„Autorem Velké suity z opery Příhody lišky Bystroušky je sám Jakub Hrůša, který se tak zařadil po bok velkých dirigentů předchozích generací, Václavu Talichovi a Františku Jílkovi.“

„Z různých sekcí orchestru se ozývají líbezné motivy, které díky dokonalému provedení dýchají svou vřelostí a poetikou.“

„Dirigent nezřídka častuje své hráče úsměvy a někteří z nich mají i při očividném nasazení čas mu je vracet.“

Pátek 16. října měl být tečkou za letošním ročníkem festivalu Janáček Brno, kterou symbolicky napíše brněnský rodák Jakub Hrůša se svým orchestrem Bamberští symfonikové. Všichni víme, že se některé koncerty posledních dvou týdnů nestihly uskutečnit, a tak festival Janáček zůstává vlastně neuzavřený. Nicméně ta slavností tečka zůstala na svém místě, jen se k posluchačům dostala prostřednictvím streamovaného koncertu přímo z Bamberku.

Kdo zapnul přímý přenos z bamberské síně Joseph-Keilberth-Saal, pojmenované po prvním šéfdirigentovi tělesa, mohl se jednak kochat krásným koncertním sálem, kterému dominují mohutné varhany, jednak zahlédl také notně prořídlé řady místních návštěvníků, které připomínaly spíše účast na veřejné generálce. Jak jsme zjistili později, skromné publikum svou pochvalou za výkony orchestru vydalo za plný sál.

Orchestr už sedí na svých místech a rozehrává se. Prakticky s úderem sedmé hodiny vchází do sálu Jakub Hrůša. Jistěže jsem ho v posledních letech viděla na dirigentském stupínku vícekrát, přesto mi bleskne hlavou, že sympatický mladý dirigent už není tím mladíčkem, který na nás po celou dobu mého studia shlížel z čestné vitríny na chodbách brněnského gymnázia zvaného Jaroška, jehož je absolventem. Nyní vítá místní publikum v němčině, a přestože německy chytám jen každé třetí slovo, cítím, že je v jeho projevu cosi nesmírně uklidňujícího, vyrovnaného. Ne, že by takový projev nemohl mít už jako teenager, ale pod usměvavou tváří čerstvého maturanta jsem si ho takto nepředstavovala… Poté se obrací ke kameře a plynule přechází do češtiny, aby přivítal i diváky festivalu Janáček Brno. Vyjadřuje přání přinést v této komplikované době i skrze stream koncertu pozitivní náladu do myslí i srdcí posluchačů – a já myslím, že se mu to spolu s orchestrem povedlo.

V první půli koncertu je na programu Suita z opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka. Je nazvaná dokonce „Velkou suitou“, jelikož trvá okolo pětačtyřiceti minut. Autorem této verze suity je sám Jakub Hrůša, který se tak zařadil po bok velkých dirigentů předchozích generací, Václavu Talichovi a Františku Jílkovi, kteří zpracovali Bystroušku do suit před ním. Jakub Hrůša se snažil naplnit suitu další symfonickou hudbou, která předchozími zpracovateli zůstala nepovšimnutá, a odtud plyne také její značný rozsah.

Už první tóny nás okamžitě přenášejí do prostředí lesní mýtiny pokryté mechem – tak jako sama opera. Hudba plyne, dirigentova gesta jsou vláčná i ostrá, poetická i bouřlivá, přesně jako se náhle a často mění nálada Bystroušky. Orchestr se stává takovým „němým“ průvodcem v ději opery, který místo slovy vyjadřuje svými legatovými frázemi, štěbetavými vstupy i něžnými sóly dechových nástrojů.

Jistě, všechny mrzí, že orchestr nemohl přijet do Brna osobně, ale i na této situaci lze najít něco pozitivního. Například bychom, usazení v sále, nikdy nespatřili hráče z tolika úhlů a z takové blízkosti, jako nabídly kamery. Marek Eben jednou, když jím moderovaný nejmenovaný pořad přecházel na HD, poznamenal, že on sám vnímá tuto zkratku jako „hnusný detail“, kterému je jako účinkující vystaven. Ovšem, umělcům mohou kamery působit i jistý diskomfort, avšak všechny detaily, které jsme díky streamu mohli vidět my, podle mě byly veskrze krásné. A poklona režii i týmu, který se o přenos staral!

