou patřily do jiné houslové školy a projevu a byly nesmírně originální.

Závěrečné Les Furies bylo načnuté úvodem v pizzicatu. Po něm už nastala experimentálně napsaná hlavní část věty, ve které byly patrné jisté náznaky prahudby či lidového přístupu k harmonii, aby nakonec přešla v bryskně hranou absolutní modernu. Jak jsem uvedl, toto moderní, bryskní, obrazotvorné i závažné dílo svými rozklady akordů vlastně Bacha z úvodu v náznacích připomínalo. Bach by se vpravdě divil, ale myslím, že by se mu to líbilo. Pokud by tedy pochopil zběsilý, možná infernální flažoletový taneček s lámanými rázy a důrazy v závěrečné větě.

K dialogu obou mistrů, Bacha a Ysaÿe, došlo i v druhé části koncertu. Tu načal opět Bach, a sice Partitou č. 2 d moll. Pětivětá skladba dávala myslet na strukturu Bachových suit, střídání pomalých a rychlých vět, které zapadaly do tematických rázů barokních tanců. Dílo ale rovněž, zejména v rychlých pasážích, dávalo myslet na postupy vivaldiovské. Skvostně, s jakousi pompou a dramatičností, přecházející v nadpozemskost, byla zahrána především předposlední Gigue závěrečná Chaconna.

Závěrečnou skladbou programu byla Sonáta pro housle č. 4 e moll, opět od Eugèna Ysaÿe. Tento kus znovu poodkrýval Bachovo poselství ukryté kdesi v Ysaÿově podvědomí, byl o poznání melancholičtější. To utvrzovaly i opět angažované pizzicatové momenty odkazující na rytmiku barokních tanců. Byl to Ysaÿe pokornější, méně dramatický, stále modernější, ale přitom ctící odkaz velikánů minulosti. Dá se říci, že to bylo absolutně nadčasové houslové dílo, které bylo zejména ve chvílích angažované probublávající moderny skutečně virtuózně interpretováno. Výborná oscilace zvuku byla přes elektronické médium relativně silně a dobře podaná.

Všemu chyběl pouze potlesk, který by rozčísl obrovské ticho úžasu, které by zde jinak určitě několik vteřin po odehrání poslední noty viselo ve vzduchu. Tímto skvělým, leč pouze onlinovým završením se předčasně uzavřel letošní ročník Lípy Musicy. Na shledanou u muziky v lepších časech.

Foto: Martin Špelda