„Bylo nutné změnit program koncertu. Šostakoviče nahradil Mozart, Dvořáka Beethoven.“

„Gomyo si pozvání k České filharmonii považovala, její agentura tento koncert dokonce prezentovala jako vrchol letošního roku.“

„Semjon Byčkov má Beethovena ze svého působení v Německu dobře zažitého a Druhá symfonie zjevně odpovídá i jeho naturelu.“

Když minulá koncertní sezóna kvůli pandemii prakticky skončila v polovině, doufali jsme všichni, že sezóna 2020/2021 to napraví. Žel nenapravila. Pandemie řádí ještě hůře než na jaře, a tak je třeba tomu přizpůsobit program i návštěvnický pořádek. Obojí musela změnit i Česká filharmonie pro své první tři abonentní koncerty 7.–9. října 2020. Úspěšně.

Kdo si koupil předplatné řady B, ten se těšil, že uslyší Houslový koncert č. 1 Dmitrije Šostakoviče se sólistkou Karen Gomyo a poté Osmou symfonii Antonína Dvořáka, obé pod taktovkou šéfdirigenta České filharmonie Semjona Byčkova. Dramaturgii, která domlouvá program koncertů mnoho měsíců dopředu, udělala čáru přes smlouvy opatření proti pandemii covidu. Kvůli nebezpečí nákazy se rozdělila Česká filharmonie na dvě skupiny bez vzájemného kontaktu, aby v případě karantény některého filharmonika mohla pokračovat koncertní činnost. Jenže to znemožňuje hrát skladby pro větší počet hráčů. A to, bohužel, jak Šostakovič, tak Dvořák vyžadují. Bylo proto nutné změnit program koncertu.

Navíc vládní opatření omezují počet návštěvníků v hledišti. Přitom koncerty byly po všechny tři dny kompletně vyprodané (3× 1 100 posluchačů!). Vedení filharmonie našlo originální řešení. Rozdělilo koncerty na dva se stejným programem ve dvou časech v průběhu jednoho večera. Hrálo se v 18 a 20:30 hodin. Všichni, kteří na koncert měli zakoupenou vstupenku, obdrželi na svůj e-mail elektronický odkaz. V něm si zvolili čas, který jim vyhovoval, a zakoupili novou nečíslovanou elektronickou vstupenku za 0,– Kč. Ta se stala propustkou na koncert, původní vstupenka pak určila přesné místo v sále. Na koncert bylo nutné si vzít s sebou obě vstupenky – původní i novou. Kupodivu tento složitý systém docela fungoval, i když rozsazení návštěvníků v sále bylo tak trochu chaotické, a neodpovídalo tak zcela představám epidemiologů.

Program se musel přizpůsobit nejen zmenšenému orchestru, ale i tomu, co má nastudované nasmlouvaná sólistka Karen Gomyo. Naštěstí se našel kompromis. Karen měla ve svém repertoáru Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur Wolfganga Amadea Mozarta. Nejen, že ho měla v repertoáru, ale i dobře „osvěžený“, poněvadž jej letos už hrála s Rhode Island Philharmonic pod taktovkou Bramwella Toveye. A poněvadž předepsané obsazení orchestru odpovídalo požadavkům, nebylo co řešit. Mozart tedy nahradil Šostakoviče. Mozartův houslový koncert patří mezi stálice houslového repertoáru. Technicky nepatří k těm moc obtížným, Mozart ho psal ve svých sedmnácti letech, kdy zastával funkci druhého koncertního mistra prvních houslí v arcibiskupské dvorní kapele v Salzburgu, ale právě proto velmi záleží na tom, jak sólista využije možností výrazových.

Karen Gomyo je typickým příkladem současné mladé generace sólistů. Narozená v Tokiu, maminka Japonka, tatínek frankofonní Kanaďan, vystudovala slavnou Juilliard School v USA a po účinkování v USA a Kanadě se přestěhovala do Evropy, žije v Berlíně a zastupuje ji londýnská agentura. Gomyo si pozvání k České filharmonii považovala, její agentura tento koncert dokonce prezentovala jako vrchol letošního roku. Pro sólistku možná, pro posluchače už méně. Byl to takový severoamerický Mozart. Technicky nebylo co vytknout, to ale není při nijak zvláštní technické obtížnosti koncertu nic mimořádného. Takže jde o tu výrazovou stránku. A tady se středoevropské pojetí dost liší. Její interpretace byla tak trochu jako křivka na oscilografu – nahoru, dolů, nahoru, dolů, forte, piano, forte, piano. Když jsem u toho piana, jak v Allegru zazněly lesní rohy, housle sólistky nebyly slyšet. Vůbec jejich zvuk byl celkem slabý i ve forte a dost jsem se divil, že nemá lepší nástroj. Karen se přitom snažila, nikdy jsem ještě neslyšel hrát Mozarta takhle drsně. Jenže, co naplat. Mozartovi drsnost nesvědčí a jeho Adagiu v tomto koncertě už vůbec ne. Krásná tklivá melodie si vyžaduje něžnost a ta v provedení Karen Gomyo chyběla. Výborný výkon obou flétnistů České filharmonie (Naoki Sato, Roman Novotný) to nemohl zachránit. Jsem-li u pochval, tak tu zaslouží i oba hobojisté (Vladislav Borovka, Vojtěch Jouza) v Allegru a Rondu.

Kdo se těšil na Dvořákovu Osmou, ten měl smůlu. I Dvořák byl nahrazen, byla to však náhrada naprosto plnohodnotná. Zazněla Symfonie č. 2 D dur Ludwiga van Beethovena. Kdysi kdosi prohlásil, že umělec vytvoří svá nejlepší díla, když trpí. Pro Druhou symfonii to u Beethovena platí naprosto přesně. V době psaní symfonie cloumaly Beethovenem deprese, navíc se mu horšil sluch. A i když symfonii dopsal, premiéra byla zrušena a na její uvedení v Divadle na Vídeňce musel skladatel čekat přes rok. Beethovenova hudba je bouřlivá, pravý opak k rozkošné hudbě Mozartově. Ten kontrast je frapantní. Semjon Byčkov má Beethovena ze svého působení v Německu dobře zažitého a Druhá symfonie zjevně odpovídá i jeho naturelu. Celou ji dirigoval zpaměti, širokými, rozmáchlými gesty, v Larghettu ji dokonce snad zpíval. Vše měl rozmyšlené a propracované do nejmenšího detailu. První i třetí věta – to byla bouřlivost sama. Druhá věta, to bylo pohlazení na duši. Dlouho obdivuji smyčcovou sekci Filharmonie, i zde ukázala nádhernou vysokou sehranost. Nejen ona, skvěle hrála i sekce dechová, prostě Semjon Byčkov vybičoval orchestr k mimořádnému výkonu. Posluchači to ocenili dlouhotrvajícím potleskem. Děkovačka nebrala konce.

Během ní pozval šéfdirigent na pódium i Jiřího Havlíka, dlouholetého hornistu České filharmonie, který po jedenačtyřiceti letech ukončuje svou uměleckou dráhu. Nutno dodat, že jistě jenom ve Filharmonii. Vzhledem k tomu, že je uměleckým vedoucím a dirigentem souboru Camerata Filarmonica Bohemia, dirigentem Bendova komorního orchestru a podílí se na Mezinárodních hudebních kurzech Hornclass v Novém Strašecí, zcela jistě ho na pódiích budeme vídat i nadále.

Foto: Petra Hajská