„A náhle se nástroje propojí a posluchač je svědkem nové kvality, synergie povýšené do absolutního porozumění.“

„Jan Fišer, Tomáš Jamník a Ivo Kahánek nenechají posluchače v emocích bloudit ani utopit se a bezpečně ho dovedou domů.“

„Klavír v rukou Johanny Hanikové zněl jednou lehce příjemně, pak zas vzdorovitě, hra Anny Paulové byla jako vždy mnohotvárná – tu nevinná, tu rafinovaně svádivá, Ludmila Pavlová hrála i ty nejobtížnější pasáže s nonšalantní jistotou…“

Jako bychom uplynulý víkend všichni – muzikanti i posluchači – chtěli načerpat do zásoby sílu, energii a zážitky, které poskytuje živá hudba. Koncerty se konaly ve velkých i malých městech, v hudebních sálech i menších prostorách. Nikdo nedokáže odhadnout, na jak dlouho se budeme muset bez onoho zázraku tvoření interpretace teď a tady obejít. Je potěšující, že i při zvýšené obezřetnosti se posluchači neobávali koncerty navštívit. Jako tomu bylo v Sále Martinů na pražské HAMU na sobotním matiné 10. října a na nedělním koncertu v Chodovské tvrzi 11. října. V sobotu se zaskvělo Dvořákovo trio, v neděli pak dámy ze souboru Mucha trio.

Dvořákovo trio a cesta domů

Český spolek pro komorní hudbu pozval k prvnímu koncertu svého dopoledního cyklu superstar českého komorního nebe – Dvořákovo trio. Pánové Jan Fišer, Tomáš Jamník a Ivo Kahánek okouzlují publikum každým svým vystoupením – naposledy jsme toho byli svědky na festivalu Dvořákova Praha, kde Ivo Kahánek čaroval s klavírním Dvořákem, violoncello Tomáše Jamníka bylo nepřeslechnutelné v komorních seskupeních a Jan Fišer jistě a elegantně vedl podvakrát Českou filharmonii na pozici koncertního mistra. Jejich výkony patřily k těm, na které se ani po dlouhé době nezapomíná. Když však hrají spolu, dostavuje se jiný posluchačský zážitek. Posluchač se dychtivě zaposlouchá do tématu rozvíjeného v houslích, ve violoncellu, v klavíru, nechá se unášet samozřejmou technickou bravurou i muzikálností, emocionalitou, prožitkem hráče… a náhle se nástroje propojí a posluchač je svědkem nové kvality, synergie povýšené do absolutního porozumění.

Ano, jeden z posledních koncertů před nástupem zpřísněných opatření měl přidanou hodnotu – lačnost posluchačů načerpat silné dojmy a vědomí umělců, že hrají naživo možná naposledy na dlouhou dobu. A přitom obě strany dobře vědí, že se bez sebe vzájemně neobejdou, že k výměně energie během streamovaných koncertů prostě nedochází. Možná i z těchto mimohudebních důvodů bylo silným zážitkem jednověté Elegické trio č. 1 g moll Sergeje Rachmaninova, překypující melancholií, v závěru až smutkem, truchlivostí. Interpretace pánů Fišera, Jamníka a Kahánka přimrazila, dojala, vynesla do výšin, odkud posluchače opatrně snesla zpátky na zem.

To Trio pro housle, violoncello a klavír B dur, op. 11 „Gassenhauer“ Ludwiga van Beethovena mělo onačejší náboj. Humor, jiskřivost a rozvernost této skladby kontrastovaly s předcházející a muzikanti s chutí a viditelným potěšením předvedli své další rejstříky. Velkorysé skladatelovo nakládání s motivy otevřelo prostor pro vychutnání si jemnůstek hry jednotlivých hráčů i souhry plné radostného rozpoložení. Zmíním vroucné Jamníkovo violoncello ve volné větě Adagio a třetí větu Tema con variazioni hrající si s devíti variacemi na někdejší populární melodii z opery Josepha Weigla L’amor marinaro, kterou si lidé ve Vídni hvízdali na ulicích (die Gasse – odtud název tria „Gassenhauer“). Průzračnost Kahánkovy hry (dlouhotrvající trylek!) i zábavný dialog smyčců přivedly posluchače na jiné, elegismu prosté myšlenky.