Druhé pozitivum streamu? Přestávka, ve které nám organizátoři festivalu nabídli rozhovor s Jakubem Hrůšou – pochopitelně předtočený (nebo se dirigent umí fakt rychle převlékat, ale hodiny ukazující přibližně čtvrt na čtyři mluví spíš ve prospěch první hypotézy). Rozhovor se točí zejména kolem spojení dvou autorů tohoto večera – už slyšeného Janáčka a Richarda Strausse, jehož Alpská symfonie nás čeká v druhé půli koncertu. Záměr dirigenta tkví v porovnání dvou velikánů téže generace, kteří shodně nacházeli inspiraci v přírodě (v čemž nás utvrzují i dnešní skladby), avšak každý ke kompozici zvolil absolutně jinou cestu. Už jejich počáteční body byly na míle vzdálené (Janáčkovo pozvolné zrání a Straussův velkolepý, byť někdy skandální start) a jejich cesty mířily na jiné světové strany, přesto se oba dobrali výsledku v podobě největších operních skladatelů své doby.

Ke Straussově Alpské symfonii se na pódiu shromáždilo podstatně mohutnější, až monstrózně veliké obsazení – jak také jinak, když se orchestr v čele s Jakubem Hrůšou chystal zdolat alpský vrchol. Programní symfonie, která prochází dvaadvaceti částmi příběhu, představuje jeden den od rozbřesku po soumrak. Začátek, který líčí ještě setmělou noční krajinu těsně před východem slunce, je naprosto magický. Temnotu noci ztělesňují fagoty a hluboké žestě, které poté začnou svým zatím zešeřelým světlem protrhávat nástroje vyšší. Noc se žene ku rozbřesku nabalováním dalších a dalších nástrojů, dynamicky i intenzitou pohybu. Je den.

Orchestr nás vede lesní cestou, prochází podél potoka i po rozkvetlých lukách. Z různých sekcí orchestru se ozývají líbezné motivy, které díky dokonalému provedení dýchají svou vřelostí a poetikou. Alpy prozatím ukazují svou vlídnou tvář. V části „Na horské pastvině“ slyšíme dokonce kravské zvonce a „jódlování“ dechových nástrojů. Co je na světě krásnějšího, než svěží zelená louka sevřená v náruči horských výběžků? Sedím na zemi svého pokoje a sleduji koncert na obrazovce počítače, ale jako bych tam díky Bamberským symfonikům byla.

Dirigent nezřídka častuje své hráče úsměvy a někteří z nich mají i při očividném nasazení čas mu je vracet. Nejvíce si toho všímám u prvního violoncellisty, jehož komunikace s dirigentem je prostě krásná, a snad si toho všimla i kamera a často nám tento kontakt zprostředkovává.

Přibližujeme se k vrcholu, cesta se stává stále prudší, zeleň luk zůstala za námi a šlapeme jen po kamení. Horský masiv projeví svůj hrozivý majestát, ve srovnání s nímž je člověk tak maličký, bezmocný tváří v tvář síle přírody. Strauss nás vede „špatnou cestou“ a po „ledovci“ a připraví i „nebezpečné okamžiky“. Přesto se náhle cestovatel ocitá na vrcholu, zvedá se mlha a naskýtá se rozhled do nekonečné dálky. A orchestr znovu dokonale ztělesňuje tu dojímavou sílu okamžiku, když člověk stane na vrcholu hory, vyčerpaný, a přesto naplněný energií, kterou mu skýtá nepopsatelně krásná, majestátně ohromující a přitom uklidňující atmosféra hor.

Při sestupu nás chytne bouře – hudba víří a zuří jako běsnící živly, biče deště šlehají téměř fyzicky do obličeje. Pak vřava náhle utichá, sólo varhan a horny nastoluje božský klid v potemnělé krajině, která se potápí do temnoty hlubokých nástrojů a snáší se do náruči noci. Dozní poslední akord, ale ruce dirigenta zůstávají nahoře ještě hodnou chvíli a sálem se rozprostírá hrobové ticho. Přítomní posluchači respektují dirigenta a sami vstřebávají všechny dojmy, které jim orchestr s Jakubem Hrůšou během uplynulé hodiny zprostředkoval. Když jeho ruce klesnou, strhne se opravdu bouřlivý potlesk, který se svou intenzitou (minimálně skrze reproduktory) vyrovná zaplněnému sálu.

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno, který jsme díky jeho streamované podobě mohli vychutnat v pohodlí svých domovů, byl vskutku velkolepý. Nepochybuji o tom, že tato odloučená forma koncertu zapůsobila jako lákadlo na mnoho posluchačů, kteří se nyní o to více těší, až Jakub Hrůša s Bamberskými symfoniky zavítají do Brna osobně.

Foto: Bamberger Symhoniker / archiv KlasikyPlus