pondělí, 05 říjen 2020 10:05

Jako by sem smrt načuhovala.
Hostování v Brně stihla Karita Mattila těsně před zákazem zpěvu

Autor:

„Uměním vrcholně dramatického zpěvu, divadelní intuicí a celoživotní zkušeností posílila v inscenaci světové parametry.“

„Ani v dramatičtějších partech, které jejímu naturelu velmi padnou, se dosud neztrácí původní lyrický základ jejího mimořádného hlasu.“

„Je velkolepá, sugestivní, neopakovatelná. A dokonalá ve výslovnosti češtiny.“

 

0

 

Ke dvěma představením v rámci festivalu Janáček Brno 2020 získalo tamní Národní divadlo sopranistku Karitu Mattilu. Poslední příležitost, kdy se v Česku ještě smělo naplno zpívat, využilo o víkendu velkolepě. Její hostování v Janáčkově divadle v roli Kostelničky zůstane v paměti hodně dlouho.

Slavná finská sopranistka třicet let po debutu v Metropolitní opeře už dávno nezpívá Mozarta. Zjednodušeně řečeno, přes Verdiho se dostala k Wagnerovi, přes Čajkovského k Puccinimu, od Sibelia ke Kaije Saariaho, od Richarda Strausse k Janáčkovi. V Jenůfě začala před dvěma desetiletími titulní rolí, stejně jako v Kátě Kabanové. V té později přešla k úloze Kabanichy a v Její pastorkyni k postavě Kostelničky. Je to logický vývoj. Krásné je, že ani v dramatičtějších partech, které jejímu naturelu velmi padnou, se dosud neztrácí původní lyrický základ jejího mimořádného hlasu.

Soudě podle sobotního představení, zapadla Karita Mattila do inscenace, která se v Brně hraje už pět let, dobře. A dodala jí a posílila svou přítomností – uměním vrcholně dramatického zpěvu, divadelní intuicí a celoživotní zkušeností – světové parametry.

 

62

 

Na podzim 2015, kdy Janáčkovo divadlo mělo právě padesát let od otevření, připravil Její pastorkyňu jako nový reprezentativní projekt hudebně šéfdirigent Marko Ivanović, režijně ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser a scénograficky Pavel Borák. Jde o Janáčka v hudbě nevyhrocovaného, o něco víc romantického než expresivně novátorského. Jde o příběh vizuálně docela realistický a zároveň situovaný do dostatečně svébytného, ryze divadelního prostoru, potkávajícího se s poselstvím dramatu velmi přesně a šťastně. Jde o operu bez režijních schválností a výstřelků, bez zbytečného hledání jiného místa a času, o inscenaci, která přidává své obrazy a myšlenky, ale nemá potřebu jimi zavrhnout to, co v původní činoherní předloze skladatel geniálně vyhmátl a zvýraznil.

V těchto zvláštních dnech, kdy bylo jasné, že sice festival Janáček Brno pokračuje, ale že se od pondělí nenávratně hroutí jeho další naplánovaný program, mělo představení silný náboj. Pavla Vykopalová obdařuje v hlase i v jednání titulní postavu jímavostí, rezignací i nadějí, Peter Berger jako introvertní Laca a Richard Samek jako extrovertní Števa jsou obsazeni a vedeni v inscenaci typově přesně. Obsazení doplňovali Jitka Zerhauová, Jiří Sulženko, Ladislav Mlejnek, Tereza Kyzlinková a několik dalších do vyrovnané sestavy.

 

57

 

Glaserova a Borákova inscenace je charakteristická motivem jablek. Mohou symbolizovat řadu věcí, třeba i hřích. Jejich přebytek dominuje scéně v prvním dějství. Druhé jednání využívá provokativního nerealistického scénografického prvku, totiž zmnožení interiéru „maminčiny jizby“, a to například ke znázornění stísněnosti či obtížné komunikace. Právě tam je situován klíčový výstup Kostelničky, začínající v okamžiku, kdy si uvědomuje, že Laca se vrátí „co chvíla“. Pod tlakem času se rozhodne vzít osud do vlastních rukou – a zbavit Jenůfu nemanželského dítěte. Už zanedlouho, když po návratu od řeky náhlý poryv větru hrůzostrašně rozrazí okno, přináší svědomí zdrcující poznání, že asi bohužel udělala víc, než měla… Finále druhého dějství s výkřikem „Jako by sem smrt načuhovala“ je vrcholným dramatickým momentem. Škoda, že se na tomto místě těch několik rozhodujících akordů v orchestru neozývá ještě naléhavěji, tvrději, drásavěji.

