„Najít těsně před koncertem významného umělce, který navíc zná oznámený repertoár a má volný termín, se rovná takřka zázraku.“

„Technicky klade Kodályova sonáta na umělce vysoké nároky. Marc Coppey je zvládal s neuvěřitelnou lehkostí.“

„Jsou to skvělí hudebníci, říká o PKF Marc Coppey.“

PKF – Prague Philharmonia se snaží ve svém donátorském programu přivést do Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě vždy některého z nejlepších mladých umělců. Tentokrát to měl být István Várdai, mladý maďarský violoncellista, který vyhrál prestižní soutěž Prix Montblanc pro nejtalentovanějšího mladého umělce světa. Jenže Česko na světové covidové mapě zčervenalo, maďarská vláda zavřela hranice a ani přes intenzivní jednání, takřka až do poslední chvíle, se nepodařilo Isvánu Várdaiovi vycestovat. Týden před koncertem se musela hledat náhrada.

Najít těsně před koncertem významného umělce, který navíc zná oznámený repertoár a má volný termín, se rovná takřka zázraku. Ten se managmentu PKF – Prague Philharmonia podařil. Záskok na poslední chvíli přislíbil Marc Coppey, jeden z nejpřednějších světových violoncellistů. Chráněnec Mstislava Rostropoviče a Yehudi Menuhina vyhrál v osmnácti letech Bachovu soutěž v Lipsku a od té doby jde od jednoho úspěchu za druhému. Profesor violoncella na Conservatoire National Supérieur de Musique de Paris (škola odpovídá nikoliv naší konzervatoři, ale HAMU) vede masterclasses v Evropě i Asii. Dlouhodobě spolupracuje s Pražákovým kvartetem, se kterým nejen koncertuje, ale s nímž nahrál i několik CD. Jeho repertoár je nesmírně široký, od Bacha až po desítky současných skladatelů z celého světa, kteří píší skladby přímo pro něj.

Při přípravě koncertu bylo logické, že původně nasmlouvaný sólista, István Várdai, zahájí koncert dílem svého velkého krajana Zoltána Kodálye. Kodály psal svou Sonátu h moll pro violoncello sólo, op. 8 během první světové války a vtělil do ní všechen svůj vzdor i naději. Ač byla dokončena už v roce 1915, premiéru měla až po skončení války v roce 1918 a velmi brzy se stala jedním z nejhranějších děl pro violoncello sólo. Od dob Johanna Sebastiana Bacha a jeho Suit pro sólové violoncello to bylo první dílo věnované tomuto nástroji jako nástroji sólovému. Kodály v něm uplatnil svá studia lidové maďarské hudby (parlando-rubato), ale zároveň i nové skladební postupy. Od pentatonických kořenů přechází k oktatonicismu a chromaticismu. V sonátě najdeme vlivy od gregoriánského chorálu přes Bacha, klasicismu a romantismu až k Debussymu. Kodály také používá změněnou skordaturu, když struny G a C ladí o půltón níže. Tím se mu podařilo rozšířit tonální, dynamický a výrazový rozsah nástroje. Technicky klade sonáta na umělce vysoké nároky. Marc Coppey je zvládal s neuvěřitelnou lehkostí.

Svou Koncertantní symfonii pro hoboj, fagot, housle a violoncello B dur psal Joseph Haydn pod tlakem. Když v roce 1790 zemřel kníže Esterházy, Haydn se stal volným a rád přijal pozvání svého přítele, houslisty Johanna Petera Salomona, aby přijel za ním do Anglie. Salomon měl menší orchestr a pořádal pravidelné pondělní koncerty. Ve stejném sále, ovšem ve čtvrtek, pořádal koncerty Haydnův žák a později rival a konkurent Ignaz Joseph Pleyel. Pleyel měl obrovské úspěchy s koncerty se skupinovými sóly a Haydnova koncertantní symfonie je přímou odezvou na tyto koncerty. Haydn ji napsal během dvou měsíců. Přes rychlost, s jakou skladbu složil, jde o dílo, které je ze všech šesti symfonií, které za prvního pobytu v Londýně napsal, jedno z nejpopulárnějších. Pro sólové party sáhla PKF – Prague Philharmonia do svých řad. Trojici Jan Fišer (housle), Jan Souček (hoboj) a Tomáš Františ (fagot) doplnil Marc Coppey na violoncello. Coppey tuto skladbu nemá ve svém repertoáru a sám se mi přiznal, že ji hrál poprvé v životě. Navíc prakticky po jedné zkoušce. Přesto výsledek byl fantastický. Orchestr hrál jak za dob Johanna Salomona bez dirigenta, uměleckým vedoucím byl Jan Fišer, koncertní mistryní Romana Špačková. Jen těch hudebníků za zády sólového kvarteta byl třikrát tolik než za dob Haydnových. Přesto od prvního tutti v Allegru až po recitativ houslí ve Finale nedošlo k jedinému nepřesnému nástupu ani nesouhře mezi orchestrem a sólisty. A to přitom všechny tři věty nabízejí mnoho úskalí. Když jsem se ptal Marca Coppeye, jak to, že to tak skvěle zvládli, jeho reakce byla jasná: „Jsou to skvělí hudebníci.“

Ke Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1 C dur bychom měli mít v Česku zvláštní vztah. Třebaže Haydn napsal hlavní téma první věty už v roce 1765, kompletní dílo bylo objeveno až v roce 1961 a světová premiéra proběhla na Pražském jaru 19. května 1962 s violoncellistou Milošem Sádlem a Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu pod taktovkou Sira Charlese Mackerrase. Od té doby je v repertoáru snad všech významných světových violoncellistů. Koncert umožnil Marcu Coppeyi ukázat, jak skvělou technikou vládne. Allegro con spirito bylo naprosto brilantní. Levá ruka v rychlých taktech Moderata, to bylo přímo neuvěřitelné. Výrazově zaujalo Adagio, plné lyrického romantismu a skvělého frázování. Přes krátkou dobu zkoušení spolupráce s orchestrem byla naprosto perfektní. Prostě – mimořádný koncert.

Když obecenstvo bouřilo a bouřilo, usedl Marc Coppey za violoncello a dal přídavky. Prvním byla Prelude ze Suity pro violoncello č. 1 G dur Johanna Sebastiana Bacha. A když ani potom nechtělo publikum pustit umělce z pódia, zazněl slavný Zpěv ptáků (El cant dels ocells) Pabla Casalse. Marc Coppey přijel pouze na záskok na poslední chvíli. Času na zkoušení bylo skutečně velmi málo. Přesto se jeho záskok změnil v naprostý triumf, na kterém se nemalou měrou podíleli i členové PKF – Prague Philharmionia.

Foto: Fb PKF – Prague Philharmonia