„Pierrot, smutný klaun, padl. Místo něj na program přibyly dvě skladby, které provázely projekci filmu.“

„Lidé zacházejí za pouliční lampu, a na druhé straně už se nevynoří. Blázinec – který výběr BCO dokonale podtrhl.“

„Suita z Pulcinelly je jednoduše kouzelná, pohádková, snová. Však také dnešní večer nese podtitul „Sen o jiných časech“ (…patrně pokoronavirových).“

Čtvrteční podvečer patřil na festivalu Janáček Brno 2020 souboru Brno Contemporary Orchestra v čele s dirigentem Pavlem Šnajdrem. Mahenovo divadlo, bohužel jen skromně zaplněné, přivítalo tento orchestr v jeho desáté sezóně, kterou se BCO chystá náležitě oslavit. Doufejme, že k tomu dostane příležitost.

Festival Janáček Brno a jeho účinkující byli nuceni v minulém týdnu překotně měnit programy ze zpěvu na „nezpěv“ nebo rovnou koncertům hledat nové termíny… jako by to ve světle včerejší tiskovky vlády bylo něco platné. Šíření nákazy v Mahenově divadle jsme se skutečně večer bát nemuseli, jelikož řady hledišť festivalu jsou koncert od koncertu stále prořídlejší. (Ostatně napadlo mě, že zrovna v tomto divadle by šel problém izolace díky roztomilým lóžičkám pro dva lidi, které lemují stěny sálu, celkem elegantně vyřešit.) Současně v přibližně dvě stě metrů vzdáleném studentském Divadle na Orlí proběhla poslední zkouška na operu S.A.M.P.O., kterou na objednávku festivalu zkomponoval student JAMU Daniel Šimek na libreto Otty Kauppinena a na jejímž nastudování studenti, korepetitoři a pedagogové už od jara pracovali. Původně měli operu premiérovat 15. října a odehrát ještě pět repríz (jednu pro festival a čtyři „školní“) . O školní reprízy přišli už na konci září, minulý týden byla přesunuta premiéra na 22. října. Jelikož i toto datum spadá do nových čtrnáctidenních opatření, včera si všichni zúčastnění v Divadle na Orlí kolem půl desáté večerní zamávali na rozloučenou a z divadla si odnesli své nástroje i party, protože jejich vidina na uvedení je mizivá.

Nicméně zpět k Brno Contemporary Orchestra a jejich soirée. I tento večer prošel dramaturgickou proměnou. Původně měla zaznít Schönbergova sbírka Pierrot lunaire, ale obsahuje pěvecký part (i když zrovna v tomto případě by se dalo o termínu „pěvecký“ s úspěchem polemizovat, jelikož se jedná o Schönbergův Sprechgesang). Nicméně Pierrot, smutný klaun, padl. Místo něj na program přibyly dvě skladby, které provázely projekci filmu.

Koncert otevřela Říkadla pro nonet Václava Dobiáše a promítání filmu Byl první máj They Červenkové z roku 1919. Krátký němý film na motivy básně Vítězslava Hálka líčí sen mladíka čekajícího v parku na svou dívku. Zdá se mu, že po cestě na schůzku mu ji odloudil vilný stařík, řekněme, finančními jistotami, které dívce nabídl. Vše šťastně končí, když se mladík pádem z lavičky, na které usnul, probouzí a shledává se s děvčetem. Krátký snímek vhodně a výstižně doplnila hudba Václava Dobiáše, přestože spolu tyto dva umělecké počiny nemají nic společného. Dobiášova skladba je energická a první zklidnění nabízí až téměř po čtyřech minutách trvání. Přesně po třech minutách a dvaačtyřiceti sekundách. Koukat „přes rameno“ se nemá, já vím, ale displej s časomírou pro dirigenta byl umístěn tak, že si ho nešlo nevšimnout – takže můžu také říct, že kolem sedmé minuty se charakter skladby vrátil ke svému počátku a gradoval až k samému závěru.

Večer byl pozoruhodný i svým místním uspořádání. Zatímco v první skladbě devět hráčů zasedlo v zadní části středu jeviště, k interpretaci druhé skladby, kterou bylo Concertino Leoše Janáčka pro klavír, dvoje housle, violu, klarinet, lesní roh a fagot, se vybraní hráči přesunuli až k samému přednímu okraji jeviště vlevo. Šestici členů BCO doplnil klavírista Pavel Zemen. Společně, a bez řízení dirigentem, provedli čtyřvětou skladbu, při jejíž tvorbě se Janáček inspiroval přírodou, a dokonce dodal i program jednotlivých částí. První větu Moderato reprezentují pouze klavír a lesní roh. Ve větě převládá jeden motiv, který se stále vrací a variuje. Podle Janáčka se má jednat o ježka, který se zlobí, „že mu uzavřeli vchod k doupěti ve staré lípě“. Je pravda, že až na drobné momenty, kdy patrně ježkovi došel dech, je to hudba poněkud napružená. Mnohé pasáže jsou seskládány ze sekvencí úsečného motivu, přitom jsou plné drobných pomlk – a hráči musejí prokázat velkou míru spolupráce a dokonalé souhry, což se jim podařilo.