Karita Mattila – ať se vznešeně a sebevědomě, trochu pyšně, pohybuje jako ztělesnění přísné morálky mezi vesničany v prvním dějství, nebo ať v druhém jednání, zmítána vnitřní rozervaností, balí nakonec dítě do černého povijanu a odhodlá se vykonat hrůzný čin – je uvěřitelně a věrohodně opravdová. Je dramatickou umělkyní, která nehraje roli, ale stává se sama postavou příběhu. Vtahuje do něj, magicky ovládá jeviště. Je velkolepá, sugestivní, neopakovatelná. Zpívá a hraje v naprosté jednotě, zpěv a herectví se nedají oddělit. A je dokonalá ve výslovnosti češtiny. Předstihuje právě v tom většinu zahraničních pěvců „o mnoho koňských délek“ – a i díky tomu může být v Janáčkovi tak úspěšná, i díky tomu o jejích janáčkovských kreacích s takovým respektem hovoříval Jiří Bělohlávek. I díky tomu mohla teď v Brně zapůsobit tak komplexně.

 

63

 

Ve třetím dějství, plném těch nejintenzivnějších emocí, je scéna působivě minimalistická. Kostelnička je tu už jen zdrcená. I tato poloha vyšla hostující hvězdě dobře. Drama se završuje katastrofou, ale brzy i opravdovou katarzí, která znovu a znovu dokáže vehnat slzy do očí. Svatební hosté odcházejí, zbylé postavy přestávají hrát a mizí do propadliště… a na scéně zůstává už jen ústřední dvojice, jejíž vztah dospěje k prozření, pročištění. Vodní clona, která se v tu chvíli v téhle inscenaci spouští, aby jí mohli symbolicky očištěni projít do nového života, by mohla působit až kýčovitě, jako z nějakého filmu. Ale má jednodušší a krásnější zdůvodnění. Vždyť chvíli předtím přejí dívky svatebčanům v kouzelném sborovém výstupu „…vinšujeme tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti…“

Po zhlédnutí brněnské Její pastorkyně zůstává divák zasažen, dojat. Hudba, slovo a psychologie postav jsou v jednotě. Na klíčových místech se děj posunuje tak, jak má, s velkou dramatickou silou a působivostí. Její pastorkyňa nadarmo není jednou z nejúspěšnějších modernějších oper a po světě asi tou nejhranější z českého repertoáru. V její hudbě i ději je obrovský potenciál, je pravdivá a opravdová, lyrická i dramatická, melodická i zkratkovitě úderná. Má folklorní kolorit i psychologickou hloubku. Nastoluje a řeší téma lásky a sebelásky, odpovědnosti a výčitek, osobního vyzrávání, zbožnosti míjející se chybně s životem i téma viny a odpuštění. A má jako základ nádhernou, výmluvnou, výstižnou, originální hudbu, v pěveckých rolích se přimykající ke spádu řeči a v orchestru ke kráse symfonických barev a barvitosti vyprávění.

 

70

 

Hostování v Brně – zřejmě jednu z prvních příležitostí stát zase na jevišti po mnoha měsících nuceného odmlčení kvůli celosvětové koronavirové panice – stihla Karita Mattila na poslední chvíli. Kostelničku měla zpívat 3. a 5. října. Pod tlakem čerstvého a překvapivého vládního zákazu zpívání, činnosti z hlediska epidemiologického údajně nebezpečné, získali pořadatelé její souhlas k přesunu druhého představení už na neděli 4. října. Na dobu dvou týdnů, ale kdo ví, jestli nakonec ne na déle, to byla poslední příležitost hrát v tuzemsku operu.

 

55

 

100

 

 

60

 

56

 

67

 

25

 

61

 

11200

 

Foto: Marek Olbrzymek, Veronika Paroulková

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.