„Z úvodní Toccaty na pozadí konce světa skutečně až mrazilo, následující Fuga zvolnila a ubrala na fatalitě, ačkoliv se z ní nevytratila závažnost a sdělení.“

„Posluchači jsou možná obecně uvyklí či mají v povědomí hlavně duchovní varhanní hudbu, Corelliho Concerto byl ale vysloveně rozverný kus.“

„Koncert vyvrcholil Händelovým Gloria. Jednalo se o velmi procítěně zahranou a mobilizující melodii, jejíž poslech dával jistý komfort a důvěru v cokoliv, třeba v to, že se bude dál hrát.“

Ještě se stále hraje, říkal jsem si už trochu s podivem, když jsem se chystal ne nedělní koncert Lípy Musicy v České Lípě v bazilice Všech svatých. Letošní ročník festivalu se stále kymácí pod poryvy, které s sebou nese mimořádná situace, ale jeho strom stále pevně stojí. V neděli uvedl místo původně zpívaného projektu náhradní program, varhaníka Vladimíra Roubala a trumpetistu Miroslava Kejmara.

Ve vzduchu se skutečně vznášelo něco zvláštního. Člověk nevěděl, jestli místo na regulérní koncert nejde na závěrečný, pokud ano, tak na jak dlouho, co pak, vrátíme se ke koncertům v rouškách, bez roušek, vrátíme se ke koncertům vůbec..? V tomto smyslu a ve světle těchto úvah působil program, jehož hudbu zprostředkovávaly toliko varhany a trubka, zásadně a tak trochu zádušně, takové requiem za bezstarostnou dobu, která prozatím pominula.

Zachova Toccata v úvodu tyto závažné myšlenkové pochody potvrdila, při pohledu do partitury jednoduché dílo bylo provedeno velmi silně, naléhavě a sugestivně a naplnilo prostor baziliky, kde jsem zažil už vícero koncertů, ale snad nikdy tak silný zvuk. Z úvodní Toccaty na pozadí konce světa skutečně až mrazilo, následující Fuga zvolnila a ubrala na fatalitě, ačkoliv se z ní nevytratila závažnost a sdělení, opět skvostně podtržené a rozložené v závěru skladby.

Vzápětí se však program oddálil od soundtracku ke katastrofě a stal se jistým cestopisem evropské varhanní hudby 18. století. Nejprve se tyto cesty vydaly do Itálie, kde se k varhanám v Corelliho Concertu D dur přidal mistr svého nástroje, trumpetista Miroslav Kajmar. Corelliho Concerto bylo po úvodním zmrazení vlastně veselým kusem, který emočně netrýznil, spíše velmi jemně a opatrně sděloval určitou naději, zprávu o možných lepších světech. Rozhodně tento kus konejšil, zejména v Sarabandě, či roztančil v Gavottě. Posluchači jsou možná obecně uvyklí či mají v povědomí hlavně duchovní varhanní hudbu, toto byl ale rozverný kus.

Následovala Suita du deuxième ton z pera francouzského skladatele Louise-Nicolase Clérambaulta. S ní byla zpět emociální deka, která volala po pokoře každého, kdo se pod ní ocitl. Toto dílo ale nerozebíralo posluchače v celé délce, byly v něm i klidnější pasáže, které ale i tak naťukávaly podvědomí či jakési velmi osobní, kamsi uklizené vzpomínky a myšlenky.

Largo z pera dalšího Francouze, Jeana-Baptista Loeilleta, dávalo vyniknout interpretační jistotě trubky, pro kterou byly skladba s velmi jemným a decentním varhanním doprovodem napsána. Byla to velmi milá, čistá a neafektovaná skladba. Obdobná charakteristika by mohla platit i pro následující d´Andrieuovu Fugu d moll pro varhany, nyní bez trubky.

Naproti tomu opět závažná a emociálně na hraně byla interpretace dalšího českého skladatele na programu, totiž Josefa Ferdinanda Segera, jehož Toccata náležitě zhutnila studený prostor baziliky Všech svatých. Dále následovalo posluchačsky libozvučné a příjemné Händelovo Largo. To přineslo do koncertu velkou dávku něhy a laskavosti a velmi příjemně se poslouchalo.

Varhaník Vladimír Roubal je znám jako interpret, ale také jako velký improvizátor. Svou vlastní adaptaci Bachovy hudby uvedl bez pompy, pokorně a s láskou k předloze. Byť se nejednalo o čistého Bacha, ale pouze o geniálního mistra zimprovizovaného, bylo z hudby jasně patrné, nakolik Bach skutečně všechny své současníky i nástupce převyšoval a kolik mnohovrstevnatosti dokázal varhanní hudbě dát. Před tím se nejde nesklonit.

A když máte v kostele trubku a slušný nástroj s varhaníkem, potom je přeci škoda neuvést Albinoniho Adagio, které bylo provedeno velmi svobodně. Trubka zde nečekanými variacemi mimo hlavní známý motiv rozpracovala a jaksi zmodernizovala a zuniverzálněla. Když uvádíte tak známé dílo, musíte to zkrátka udělat dobře, toto provedení ovšem bylo výsostné.

Do Anglie zavítal varhanní cestopis variacemi na téma Johna Downlanda, což byl kus radostný a veselý a zároveň skutečně anglosaský. Tedy ne snad strohý, ale určitě bez zbytečných příkras. Za ty šlo případně považovat Roubalovo improvizační vstupování do klasikových motivů. Vzápětí koncert vyvrcholil Händelovým Gloria. Jednalo se o velmi procítěně zahranou a mobilizující melodii, jejíž poslech dával jistý komfort a důvěru v cokoliv, třeba v to, že se bude dál hrát. Nebo, když se nebude hrát, že se budou kout plány, aby se zase hrálo co nejdříve. Varhanní koncert v České Lípě nebyl Requiem za kulturu v tomto roce. Naopak, bylo to velmi posilující.

Foto: Lukáš Marhoul