Ony jedinečné – a dnes už považované za samozřejmé – interpretační kvality se vrcholně prokázaly v Klavírním triu g moll, op. 26 Antonína Dvořáka. Bolest, kterou skladatel prožíval po smrti svých dětí, vtělil nejen do kantáty Stabat mater, jejíž skica vznikala v tomto období, ale též do tohoto tria, citově rozjitřeného, meditativního, vážného… Hravost předcházejícího Beethovena jako by byla ta tam, dominovaly výrazová vřelost, vroucnost, tolik slyšitelná v překrásném sólu Tomáše Jamníka ve druhé větě, dramatičnost, vášnivost, ale i tanečnost scherza. Dvořákovo trio vyniká – alespoň podle mého názoru vzácnou vyrovnaností intelektu a srdce: v jejich hře jsou okamžiky, kdy vnímáte promyšlenou výstavbu skladby, nádherná sóla i trojjedinost interpretace. A pak přijdou momenty, kdy emoce získají navrch a vhrknou slzy do očí. Ovšem – pánové Fišer, Jamník a Kahánek nenechají posluchače v těch emocích bloudit ani utopit se a bezpečně ho dovedou domů. Taková je jejich interpretace Dvořáka, taková byla i jejich interpretace Sukovy Elegie, kterou zvolili jako přídavek.

Mucha trio posluchače povzbudilo

Velmi slušnou účast měl i koncert, který se konal následujícího dne a uzavíral minimálně na dva týdny možnost slyšet živou hudbu. Na Chodovské tvrzi v rámci tamějšího cyklu Jedenáctého na Jedenáctce vystoupilo Mucha trio – houslistka Ludmila Pavlová, klarinetistka Anna Paulová a klavíristka Johanna Haniková. Podobně jako jejich zkušenější kolegové z Dvořákova tria mají i ony za sebou individuální sólové koncerty a dosažené úspěchy v podobě vítězství či laureátství na významných soutěžích a spolupráci s renomovanými kolegy a orchestry. Dramaturgie večera byla pestrá a pozitivní. Na úvod zaznělo Mozartovo Trio pro housle, klarinet a klavír „Kegelstatt“, které Mozart složil pro svou žačku – klavíristku a svého přítele, klarinetistu Antona Stadlera. Vynikající instrumentalistky si s touto skladbou pohrály, zaujaly jemným zvukem, krásnými frázemi a interpretační lehkostí.

Kromě Mozarta byli na programu i dva autoři 20. století a dvě skladby současných českých skladatelů. Milostně-nostalgická skladba Štěpána Pokorného Vzpomínky na Podkrkonoší, inspirovaná tamější lidovou písničkou, připravila interpretkám pěkné příležitosti zaskvít se v různých polohách – tu bylo slyšet jazzově znějící klarinet, jinde ostré místy až nelibě znějící housle vyvažované něhou klavíru. Ani Chvíle před rozjasněním Martina Kuxe nebyly pro posluchače jen výplní části večera. Zdánlivá představa probouzejícího se dne tu asi není na místě, spíše jsem slyšela ona mračna, která zahalují vztah dvou lidí, a chvíle končí vysílením obou aktérů. Zaujala Anna Paulová, která umí klarinet takřka neslyšitelně rozechvět a vzápětí ho přivést k rozzlobené výčitce.

Virtuózní a strhující byla vlastní Stravinského úprava baletní hudby Příběh vojáka do pětivěté suity, která naturelu všech tří hudebnic velmi vyhovovala. Dámy předvedly skvělou sehranost, energičnost a vášnivost, rovněž i mnoho poloh své hry. Klavír v rukou Johanny Hanikové zněl jednou lehce příjemně, pak zas vzdorovitě, hra Anny Paulové byla jako vždy mnohotvárná – tu nevinná, tu rafinovaně svádivá, Ludmila Pavlová hrála i ty nejobtížnější pasáže s nonšalantní jistotou, valčík v jejím podání vedl do záhuby, disonance a naléhavá ostinata se valila jak neregulovaná řeka… Hráčky ze sebe vydaly všechno a ještě před přestávkou připravily vrchol večera. Ten zakončily Triem pro housle, klarinet a klavír Arama Chačaturjana, temperamentní skladbou s arménskými motivy. Zaujala tu svou citlivostí i výbušností Johanna Haniková, líbezným dialogem houslistka a klarinetistka a překrásně barevná souhra všech tří mladých žen ve zvukově-rytmické ploše druhé věty. V závěru se na posluchače valila taková přemíra energie, že ji bylo třeba trochu „zkrotit“ přídavkem. Zazněl Šostakovičův Waltz zahraný v nádherném zvukovém souladu a slyšitelným hráčským porozuměním.

Foto: Petr Chodura, Pixabay 

Video: ilustrační