„Klavírní kvarteto Josefa Suka působí nádherně sehraně, hraje vášnivě a přesně.“

„Silnou stránkou souboru je společně cítěný tah na potřebných místech, otevřenost netlumeným emocím a společně cítěné gesto.“

„Hra dosáhla vrcholu v opusu 1 Josefa Suka. Studentská práce je zručně koncipovaná a působivě zvládnutá.“

Vnímat festival Janáček Brno, i když ho pořádá tamní Národní divadlo, pouze jako festival operní, není správné. Koncertní nabídka je neméně hodnotná. Tedy byla by úplně, kdyby do její další části, stejně jako do té operní, ode dneška nezasáhla vládní opatření proti viru. Nedělní odpolední koncert v Mozartově sále Reduty byl poslední normální. A Klavírní kvarteto Josefa Suka na něm hrálo na vlně, slyšitelně převyšující obyčejné standardy.

Soubor, jehož členy jsou Radim Kresta, Eva Krestová, Lukáš Polák a Pavel Zemen, vystupuje pod jménem houslisty Josefa Suka od roku 2014. Působí nádherně sehraně, hraje vášnivě a přesně. Přivezli do Brna zajímavý program. Torzo Mahlerova studentského Klavírního kvartetu a jednovětý kvartet, který v návaznosti na tuto hudbu napsal Alfred Schnittke, dále Klavírní trio Leoše Janáčka, které z jeho 1. smyčcového kvartetu zpětně zrekonstruoval Miloš Štedroň, a mimořádně působivou juvenilii skladatele Josefa Suka. Tedy hudbu, která všechna nějak patří do kontextu Janáčkovy doby.

Mahlerův Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír je zřejmě dílem konzervatoristy. Dochovala se jen první věta, objevená až před šedesáti lety. Soubor jí věnoval se suverénním nadhledem pozornost jako kterékoli zralé kompozici. Krásně modeloval dynamické proměny, zvýrazňoval témata a zřetelně umístěné vrcholy, vyhmátl gradace i tempové a výrazové zvraty a všechny další charakteristické momenty. Už v této první položce programu upozornil, že jeho silnou stránkou je společně cítěný tah na potřebných místech, otevřenost netlumeným emocím a společně cítěné gesto.

Schnittkeho desetiminutová reminiscence navázala více méně bez přerušení. Má pevné motivy, ale méně určité plochy a velmi rychle se stáčí v hustší sazbě od Mahlerova pozdního romantismu k mnohem expresivnějšímu výrazu. Po vygradování k významné zámlce pak doznívá už tiše a nakonec se vytratí. Soubor i tady prokázal naprosté ovládnutí materiálu a formy, záměru a smyslu kompozice; byly zřetelnými i při jediném poslechu.

Janáčkovo Klavírní trio, autorem zřejmě zničené, ale o něco později využité ve Smyčcovém kvartetu „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“, láká. Pokusit se – při důvěrné znalosti jeho hudebního myšlení a vyjadřování – o rekonstrukci ztracené podoby, je legitimní; o to víc úkol láká, když Janáčkův odkaz v žádném oboru, snad kromě opery, není pro milovníky jeho hudby dostatečně početný. Miloš Štědroň rozdělil čtyři smyčcové party mezi housle, violoncello a klavír tak, že místy musí ze známé skladby pocitově „něco chybět“; místy to zaznívá v překvapivém zvuku, místy náhradním způsobem a místy způsobem velmi uspokojivým. Slyšet tóny, melodie, plochy, souzvuky a struktury v podobném, ale přece jen v něčem i odlišném hávu je pozitivně podnětné. Klavír na jedné straně umí přebírat různé výplně i tematizované plochy, figurace i sčasovky, na druhé straně má své typické idiomy, které nemohou kopírovat linky ze smyčcového kvartetu úplně přesně. Lyricko-dramatické napětí, ostré kontrasty a celková originalita však skladbě zůstaly v plnosti. Nové aranžmá suverénně využívá výhody jiného obsazení. Je novou kvalitou a přináší posluchačské uspokojení.

Hra Klavírního kvarteta Josefa Suka dosáhla během odpoledního koncertu vrcholu v Kvartetu a moll, op. 1 od Josefa Suka. Studentská práce z doby jeho studia u Antonína Dvořáka je zručně koncipovaná a působivě zvládnutá. Třívětý rozvrh je výrazně a jednoznačně vyprofilovaný. Každý další poslech téhle skladby utvrzuje v tom, co se ukázalo i ve Smyčcové serenádě a zanedlouho potom ještě víc a úplně ve velkých symfonických partiturách: Suk měl mimořádný tvůrčí talent. Kvartet začíná pevnými unisony, výraznými motivy, velkolepě a dravě. Není to však jediná poloha této skladby. Kvarteto umí v kterémkoli okamžiku zjemnit, zmírnit… a pak se zase vrátit k robustnějšímu výrazu… a využívalo to s mistrovským zvládnutím důvodů: stanovování proporcí, ozřejmování logiky hudebního vývoje, vyvolávání potřebného dojmu… V druhé větě se až vášnivě rozezpívá violoncello, ale hudba dospěje ke krásně nízké dynamice. Ve třetí větě dostává průchod velikost, ani trochu bezstarostná – a v ní všechno to, co je na komorní hudbě nejkrásnější: jednotné směřování, vzájemné výměny, ušlechtilá kultivovanost, střídmost… Klavírní kvarteto Josefa Suka toho přineslo na pódium vrchovatě.

Dva dvořákovské přídavky, pomalý a rychlý, šikovně vybrané z větších hudebních ploch, završily mimořádně hodnotný program, který ani trochu nebyl běžným příspěvkem do počtu. Byl to koncert plný elánu, jistoty a bezchybného směřování vpřed, koncert, který až zaskočil svou uměleckou mohutností.

Foto: Marek Olbrzymek