„Dalo by se pouze spekulovat, jak rozsáhlé, či skromné přípravy tomuto koncertu předcházely, avšak výsledek lze hodnotit jen pozitivně.“

„Je skoro až nevysvětlitelné, jak můžou být muzikanti bez dirigenta tak sehraní, a to i v těch nejmenších detailech – tempovými změnami a frázováním počínaje, dynamikou a artikulací konče.“

„Úterní koncert jen potvrdil nezastupitelnou roli živých hudebních vystoupení. Velmi početné publikum se náramně bavilo.“

O strhující hudební produkci plnou toho „nejbaroknějšího“ instrumentálního díla se v úterní podvečer v rámci komorního cyklu FOK postaralo Collegium 1704 v čele s houslistkou Helenou Zemanovou, koncertním mistrem. Původně měl vystoupit francouzský soubor Le Poème Harmonique, kvůli zákazu zpěvu však bylo třeba najít náhradní program. Zmobilizoval se tedy pražský barokní orchestr, který svou zcela bezprostřední interpretací smyčcových koncertů nadchl početné publikum v kostele sv. Šimona a Judy.

Není snad mezi námi nikoho, kdo by si nevšiml, že s trochou nadsázky nás události posledních dnů zahnaly do pohádkového Půlnočního království. Soubor Le Poème Harmonique, jehož předností je interpretace vokálních děl, by se proto v našich končinách bohužel se zlou potázal. Naštěstí opatření zakazují zatím zpívat jen lidem, nikoliv však smyčcům, a tak pozvání přijal soubor náhradní. Jak píše dramaturg FOK Martin Rudovský, soubor Collegium 1704 vedený Veronikou Hyksovou v čele s koncertní mistryní Helenou Zemanovou ukázal pohotový a flexibilní přístup doplněný o mocně vyvinutý smysl pro dobrodružství. Dalo by se tedy pouze spekulovat, jak rozsáhlé, či skromné přípravy tomuto koncertu předcházely, avšak výsledek lze hodnotit jen pozitivně.

Večer byl věnován především hudbě italského mistra Antonia Vivaldiho. Jeho Koncert pro dvoje housle a violoncello g moll RV 578 uvedený hned na úvod se stal pomyslnou bránou do barokního světa takového, jak ho umí podat jen málokdo. Heleně Zemanové dělala společnici ve druhém sólovém partu nejprve Dagmar Valentová. To, jak jsou obě houslistky schopné se společně sehrát, společně dýchat a společně si užívat radost z hudby, je obdivuhodné. O to obdivuhodnější pak je, že úplně stejně sehraní jsou i všichni ostatní muzikanti na pódiu.

Následovaly dva smyčcové koncerty s bassem continuem. První z nich, v tónině D dur, byl třetím z cyklu koncertů dalšího Itala, jímž byl Baldassare Galuppi. Vzápětí pak soubor předvedl Vivaldiho Koncert g moll RV 157. Sekci druhých houslí tentokrát předsedala Simona Tydlitátová. Celý ansámbl neúnavně kontrolovala s nástrojem pod bradou koncertní mistryně Helena Zemanová. Její vystupování bylo živé a plné nadšení, stejně tak gesta směřovaná k orchestru.

Je nutné podotknout, že na pódiu stál či seděl jeden ohromně zkušený hudebník vedle druhého. Všichni se v hudbě naprosto precizně orientovali, reagovali na gesta koncertní a celkově působili dojmem, že žijí jednou společnou duší, která je ukrytá kdesi v barokních skvostech, které společně hráli. Jinak je skoro až nevysvětlitelné, jak můžou být muzikanti bez dirigenta tak sehraní, a to i v těch nejmenších detailech – tempovými změnami a frázováním počínaje, dynamikou a artikulací konče.

Za malé odbočení jistě stojí několik slov o symbolické roli houslistky Tydlitátové. Ve vysílání České televize minulý týden totiž dostala příležitost vznést dotaz. Ten byl adresován debatujícím politikům a týkal se budoucnosti hudebnické profese v této nejisté době. Otázku nejprve zodpovídal pan premiér Babiš. Ačkoliv spletitý tok myšlenek a zmatené věty nejsou u něj žádnou výjimkou, dvě minuty, které následovaly, působily doslova jak vystřižené z absurdního dramatu. Dotaz paní Tydlitátové spolu s odpovědí, kterou vlastně vůbec nedostala, tak symbolizují marnost, kterou provázejí pokusy o jasné a stabilní nastavení pravidel, stejně jako bezmeznou lhostejnost, se kterou vláda (nejen) k hudebníkům přistupuje. Věřme, že situace pro živě vystupující umělce se nezhorší.

Úterní koncert nezastupitelnou roli živých hudebních vystoupení jen potvrdil. Velmi početné publikum se náramně bavilo – vraťme se tedy zpátky k tomu, co se událo. Následovala předehra z opery Arsilda, regina di Ponto opět Antonia Vivaldiho. Tato opera je se souborem velmi svázaná, protože to bylo právě Collegium 1704, kdo před třemi lety provedl novodobou premiéru tohoto díla, a to prakticky poprvé po tři sta letech od jeho původní premiéry v Benátkách.

Vivaldiho na chvíli vystřídal Georg Friedrich Händel se svým Concertem grossem, Op. 6 č. 4 a moll HWV 322. Poprvé si posluchači mohli tento večer vychutnat fugu, a to v rámci druhé věty tohoto koncertu. Virtuózním houslovým kánonem a následně orchestrální fugou pak začíná Vivaldiho Koncert pro dvoje housle a violoncello d moll RV 565, který byl uveden hned poté. Druhé sólové housle tentokrát patřily opět Dagmar Valentové, hbité ruce a sólový talent zde předvedl také violoncellista Libor Mašek. Následovala Vivaldiho třívětá Sinfonia G dur.

Koncert byl velmi dobře vystavěný mimo jiné i dramaturgicky. Střídali se autoři, střídaly se nálady, avšak hudba měla spád, a interpreti si tak neustále drželi pozornost posluchačů. Představení bylo završeno dílem Francesca Geminianiho, z jehož tvorby bylo uvedeno Concerto grosso La Follia, Op. 5 č. 12. Jedná se o skladbu interpretačně obtížnou na individuální úrovni i na úrovni souboru. Provedení však bylo dokonalé. Tato pomyslná tečka za koncertem tak byla malým shrnutím toho, jak skvělým způsobem mohou pohotoví, talentovaní a zkušení umělci vykouzlit úsměv na tváři a zahřát na duši nejednoho posluchače klasické hudby.

Foto: Petr Dyrc