Dařilo se i v druhé větě, tentokrát pro klavír a veverku, totiž klarinet. V tomto případě šlo o vesele, až rozverně laděnou větu, během které klarinet „skáče po větvích stromů a potom tančí v kleci dětem pro radost“. Ne, zase je řeč o veverce, ale klarinet ji zpodobňoval velmi věrně. Věta nabízí v zásadě dvě polohy, kdy buď akordově řádí, nebo naopak na vlnách perlivých běhů plyne klavírní part a nad ním trylkuje klarinet, a ty, kdy klarinetová veverka poskakuje do rytmu téměř dětského motivu. Poskakování se ke konci věty stává stále zběsilejším, až se v samotném závěru přidají konečně i ostatní nástroje – zdá se, že veverka strhla k tanci i přihlížející.

Ve třetí větě jako by se odehrával souboj dvou skupin: smyčce versus dechy. Nejprve jsou jejich souzvuky kladené velmi něžně, téměř poeticky, s postupem času se však debata rozvášňuje a střídání je stále divočejší. To prý do strun klavíru nakukují „vyvalené oči sýčka, sovy a ostatní noční kritické čeládky“. Čtvrtá věta tento spor dotahuje do důsledků – „jako by se všichni přeli o groš“. Klavír zde, ostatně jako v předchozí větě, hraje hlavní úlohu a ostatní nástroje mu opět přizvukují, často „do přiznávek“. I poslední věta graduje do prestissima, aby v rozpustilém duchu zakončila celé Concertino.

A přichází opět nové osazenstvo, tentokrát i s dirigentem Pavlem Šnajdrem, a usazuje se tentokrát na pravém předním okraji jeviště. Na scéně se objevují nástroje jako violoncello, kytara, klavír, trubka, trombon a bicí… ale v podstatě na žádný se nehraje „normálně“. Jak by taky mohlo – čeká nás kompozice Martina Smolky Hats in the Sky (Klobouky v oblacích), která promlouvá za němý film Vormittagsspuk Hanse Richtera z roku 1928. Hudba svou absurditou a snad až pitoreskností dokonale vystihuje promítané dílko, v němž ožívají věci – motýlek uvázaný pod bradou se svévolně rozvazuje, klobouky létají ve vzduchu, hadice „nasává“ zpět vyteklou vodu. Části lidského těla se oddělují od jeho torza, rotují kolem něj a zase se skládají dohromady. Lidé zacházejí za pouliční lampu, a na druhé straně už se nevynoří. Blázinec – který výběr BCO dokonale podtrhl.

Poslední skladbou večera je Stravinského balet Pulcinella z roku 1919 provedený ve formě orchestrální suity vytvořené o třicet let později. Pulcinella, další z postaviček commedie dell’arte, představuje kouzelný výtrysk čistého neoklasicismu v tvorbě Igora Stravinského, sestávající z devíti částí. Orchestr se vrací na místo, ze kterého vyšel, tedy na střed jeviště, ovšem zasedá tam v podstatně širším obsazení. Nebýt toho, že na mě skrze shluk těl hází „prasátka“ plechové komponenty dechových nástrojů, nebyla bych si ani jistá, jestli to nebude pouze smyčcová záležitost.

Suita z Pulcinelly je jednoduše kouzelná, pohádková, snová. Však také dnešní večer nese podtitul „Sen o jiných časech“ (…patrně pokoronavirových). Ouvertura nás přivede na plesový taneční parket, v Serenádě nás svými sóly okouzlí hoboj a první housle, svižná Tarantella nadzvedne ze sedadel. Gavotta se dvěma variacemi na nás dýchne pravým barokem a flétna se na konci tématu tak pomazlí se svým trylkem, že donutí dirigenta vytáhnout se na špičky, než může posadit první dobu posledního taktu. Sedmá věta Vivo pro hluboké nástroje s nepřeslechnutelnou rolí trombonu, který nás pobaví svými glissy, zase připomene, že „klasickou“ strukturu hudby vzal do rukou moderní autor. V Menuetu se v něžné komorní sestavě předvedou první pulty smyčců a po nich sóla dechových nástrojů. Finále jde do presta a synkopickými legráckami přivede celou kompozici i večer do strhujícího závěru.

Orchestr i dirigent byli odměněni vděčným a především zaslouženým potleskem publika. Dokonce tak vřelým, že vyprovodil i toho posledního hráče z pódia. Zajímavé je, že tento fenomén (že diváci vydrží tleskat, dokud nezajde celé těleso) pozoruji opakovaně až na koncertech v posledních týdnech. Patrně je to odrazem duševního rozpoložení diváků, kteří také cítí, že s odchodem hráčů z pódia jim uniká mezi prsty kulturní život. Je to krásný důsledek této nešťastné doby – ráda bych však dodala: važme si umělců stejným způsobem i mimo koronu!

Foto: Marek Olbrzymek